Tajná válka Josefa K.

Ukázka z knihy J. Č. Magická setkání, která má s podtitulem Puzzlestory vyjít během letošního roku v brněnském nakladatelství Kmen. Lze ji číst jako samostatnou povídku anebo jako jednu z epizod fragmentární prózy kombinující žánr sci-fi a satiry.

Inženýr Josef K., polymorbidní pacient, který pravidelně docházel k devíti odborným lékařům a který díky tomu u zápisu na vojnu, absolvovanému na přelomu tisíciletí, dostal bez problémů odklad a o rok později u odvodu modrou knížku, zíral jako puk, když mu teď, po čtvrt století, přišlo od armády předvolání k přezkoumání jeho zdravotního stavu. Ale protože z médií věděl, že se uvažuje o znovuzavedení povinné vojenské služby (dokonce i pro ženy), nebral to na lehkou váhu.

Konec konců byla to srovnatelná pitomost. Nejraději by byl zavolal někomu, komu by mohl vysvětlit, že jde nejspíš o nějaký omyl, protože mu zanedlouho bude pětačtyřicet, a navíc je už přes rok v invalidním důchodu, jenže nebylo kam volat. Na dopisní obálce sice byla poštovní adresa odesílatele a dopis měl stejnou hlavičku, ale telefonní číslo i mailová adresa chyběly. Zkusil tedy zatelefonovat na ministerstvo obrany a pak i na generální štáb, ale k nikomu kompetentnímu a současně informovanému se nepropracoval. Takže to vzdal a jako disciplinovaný občan se ve stanovený den a hodinu rozjel na svém motocyklu na uvedenou adresu. (Starý ale vymazlený stroj byl pro nemocného a bezdětného inženýra K. něco jako životní partner – dával mu ovšem víc radosti.)

Trochu ho zarazilo, že na uvedeném místě narazil na typickou moderní administrativní budovu ze skla a oceli a že na jejím průčelí viselo snad dvacet firemních tabulek, mezi kterými musel tu správnou chvíli hledat. Ale našel ji. Stálo na ní:

Armáda ČR

Útvar skrytého nasazení

9. patro

A tak vešel, předložil občanský průkaz obézní recepční, ta ho zapsala, stiskla bzučák a on prošel turniketem k výtahům. Vyjel do devátého poschodí, kde na orientační tabuli na zdi našel hledané číslo dveří a na nich pak nenápadnou jmenovku:

plk. MUDr. Soňa Macková, C.Sc.

Zaklepal na dveře a když uslyšel mužsky ráznou výzvu: „Vstupte!“, vstoupil. V nevelké kanceláři seděla za psacím stolem hubená žena v uniformě, s nakrátko ostříhanými prošedivělými vlasy, malýma očima a rysy ztvrdlými vojenskou disciplinou.

Vítám vás, pane inženýre,“ řekla dříve, než stačil pozdravit a představit se.

Vy víte, kdo jsem?“ podivil se inženýr K.

To patří k mým služebním povinnostem. Posaďte se!“ ukázala hlavou na otočnou židli pro návštěvy. „Kdybych vás neznala, tak bych vás nezvala.“

Sedat si nebudu,“ řekl inženýr K. odmítavě, „to nestojí zato. Já vám jenom přicházím říct, že to předvolání bude nějaký omyl. Mně je čtyřiačtyřicet let a jsem v částečném invalidním důchodu. Navíc mám od osmnácti modrou knížku.“

Žádný omyl, pane inženýre! A když se posadíte, vysvětlím vám to. Věc je poněkud složitější, než si myslíte.“

A tak se posadil a čekal.

Musíte mě omluvit, že začnu poněkud zeširoka,“ řekla plukovnice, „ale, jak sám uvidíte, je to nezbytné. Ze všeho nejdřív vás seznámím s jednou historickou skutečností, o které nejspíš nevíte. On o ní totiž ví málokdo… V roce tisíc devět set sedmdesát sedm rozhodl tehdejší československý prezident Gustáv Husák o administrativním převedení Severomoravského kraje z České do Slovenské socialistické republiky. Proběhlo to tak, že svůj návrh předložil předsednictvu ÚV KSČ a zdůvodnil ho tím, že Slovensko svůj nedostatek vlastního uhlí musí řešit dodávkami z ostravsko-karvinského revíru, který leží nejblíž republikovým hranicím a navíc má optimální železniční spojení do Východoslovenských železáren v Košicích, takže v důsledku toho všeho na Ostravsku žije a pracuje nejsilnější slovenská menšina v Čechách a na Moravě. Poukázal také na skutečnost, že navrhovaným opatřením se vyrovná územní nevyváženost mezi oběma republikami, což bude jistá odměna za to, že Slováci prokazují věci socialismu větší oddanost a věrnost než Češi, jak dokazuje fakt, že na Slovensku nejsou skoro žádní disidenti a tudíž ani excesy typu Charty 77. Politbyro návrh svého generálního tajemníka jednomyslně schválilo, načež uložilo předsedovi federální vlády, oběma předsedům vlád republikových, jakož i předsedům Sněmovny lidu a Sněmovny národů Federálního shromáždění celou věc – včetně potřebných zákonných úprav – urychleně provést, a to v režimu utajení. A tak se také stalo. Na veřejnost to nakonec sice prosáklo, jako ostatně všechno, ale koho to tenkrát zajímalo? Nikoho. V životě obyčejných lidí se téměř nic nezměnilo, takže se na to po čase zase zapomnělo…“

Inženýr K. už zase cítil, že mu stoupá nitrolebeční tlak a tím pádem mu lezou oči z důlků.

