Udělám, co budeš chtít

Zpráva Chilcotovy komise měla za úkol zjišťovat pouze příčiny katastrofálního neúspěchu britského tažení do Iráku, ale svým detailním výčtem událostí, které k tomu předcházely, dokládá také obcházení domácího i mezinárodního práva. Nyní to doplňují další svědectví. Když to nakonec přišlo do vlády, ministři o tom nesměli volně diskutovat, popisuje roli britského premiéra Tonyho Blaira při přípravách iráckého tažení tehdejší náměstek ministra zahraničních věcí John Prescott.

Ve skutečnosti nevíme, jaké bylo zadání Chilcotovy komise, neboť úřad vlády je nyní odmítl zveřejnit, přestože k tomu by vyzván tribunálem, který řeší spory o právo veřejnosti na informace. To je však jen formální problém. To hlavní ze zprávy jasně vysvítá. Je jím nejen přehlížení pravidel zastupitelské demokracie, ale i podřízené chování evropské jaderné velmoci vůči iracionální skupině politických dobrodruhů ve Washingtonu. Dodejme, že je to další doklad toho, jak důležité je přenést rozhodování o evropské bezpečnosti na naši stranu Atlantiku. A že úvahy o evropské armádě opravdu nejsou od věci.

blair_bush-criminal.jpg  Foto: Fabio Venni / Flickr

Britský tisk se nyní soustřeďuje jak na další svědectví, tak na detailnější pohled na události, které předcházely britské účasti na invazi do Iráku, která začala 20. března 2003. Klíčový je přelom let 2001 a 2002, poznamenaný útokem Al Kájdy na New York z 11. září 2001. Nakonec posloužil jako záminka pro útok na zemi, která s tím neměla nic společného. Britský premiér Tony Blair projevil ochotu při tom asistovat – a navázat tak přátelství s novým americkým prezidentem Georgem W. Bushem.

Bylo to na začátku roku 2002, když se chystala cesta Blaira do Spojených států, kde to mělo všechno začít. Čerpejme zde z výkladu britského listu Guardian, jak to vydoloval z obsáhlé Chilcotovy zprávy.

https://www.theguardian.com/uk-news/2016/jul/09/iraq-war-after-blair-and-bush-met-the-tempo-changed

Nedá se říci, že Tony Blair jel do Texasu, aby se vetřel do přízně amerického prezidenta George Bushe. V přízni už byl, počítali s ním. Zatímco v Británii ještě nikdo z odpovědných osob nebral úvahy o útoku na Irák za víc než pouhou spekulaci (měli dost války v Afghánistánu), ve Washingtonu si byli Blairem jisti. Už čtyři měsíce před cestou napsal americký ministr zahraničí Collin Power v důvěrné zprávě prezidentovi, že „Blair půjde s námi, pokud bude nutná vojenská operace“ do Iráku. „Je přesvědčen, že hrozba je reálná … a že úspěch proti Saddámovi vynese i další úspěchy v regionu.“

Tohle si Powell nemohl vycucat z prstu, intenzívní komunikace mimo vládu a parlament už tu byla.

Výmluvný je sled událostí. Zmíněná zpráva amerického ministra zahraničí byla napsána v prosinci 2001, Blairova cesta do Washingtonu se chystala v dubnu 2002. O tom, že se tam má dojednat takříkajíc „natvrdo“ další útočná válka Británie tisíce kilometrů od vlasti neměli tušení ani diplomaté, ani ozbrojené síly Spojeného království. Blair jim to neřekl dokonce ani na schůzkách, ve kterých se na to s nimi skrytě připravoval. Tvářil se, že o nic nejde, že jen klade otázky, aby si před cestou oživil velký obraz vojenských možností Spojeného království.

Bezprostředně před odjezdem za Georgem Bushem si tak Blair pozval náčelníka generálního štábu admirála Boyce. V Británii je takový funkcionář zároveň hlavním bezpečnostním poradcem na ministerstvu zahraničí a v kanceláři premiéra. Na schůzku přišel také šéf „bondovské“ MI6 a předseda společného výboru zpravodajských služeb.

Když se později o tuto schůzku zajímala Chilcotova komise, admirál potvrdil, že tam nebyly probírány žádné konkrétní plány. Nic nenaznačovalo, že se něco chystá. Admirál měl za to, že Blair se jen ptal, „kdyby na to přišla řeč, jakých vojenských akcí jsme schopni, co máme k dispozici, pokud bychom byli vyzváni něco udělat“. Podle admirála ze schůzky nevyplynulo nic nového, Irák nebyl na pořadu dne.

