Sú Spojené štáty unavené vojnami?

Když začala roku 2002 válka v Afghánistánu, měla velmi silnou podporu veřejného mínění v USA a značnou podporu v jiných zemích. Válka v Iráku měla ve svých začátcích roku 2003 skoro stejně velkou podporu v USA, ale mnohem menší v jiných zemích. Nyní jsou Spojené státy na půli cesty do libyjské války. S tímto vojenským angažmá souhlasí méně než polovina veřejnosti USA a ve zbytku světa je proti němu velmi značný odpor.


Nejnovější průzkumy veřejného mínění ve Spojených státech ukazují, že lidé dnes odmítají nejen libyjskou operaci, ale také setrvávání v Afghánistánu. Výzkumníkům nezbývá než mluvit o „únavě z válčení“, protože se dá jen těžko tvrdit, že Spojené státy ve kterémkoli z těchto konfliktů vítězí.

Libyjský konflikt směřuje nadlouho do bažiny. V Afghánistánu se všichni pokoušejí vymyslet politické řešení, které bude muset zahrnovat vstup Tálibů do vlády s možností, že pak zakrátko získají všechnu moc. V Iráku mají Spojené státy podle plánu stáhnout svá vojska do 31. prosince 2011. Nabídly, že tam nadále ponechají 20 000 vojáků, pokud o to požádá irácká vláda, a to velmi rychle. Iráckému premiérovi Nuri al-Malikimu by se to mohlo zamlouvat, ale lidé ze strany Muktady Sadra mu řekli, že pokud to udělá, přestanou ho podporovat a Malikiho vláda padne.

Otevřená soutěž startuje

Nejzajímavější ze všeho ovšem je, k čemu asi dojde příští rok ve vnitřní politice USA s tím, jak se budou přibližovat prezidentské volby. Republikánská strana vystupovala od roku 1945 vždy jako příznivec vojska a obviňovala Demokraty z  měkkosti. Demokraté vždy reagovali snahou dokázat, že nejsou měkcí, a v praxi nebyl mezi reálně prováděnými politikami příliš velký rozdíl, ať držela úřad prezidenta jedna nebo druhá strana. Je skutečností, že dvě největší války – v Koreji a Vietnamu – byly zahájeny za demokratického prezidenta.

V Demokratické straně vždy existovala skupina považovaná za její levé křídlo, která se k těmto válkám stavěla kriticky, a tato skupina nadále existuje a protestuje. Mezi volenými politiky však tito Demokraté vždy tvořili menšinu, do značné míry přehlíženou.

Republikánská strana byla ve svém programu trvalé podpory vojska a válek jednotnější. Republikánští politikové s odlišným názorem byli vzácností. Pocházeli z libertariánského křídla strany a osobou, která nejvýrazněji ztělesňovala tento postoj, byl člen Sněmovny reprezentantů Ron Paul z Arizony. Byl také jedním z mála politiků, kteří si mysleli, že neomezená podpora USA Izraeli není dobrý nápad.

Jaká je v tomto okamžiku situace v soutěži o prezidentský úřad? Kandidátem Demokratů bude Barack Obama. Uvnitř strany nemá vyzyvatele. Na straně Republikánů je obraz zcela opačný. Je tam deset až dvanáct kandidátů na nominaci a žádný z nich není jasným favoritem. Soutěž ve straně je zcela otevřená.

Jakou má po bin Ladinově smrti budoucnost al Kajda?

Jason Burke

Ortodoxním vedením al Kajdy byli vždycky bin Ladin a jeho egyptský společník Ayman al-Zawahiri a několik desítek společníků v Pákistánu, píše v deníku Guardian odborník na al Kajdu Jason Burke. Al-Zawahiri je údajně stále naživu, avšak tento stárnoucí pediatr nemá bin Ladinovo charisma. Je to schopný ideolog, stratég a organizátor, ale nemůže se stát ohniskem pro aktivisty.

Několik mladších aktivistů bylo v poslední době úmyslně postaveno do popředí, aby se podařilo zastavit rostoucí marginalizaci al Kajdy v posledních letech. Avšak lidé jako Abu Yayha al’Libi, kterému je kolem pětačtyřiceti, nikdy nemůže bin Ladina nahradit. Ústřední vedení al Kajdy bylo v posledních letech rozhádané, často se navzájem přeli saúdští, egyptští a libyjští militanti. Je nyní velmi pravděpodobné, že se vedení al Kajdy rozpadne.