Vy si ze mě střílíte,“ řekl nejistě.

To bych si nikdy nedovolila,“ řekla plukovnice, „na to řešíme příliš vážné věci.“

Jenže inženýr K. místo „na to“ uslyšel „v NATO“ a upřímně se vyděsil: „Proboha, můžu se zeptat jaké?“

Vám to ještě pořád nedochází? To se divím. Copak vy nevíte, že v Bratislavě, konkrétně na náměstí Slovenského národního povstání, došlo v nedávné době k mohutným, několik dní a nocí trvajícím demonstracím, proti kterým zasahovala policie i armáda, že tam byly desítky mrtvých a stovky zraněných a že v důsledku toho došlo na Slovensku ke státnímu převratu? Prezident uprchl do Maďarska, konec konců, má nejen slovenské, ale i maďarské předky, a vlády se zmocnili nacionalisté a slavjanofilové, kteří se orientují na Rusko.“

Inženýr K. se na své židli netrpělivě zavrtěl: „To všechno samozřejmě vím, ale co já s tím? Slováci jsou už třiadvacet let samostatní, takže si můžou dělat, co se jim líbí!“

To jistě můžou, pokud ovšem nenarušují naše zájmy. Nezapomínejte, že přes slovenské území k nám proudí z Ruska nejen nafta, ale i plyn. A co kdyby nám Slováci omezili dodávky, jako to udělali před pár lety Ukrajinci?“

No, tenkrát to bylo trochu složitější,“ namítl inženýr K.

Plukovnice do něj zapíchla oči jak jehličky při akupunktuře.

Ano, to máte pravdu, ale je tu ještě jedna věc. Jistě víte, že nová slovenská vláda prosadila kromě jiných problematických právních norem také nový jazykový zákon. Na Slovensku je teď jedinou úřední řečí slovenština. Možná že to bylo namířené hlavně proti Maďarům, a snad i proti Polákům, Rusínům a Ukrajincům, ale doplácejí na to i Češi na Ostravsku, to je vám snad jasné, ne?“

To mě nenapadlo. Já prožil na Slovensku součtem skoro čtyři roky, takže slovensky umím. Mně by to asi nevadilo. A řekl bych, že by to nemuselo vadit ani těm ostravským Čechům. Jistě se za ta léta taky naučili slovensky.“

Budete se možná divit, ale ne všichni. Jiná věc je hovorová slovenština a jiná spisovná. Zatím mohli Češi na severní Moravě vést všechna úřední jednání v češtině a mohli posílat děti do českých škol. Ale teď? Češi na Ostravsku se začínají bouřit.“

Pravda, něco jsem zaregistroval, ale já na televizi ani na noviny moc nedám. Ono se to jistě nějak setřese.“

Myslíte? Zatím to vypadá tak, že naši krajané na severní Moravě by rádi setřásli slovenské okovy,“ řekla plukovnice pateticky a oči se jí bojovně zaleskly.

To já nevím. Nemůžu to ani povrdit, ani vyloučit. Ale pořád jaksi nechápu, co s tím mám vlastně společného?!“

Už jsme u toho. Máme signály, že v historicky krátké době dojde na severní Moravě k referendu o odtržení od Slovenska. A výsledek takového referenda je předem jasný. Následovalo by vyhlášení samostatnosti a vzápětí žádost o znovupřijetí do České republiky. Ale také máme signály, že slovenská proruská vláda k tomu nechce nečinně přihlížet. Chystá všeobecnou mobilizaci a už teď soustřeďuje vojenské jednotky v prostoru Žiliny a Martina. Taky máme od zpravodajců informace, že se Slováci obrátili na Rusy se žádostí o pomoc v očekávaném konfliktu. Jenže Putin do toho otevřeně nechce jít, což se konec konců dalo čekat. Slíbil jen poslat vojenské poradce a materiální pomoc. Ale nám je jasné, co to znamená! A přece v tom nenecháme své krajany samotné! Ovšem ani my si nemůžeme dovolit vyslat jim na pomoc pravidelnou armádu. Nebudeme přece dráždit hada bosou nohou. Proto zatím dáváme dohromady dobře utajený expediční sbor, který budeme vysílat postupně. Jeho příslušníci se budou přepravovat na místo předpokládaného střetu jednotlivě jako turisté, obchodní partneři, lidé cestující na návštěvu tamních přátel a tak podobně. A aby nám ti jednotlivci nevzbuzovali nějaké podezření, rekrutujeme je z řad seniorů, zdravotně a tělesně postižených, věřících, kterým jejich víra za totality nedovolovala vzít do ruky zbraň, a taky žen. Prostě nevojáků, chápete?“

Snad nehcete říct, že bych měl jít taky do války?“ vyjekl zděšeně inženýr K.