Chilcotova komise však postřehla pár divných věcí, ze kterých bylo zřejmé, že se nehraje podle pravidel. O schůzce nevěděl vedoucí premiérovy kanceláře. Nebyli tam ministři zahraničí a obrany. A nikdo nepořizoval zápis z tohoto jednání.

A s tímto mandátem chtěl Blair slíbit Bushovi, že udělá, co bude chtít… Napsal to později v jednom z tajných dopisů Bushovi slovy: „I will be with you, whatever…“ (Budu s tebou za všech okolností.)

Blair dnes tvrdí, že na návštěvě k žádné dohodě nedošlo, a ani Chilcotova komise nezjistila přesně, co se odehrálo 6. a 7. dubna 2002 při jednání Blaira s Bushem v texaském Crawfordu. Nepřímo však o tom vypovídá skutečnost, že po schůzce se události dostaly do rychlého pohybu.

Blair úmyslně obcházel i osoby ze svého nejbližšího kruhu. Premiérova zahraničně politického poradce Davida Manninga zaskočilo sdělení náměstka ministra obrany USA Richarda Armitrage, že ve Spojeném království se diskutuje o záměru vyslat do Iráku obrněnou divizi s 20 tisíci muži. Manning okamžitě udeřil na ministerstvo obrany a v dopise z 21. května 2002 se ptal, kdo komu co řekl, protože ministři o ničem takovém nejednali. Po deseti dnech přišla rozpačitá odpověď z vedení úřadu, že možná někde probírali nějaké spekulace, které si Američané „špatně vyložili“.

Admirál Boyce však zjistil, jak sdělil Chilcotově komisi, že v půli května už se v Americe počítalo s britskou obrněnou divizi jako s „bernou mincí“, stalo se to součástí amerických záměrů. Tenkrát však ani admirál nevěděl, že premiér Blair hned po návratu ze Spojených států nechal na ministerstvu obrany vytvořit malou pracovní skupinu s generálem Pigottem v čele, která probírala možnosti britské účasti na iráckém tažení.

Pigott pak tvrdil Chilcotově komisi, že to byly jen úvahy pro každý případ, kdyby se něco dělo, aby armáda nebyla zaskočena. Britskému velení však bylo stále jasnější, že Američané jsou rozhodnuti násilně svrhnout Saddáma, a že Britové – z neznámých důvodů – do toho mají jít s nimi.

Kde se to schválilo? Náměstek britského ministra obrany Geoff Hoon se na to chtěl zeptat v půli června 2002 přímo Blaira, neboť do Londýna mířil americký ministr obrany Donald Rumsfeld. Co se s ním má probrat? „Když se budeme zabírat detaily a harmonogramem možného britského vojenského příspěvku, může to vyslat zavádějící signál, že už jsme se rozhodli pro podporu určitého vojenského zásahu,“ napsal premiérovi. Blair však už odmítal jakékoliv váhání.

Vojenské přípravy Británie na útok na Irák se tedy odehrávaly „v politickém prázdnu“, jak to pak před komisí charakterizoval admirál Boyce.

Když to shrneme, britská – a pak i ta naše – veřejnost se stala Alenkou v říši divů za zrcadlem. Zastupitelská demokracie nikoho nezastupuje. Právní stát si přestal hrát na právo. Diplomacie dostala za úkol zastírat útočné záměry, nikoliv jim čelit a předcházet. Veřejnost neuhlídá moc soustředěnou v rukou jednoho muže ani po staletých zkušenostech s parlamentarismem.

Nešlo o obranu míru, šlo o příležitost si zaválčit. Nyní Blair říká, beru to na sebe. Fajn, ale ještě je třeba vzkřísit ten milion mrtvých.

Jenže do Iráku šlo i Česko. Kdo že to našim politikům nakecal, že Saddám má zbraně hromadného ničení? Co o tom věděly české zpravodajské služby? Věděly to, co všichni, že si to Američani vymysleli? Šli jsme do toho z tupé loajality, abychom se vetřeli jako přítel? Tenkrát do Saddáma, dneska do Putina, hlavně když jsme všichni svorni? Je i tady někdo připraven křísit mrtvé?

Autor je žurnalista, v minulosti dlouholetý šéfredaktor časopisu Ekonom.

Uverejnené v spolupráci s českým názorovým portálom Vaševěc.cz

(Celkovo 3 pozretí, 1 dnes)

Ďalšie články:

Facebook
Telegram
Twitter
Email

Pridaj komentár

Vaša e-mailová adresa nebude zverejnená. Vyžadované polia sú označené *

Účet Klubu Nového slova – IBAN: SK8211000000002624852008
variabilný symbol pre Slovo 52525

Týždenný newsletter