28. říjen na !Argumentu: Veronika Sušová-Salminen píše o tom, jak se mluvením o státnosti v kontextu postdemokracie vzdalujeme myšlenkám, které stály za vznikem republiky. Připomínáme.
Oslavy vzniku Československa jsou v plném proudu a poměrně frekventovanými výrazy se při nich stala slova stát a státnost. Není to náhoda vzhledem k současné politické konjuktuře a rostoucímu odporu proti neoliberální globalizaci v jejích nejrůznějších podobách (včetně té EUropské). Spíše jen jako synonymum „státu“ se z nějakého důvodu skloňuje jiné a neméně důležité slovo: republika – res publica, věc veřejná a věc společná.
Před sto lety vznikla republika jako demokratické zřízení Československa, státu, jenž v mnohém navazoval na středoevropský příběh kulturní, náboženské, národnostní i jazykové mozaiky. Byl to mnohonárodní stát, který pod svou střechou s menším i větším úspěchem (a dočasně) zahrnul nejenom český a slovenský (tehdy československý) národ, ale také Němce, Maďary, Rusíny, Poláky nebo Židy, Romy a Rumuny. Návaznost znamenala také opakování chyb a nemožnost utéct před problémy, které předtím měla habsburská monarchie. Na druhou stranu se československý stát rozešel s dosavadním monarchickým zřízením a dal zemi nikoliv dědičně danou, ale ve volbách zvolenou politickou reprezentaci.
Československo bylo výsledkem demokratizační vlny začátku 20. století. Vlny, kterou zahájila francouzská revoluce roku 1789, a která souvisela se změnami ve společnosti a v hospodářství (především s industrializací, i když nejen s ní). Už v roce 1781 bylo v habsburské říši zrušeno nevolnictví (forma nucené práce na perifériích západního kapitalismu), v roce 1848 potom poddanství, v roce 1867 se země stala konstituční monarchií a postupně za cenu těžkých bojů rozšiřovala volební právo. To rovné, tajné a všeobecné bylo zavedeno v roce 1907, ale týkalo se jenom poloviny populace (a poloviny říše). Ženy volit nemohly (s výjimkou těch žen, které vlastnily velkostatky na základě majetkového cenzu). Celý tento demokratizační proces dovršila první světová válka.
Československo rozšířilo v roce 1920 ústavně všeobecné, rovné a tajné hlasovací právo na všechny občany republiky, na principu rovnosti, nikoliv na základě diskriminace žen jako politicky (a jinak) nezpůsobilých. Volební právo a možnost podílet se na životě republiky dostali všichni občané, bez výjimek a podmínek. V roce 1920 to nebylo zdaleka samozřejmostí dokonce v řadě západoevropských zemích (namátkou například Francie či Velká Británie).
Československo vzniklo jako výsledek pokrokového procesu demokratizace politiky se snahou o politickou rovnost a na základě občanského principu, který odmítl monarchii, dědičná privilegia, vliv církve na veřejné záležitosti, provedl významnou pozemkovou reformu (oslabující ekonomickou roli šlechtického velkostatku) a přihlásil se k republikánské tradici. Bylo nepochybně také výsledkem emancipační vlny národního charakteru, která vedla k rozpadu habsburské monarchie jako nadnárodního celku, který se historicky vyčerpal. Republika se tak stala nejen odmítnutím tradic monarchie, ale také odmítnutím univerzalismu impérií a fakticky i vzpourou nových elit na periférii proti těm v centru (především česká buržoazie plnila roli takové periferní elity velmi dobře). S myšlenkou republiky se tak pojily (různě úspěšně do praxe prosazované) principy občanství, rovnosti, emancipace a zrovnoprávnění v občanském i národním smyslu. Ne bez nedostatků a chyb, a ne bez řady sociálních konfliktů.
Sto let od vzniku republiky je na místě se podívat kolem sebe. Přihlašování ke státnosti zdaleka nevystihuje smysl tohoto výročí pro dnešek. Republiku dnes oslavujeme v tónech, které se v mnohém nesou na vlně, která více než Masaryka připomíná Bacha v moderním remixu. Tyto tóny jsou tak vlastně v rozporu s těmi ideály, které umožnily vznik Československa, které rozhodně nebylo „projektem“ politických reakcionářů a konzervativců.
Po sto letech prochází demokracie a také „res publica“ celosvětově (Česko nepředstavuje nějakou sebemrskačskou výjimku) vážnou krizí, a to v takové míře, že se mluví o éře postdemokracie. Pro ni je charakteristické vyčerpání demokratického étosu, odklon od liberálních hodnot (jako reakce na narůstající rizika, nejistoty a nerovnosti ve společnosti) a všudypřítomná privatizace, ale také krize reprezentace (občan volí, ale nemá hlas) a voličské účasti ve volbách, krize tradičních politických stran a závažný nárůst nedůvěry ve společnosti. Politický boj o alternativní programy nahradila sterilita středového konsensu, člensky ukotvené politické strany nahradily podnikatelské politické projekty, parlamentní demokracii kartelová politika a veřejnou diskuzi marketing a infotainment. Završením toho všeho je postupná oligarchizace politiky (a ekonomiky), která je nepochybně jedním z hlavních protagonistů současné reakční vlny ve snaze odvést pozornost od stavu rostoucí nerovnosti ekonomické, sociální a následně i politické.
Ve dnech výročí vzniku republiky stojí za to si vzpomenout, jaký Zeitgeist a étos za vznikem Československa stál a že dnes jeho principy – občanství, rovnost, rovnoprávnost a pokrok, pošlapává postdemokracie a narůstající oligarchizace (ať jedinců či korporací). Otázkou potom je, do jaké míry není mluvení o státnosti jen únikem od akutní potřeby tento stát znovu demokratizovat. Jistě, že ne podle receptů ze začátku 20. století, které nelze v dnešních podmínkách opakovat. Nicméně přesto tak, aby věc veřejná měla znovu smysl a občan neměl pocit hraničící s jistotou, že se jeho život měří jen v penězích a žije jen podle pravidel trhu. A podle toho se taky choval k sobě a ostatním. Mít stát prostě nestačí. Jak jen to ten náš TGM říkal? .„Státy se udržují těmi ideály, z nichž se zrodily.“
Vyšlo 28.10. 2018.
(Text uverejňujeme v spolupráci s českým webovým časopisom !Argument)