Decentralizace byla vždycky součástí bin Ladinovy strategie. Al Kajda vznikla jako střechová organizace pro nejrůznější místní skupiny. To určitou dobu fungovalo, ale hlavní regionální skupiny – na arabském poloostrově, především v Jemenu, v Magrebu (Alžírsko) a v Iráku jsou nyní nezávislé na vedení al Kajdy. Každá tato skupina má vlastní místní kulturu, kořeny a historii. Jejich vazby na al Kajdu byly vždycky jen teoretické.

Al Kajda byla vždycky jen jednou z desítek radikálních organizací, které dohromady tvoří dynamický, rozrůzněný a vyvíjející se fenomén násilného extremismu sunnitských muslimů. I když bin Ladinova smrt nutně změní charaktristiku současného extremismu, nutně to neovlivní činnost jednotlivých organizací, až na to, že to jejich šéfy bude varovat, že nakonec, třeba až po deseti letech, budou dopadeni a usmrceni.

Poslední otázka je nejdůležitější. Jaký to bude mít efekt na ideologii? Zde je situace méně jasná. Bin Ladinovým největším úspěchem bylo učinit jeho osobní interpretaci radikálního islámismu světově známou. Al Kajda se svým způsobem stala sociálním hnutím. Likvidace symbolu tohoto hnutí je bezpochyby významná.

Ovšem faktory, které vedly v posledních desetiletích k vzniku radikálního extremismu, jsou stále živé. Žijeme v nové éře polarizace, konspiračních teorií a identity založené na náboženském cítění. Strategický dopad bin Ladinových činů částečně závisí na reakcích jeho nepřátel, zejména ve Spojených státech. Důsledky jeho smrti také.

Nicméně marginalizace al Kajdy v posledních letech je jasná. Arabské jaro dokázalo, že bin Ladinovu ideologii odmítly stamiliony lidí, které se bin Ladin kdysi snažil zradikalizovat a zmobilizovat. Al Kajdě se nepodařilo zorganizovat významnější teroristický útok už více než pět let.

Nejpravděpodobnější scénář pro budoucnost budou nevýznamné násilné útoky na periferii muslimského světa a vznik nových velitelů. Bude to záviset výlučně na místních okolnostech.

Autor je komentátor denníka Guardian.

Český preklad vyšiel na našom partnerskom webe Britské listy.


Slabost USA

Co to znamená pro zahraniční politiku? Ron Paul se uchází o nominaci. Roku 2008 neměl skoro žádnou podporu. Nyní si vede v kampani mnohem lépe. Důvodem jsou zčásti jeho výrazné názory na finanční politiku, ale pozornost přitahují také jeho stanoviska k válce. Kromě toho vstoupil do ringu další kandidát, dřívější republikánský guvernér státu Nové Mexiko Gary Johnson. Je také libertarián a ve válečných záležitostech zastává ještě ostřejší stanoviska než Paul. Johnson požaduje úplný a okamžitý odchod z Afghánistánu, Iráku a Libye.

Vzhledem k rozložení podpory na řadu potenciálních kandidátů se nepochybně vyskytnou televizní programy, v nichž budou hovořit a debatovat všichni kandidáti Republikánů. Jestliže Johnson vsadí ve své kampani na otázku války jako na hlavní argument, budou se jí určitě muset zabývat všichni republikánští kandidáti.

Jakmile k tomu dojde, uvidíme, že dominantní republikánský proud „čajových dýchánků“ je v otázce válečné angažovanosti hluboce rozdělen. O věci začnou najednou debatovat celé Spojené státy. Barack Obama zjistí, že středová pozice, které se dosud snažil držet, se náhle posunula doleva. Aby zůstal centristou, bude se také muset pohnout nalevo.

Tím dojde v politice USA k významnému obratu. Myšlenka, že by se vojska měla vrátit domů, se promění v seriózní možnost. Někteří budou soptit vzteky, protože tím Spojené státy dají najevo slabost. A jistým způsobem to bude pravda. Je to součást úpadku USA. Politikům Spojených států to však připomene, že vedení válek vyžaduje silnou podporu veřejného mínění. A v nynější kombinaci geopolitických a politických tlaků, které pociťují všichni, se tak únava z válčení stává velmi vážným politickým faktorem.

© Immanuel Wallerstein, komentář č. 304, 1.5.2011. Z angličtiny přeložil Rudolf Převrátil. Mezititulky Slovo.

Ilustračné foto: Valerij Osipov

(Celkovo 9 pozretí, 1 dnes)

Ďalšie články:

Facebook
Telegram
Twitter
Email

Pridaj komentár

Vaša e-mailová adresa nebude zverejnená. Vyžadované polia sú označené *

Účet Klubu Nového slova – IBAN: SK8211000000002624852008
variabilný symbol pre Slovo 52525

Týždenný newsletter