Chci,“ řekla plukovnice.

Ale co bych tam byl asi tak platný? Vždyť jsem invalida! Dokonce na hlavu!“

Pane inženýre, já jsem si vyžádala vaši zdravotní dokumentaci a další informace o vaší osobě a pozorně jsem je prostudovala. A zjistila jsem, že z vojenského hlediska jste pohybově i mentálně v pořádku a tedy i použitelný. Na svém motocyklu jezdíte jako mladík. Úkol, který vám bude svěřen, nepochybně zvládnete. Takže vám blahopřeji! Jste úspěšně odvedený!“

Proboha,“ vykřikl inženýr K., „a co je to za úkol?“

Budete něco jako kamikadze. Pojedete na svém motocyklu a ve vhodný okamžik opásaný výbušninami čelně zaútočíte na nepřátelský tank, obrněný transportér, nebo vrtulník v době jeho přistání. Zemřete bez toho, abyste se musel dál potýkat se svými celoživotními nemocemi nebo dokonce ponižujícími chorobami stáří, a navíc jako hrdina! Nadarmo se neříká, že koho Bůh miluje, umírá mladý… Vlast vám to nezapomene!“

Ale já nechci zemřít jako hrdina!“ zaječel inženýr K. „Já chci ještě žít! A třeba jako kripl a srab! Mně je to jedno…“

No tak, klid, klid!“ K jeho uším najednou dolehl chlácholivý hlas. „Co byste umíral, pane doktore… Vy si tady ještě pár let pobudete! I když strach jste nám nahnal, ne že ne! Dvě hodiny jsme vás nemohli probrat z narkózy…“

Doktor Stárek otevřel oči a uviděl, jak se nad ním sklání mladý chirurg v zeleném plášti postříkaném krví, která byla nejspíš jeho, zatím co sestřička mu jako nějaký anděl strážný stírá buničinou pot s čela. Vděčně se na ni usmál a zašeptal: „Děkuju, sestřičko! Ale proč mi říkáte doktore? Já jsem zeměměřič Josef K.“

Sestřička se nejistě nadechla, ale pak tázavě otočila hlavu k lékaři.

Ten jen přikývl hlavou a souhlasně přivřel oči.

Mám ho přitom nechat?“ zeptala se šeptem.

Zatím určitě. Je prostě zmatenej po narkóze a nemá smysl se s ním přít. Uvidíme, jak na tom bude zítra. Když špatně, budeme to řešit. Když dobře, nebudeme mu to připomínat.“

Sestřička se tedy obrátila zpátky k doktoru Stárkovi a řekla: „Já se vám omlouvám, pane Josefe. Spletla jsem si vás s jiným pacientem. Po té hromadné havárii vás sem přivezli spoustu. Nevíme, kam dřív skočit.“

A nevíte náhodou, co se stalo s mou motorkou?“

S motorkou? To nemám tušení. Nám řekli, že vás museli vystříhávat z vašeho auta.“ Znovu se otočila k lékaři, jako herečka, které vypadává text, takže hledá pomoc u nápovědy. „Že je to tak, pane doktore?“

JUDr. Stárek chtěl mávnout rukou, ale obvazy ho nepustily. A tak aspoň řekl: „Kdepak z auta, já mám motocykl.“

Tak to jste dopadl ještě dobře. Pro motorkáře takové havárie končívají často tragicky. A to i když mají na hlavě přílbu, což jste neměl.“

JUDr. Stárek svraštil kus čela, který mu vykukoval zpod bílého obvazu hlavy.

Počkejte, počkejte, sestřičko! Jakápak havárie? To byla přece bojová akce, nemám pravdu? Někde na severní Moravě, nebo na Slovensku. A kde to vlastně ležím, ve Vojenské nemocnici? To mě sem museli transportovat vrtulníkem, že jo?“

Ale kdepak. Byla to normální řetězová havárie na dé jedničce kousek za Prahou, někde u Říčan. Přivezla vás obyčejná záchranka, ovšem s majáčkem a houkačkou, a teď ležíte ve Vinohradské nemocnice na neurologii, protože jste měl mimo jiné i úraz hlavy. “

To jsem teda blázen. Že by mě tak zblbla ta děsná plukovnice? Člověk už je v tom Kurvystánu ze všeho tak zpitomělej, že zapomíná logicky myslet…“

Sestřička se znovu otočila k doktorovi. Ten pokrčil rameny a tlumeně řekl: „Vidíte? Je to na dobrý cestě. Klasickej posttraumatickej šok a pooperační zmatenost. Ale vypadá to, že to brzy odezní. Dejte ho převézt na JIPku, ať dostane co nejdřív infuzi a pořádně se prospí!“

(Celkovo 10 pozretí, 1 dnes)

Ďalšie články:

Facebook
Telegram
Twitter
Email

Pridaj komentár

Vaša e-mailová adresa nebude zverejnená. Vyžadované polia sú označené *

Účet Klubu Nového slova – IBAN: SK8211000000002624852008
variabilný symbol pre Slovo 52525

Týždenný newsletter