Fóra se zúčastnilo podle odhadů 60 000 až 100 000 lidí, což je samo o sobě pozoruhodné číslo. Aby mohlo WSF takovou akci uspořádat, potřebuje silná místní sociální hnutí (která v Senegalu existují) a vládu, která pořádání fóra přinejmenším toleruje. Senegalská vláda Abdoulayea Wadea byla ochotná „tolerovat“ konání WSF, i když před několika měsíci ze tří čtvrtin zrušila slíbenou finanční podporu.
Pak ale přišla povstání v Tunisku a Egyptě a vláda dostala strach. Co kdyby WSF inspirovalo něco podobného v Senegalu? Vláda nemohla zrušit setkání jako celek, když na ně měli přijet brazilský Lula, bolivijský Morales a řada afrických prezidentů. A tak zvolila druhou nejlepší alternativu. Čtyři dny před zahájením propustila rektora univerzity, na které měly proběhnout hlavní akce, a instalovala nového rektora, který okamžitě zrušil rozhodnutí svého předchůdce o přerušení výuky po dobu WSF tak, aby se uvolnily potřebné prostory.
Bezvýznamný ignorovaný Davos
Důsledkem byl organizační chaos, který poznamenal přinejmenším první dva dny fóra. Nakonec nový rektor povolil použití 40 z více než 170 potřebných místností. Vynalézaví organizátoři postavili po celém areálu stany a setkání proběhlo bez ohledu na sabotáž.
Byl tento velký strach vlády z WSF oprávněný? Na fóru se debatovalo o tom, zda je samo WSF relevantní pro lidová povstání v arabském světě nebo jinde, když jejich aktéři o něm pravděpodobně nikdy neslyšeli. Odpovědi účastníků odrážely dlouhodobou rozpolcenost fóra. Někteří byli toho názoru, že deset let pořádání WSF podstatně přispělo k podkopání legitimity neoliberální globalizace a že toto poselství prosáklo k lidem na celém světě. Podle jiných ale povstání ukázala, že transformační politiky mají své těžiště mimo WSF.
Sám jsem si na setkání v Dakaru všiml dvou nápadných věcí. Zaprvé se skoro nikdo nezmínil byť jen okrajově o Světovém ekonomickém fóru v Davosu. Přitom WSF bylo založeno roku 2001 jako výslovný protiklad Davosu. V roce 2011 se ale účastníkům zdál Davos natolik politicky bezvýznamný, že byl prostě ignorován.
Pro co vlastně jsme
Druhou pozoruhodností byl důraz, jaký všichni kladli na vzájemnou souvislost projednávaných problémů. Roku 2001 byly hlavním předmětem zájmu WSF negativní ekonomické důsledky neoliberalismu. Každé následující setkání WSF k tomu ale přidalo další problémy – gender, životní prostředí (a zejména změna klimatu), rasismus, zdravotnictví, práva původních obyvatel, boje pracujících, lidská práva, přístup k vodě, zajišťování potravin a energií. A najednou v Dakaru při probírání jakékoli otázky vystoupily do popředí její souvislosti s ostatními problémy. V tom je podle mého názoru velký úspěch WSF – že zahrnuje stále větší množství problémů a každému ukazuje, jak spolu navzájem vnitřně souvisejí.
Nicméně všechny přítomné spojovala jedna hlubší námitka. Lidé říkali – v pořádku, všichni víme, proti čemu jsme, ale měli bychom jasněji vyložit, pro co vlastně jsme. Tímto způsobem můžeme přispět egyptské revoluci i dalším, které jsou na obzoru jinde.
Problém je v tom, že mezi těmi, kdo chtějí jiný svět, přetrvává jeden nevyřešený spor. Někteří jsou přesvědčeni, že to, čeho má svět zapotřebí, je více rozvoje, více modernizace a tudíž možnost rovnějšího rozdělování zdrojů. Jiní ale trvají na tom, že rozvoj a modernizace jsou civilizační pohromy kapitalismu a že musíme znovu promyslet základní kulturní premisy budoucího světa – řečeno jejich slovy, civilizační změnu.
Hrozba ještě horšího pravicového světosystému
Ti, kdo volají po civilizační změně, činí tak z různých titulů. Jsou zde hnutí původních obyvatel Amerik (a jiných částí světa), kteří chtějí svět založený na tom, čemu Latinoameričané říkají „buen vivir“ – v podstatě svět založený na hodnotách dobra vyžadující zpomalení neomezeného ekonomického růstu, který je podle jejich slov naše příliš malá planeta nedokáže unést.
Jestliže hnutí původních obyvatel soustřeďují své požadavky kolem autonomie, která jim má dát do rukou právo na využívání půdy ve vlastních komunitách, v jiných částech světa existují městská hnutí zdůrazňující, jak neomezený růst vede ke klimatickým katastrofám a novým pandemiím. A jsou feministická hnutí poukazující na vazbu mezi požadavky neomezeného růstu a udržováním patriarchátu.
Tato debata o „civilizační krizi“ má vážné důsledky pro to, jaký druh politické akce kdo podporuje a jakou roli by v předpokládané proměně světa měly sehrávat levicové strany ucházející se o moc. Nebude vyřešena snadno. Je to ale rozhodující debata nadcházejícího desetiletí. Jestliže levice nedokáže vyřešit své spory o tuto klíčovou otázku, pak může kolaps kapitalistické světoekonomiky docela dobře vést k triumfu světové pravice a k vytvoření nového světosystému, který bude ještě horší než nynější.
Všechny zraky se v tomto okamžiku upírají na arabský svět a na to, jaké změny politik v něm dokáže vyvolat heroické úsilí egyptského lidu. Hořlavina pro taková povstání ale existuje všude, dokonce i v bohatších oblastech světa. Pro tuto chvíli můžeme být právem částečnými optimisty.
© Immanuel Wallerstein, komentár č. 299, 15.2.2011. Z angličtiny preložil Rudolf Převrátil. Medzititulky Slovo.
Ilustračné foto: David Evan Harris
