Podlehl jsem závislosti na knihách, padají na mne. V každé volné chvíli čtu, čas nestačí. Ještě před několika lety jsem se při denní cestě za prací radoval, že v MHDlidé pořád knihy čtou. Ten čas skončil, všichni již mají po většině v rukách chytré mobily.
Šokující však byla před týdnem pro mne událost na pražské ulici; na procházku do parku šla třída mateřské školy, holčičky vedly za ruku kluky. Radost pohledět, české děti s několika vietnamskými. Za nimi kráčely dvě učitelky, jedna mobilovala, druhá poněkud potajmu kouřila elektronickou cigaretu a v mrazu se nad ní zvedaly oblaky páry.
Když k nám přijde návštěva, podivuje se kolik máme knih. Na nové knihy mi peníze nestačí; denně chodím do knihovny a půjčuji si je. Občas vybírám kontejnery s tříděným odpadem. Sběrny papíru však berou pouze knihy s odtrženým pevným obalem, tedy deskami. Někdy přinesu skvělou knihu ze skvělého nápadu Čtenáři čtenářům. V Bystřici nad Pernštejnem předělali telefonní budku na veřejnou knihovnu, chceš číst, vezmi si. Stejně v parku vinohradské nemocnice. Knihy k nečtení se však už objevují i v noblesních restaurantech a v luxusních pražských hotelech.
Na všetečnou otázku při návštěvách v našem bytě: „ A to všechno jsi už přečetl?“ odpovídám slovy sochaře, kamaráda Radka Dvořáka: „Někdy mi stačí z knihy pouze jedna věta! K tomu, abych nad ní jásal!“
Zrovna teď se stalo. Přečetl jsem si po ránu nikoliv knihu, ale glosu Gabriely Rothmayerové.
A porušil jsem pravidlo, do hlavy mi vstoupily hned dvě věty: „Tie dva vyhasnuté životy už nikto nevrátí, no aká je to príležitosť pre opozíciu! Fuj, aj s politikou!“
Kresba: Radek Fetters
Foto: Autor
