Už je to dávno
už co přišla nová doba
chodím sám po ulicích
mlčím sám doma.
Na samotce
do níž mi kdysi přišlo pozvání na sametovém podnose
obávám se ticha.
Od doby co mám doma
z nul a jedniček
od Mirka Černého karet balíček
ode tmy do tmy
mluví na mě film
a na cesty ven jsem dlouho s sebou vodil
na opasku z kůže
v těle z bakelitu
starého chodícího muže
který mě vždycky zpěvem doprovodil
(nežli mu cosi v nouzi největší
na těle prasklo
a v „nemocnici“ řekli:
„Tyhle už tady nikdo neléčí“).
Dál chodím ven sám
a v prázdnotě co hledá pevný bod
hledávám v davu známou tvář
která by znamenala vchod
do tepla „poznávám“.
Někdy ji najdu ale jindy není zbytí
oslovit svými rty i ty
co neznám a říci jim: „Ty…
košile jsou příliš drahé nemyslíte?“
a potom čekám zda neřeknou:
„Já je však možná koupím víte…“
Třeba se zasmějí anebo zamračí a přesto
oba dva půjdem chvíli stejnou cestou
říkám si když hmatám očima
po davu kde je tvář kterou bych střetl
aby mi pomohla dojít dál
alespoň o dva
aspoň o jeden metr.
Včera dnes zítra?
doba má bodec štíří
leckdo dnes hraje na handicap 54
v obchodě paní druhé na dva metry říká:
„Zkouška za zkouškou!“
A moje oči – reflektory v zatemnění –
dál uhadují
tváře pod rouškou.