Stereotypy a osobní zkušenost

Myslím si, že nejlepší věci jsou vždycky nakonec o jednotlivcích a o jejich vztazích. Ať se to odehrává v jakékoliv době a za jakékoliv situace. Irena Dousková Autorka vyjádřila v rozhovoru s Janem Čulíkem zkratkou to, co lze cítit u každého, který svůj život prožije. Posedlost Jana Čulíka odhalováním zákoutí minulosti „za komunismu“ a v ní všeho „totalitního“ jako symptomatického pro tvorbu je zvláštní. Čulík hledá žurnalistické odpovědi tam, kde jsou jen provokativní otázky, a odpovědi dává tvorba sama. Musí. Protože ona je cílem tvůrčího počinu, ne život. Jako specifický jazyk, symbol, kód, jehož významu musíme nejdříve porozumět, abychom pochopili sdělení. Nejspíš jsem starý, ale ovlivnil mne strukturalismus a sémantika let šedesátých a sedmdesátých. Ovlivnil mne Jean Paul Sartre a Cizinec Alberta Camuse. Camus mi dal schopnost pochopit archeologii kultury a kontextu situace, která namísto citu a krumpáče používá rozum. Se stejnou brutalitou či se stejnou jemností. Pozorovat a hodnotit svět okolo sebe, aniž bych se ho dotkl. Stát na onom nádraží a pozorovat ostatní, kterak spěchají – nikam. A stejně jako ve filmu fyzika a filozofa Krystofa Zannusiho Struktura krystalu z roku 1969, Iluminace (Zlatý Leopard MFF Locarno, 1973) či Ochranné zbarvení z roku 1976 lze pak detekovat ve filmu či knize, v jakémkoliv opravdu tvůrčím činu, sdělení plné obsahu – úporně prožitého, žitého. Protrpěného v tvůrčí krizi nalézání jazyka k popisu složitosti světa. Ne zjednodušujícího meta jazyka. Otázky zvažování dobra a zla, smyslu víry a logiky náboženského symbolu, pokory a nalezení skrytého řádu. Tajemství života a smrti. To vše lze nalézt ve filmech Zanussiho. Stejně naléhavé, ale obsahově jiné symboly lze ale nalézt jinde – třeba i ve filmech onoho „řemeslníka – kolaboranta“ Vávry. I když specificky polský, až mysticky katolický kontext Zanussiho je jiný než epické, nacionalistické až národovecké husitství Vávrovo, lze interpretovat obě poselství jako autentické tvůrčí činy. Sdělení, která mají co říct i dnešku. Milan Šimáček se v článku Rouhavé filmy křesťanství nepopírají v časopise Naše rodina z června 2003 ptá Zanussiho: Nemáte pocit, že jsme učení Marxe a Lenina vyměnili v postkomunismu za možná ještě hmatatelnější materialistické principy raného kapitalismu Divokého Východu? Mám. Cítím to stejně. Za komunismu bylo rozdělení – co je dobré a co špatné – poměrně jasné. Dnes se žebříček nových, opravdových životních hodnot teprve hledá a vyvíjí. Najde-li se vůbec… Čulík se ptá Ireny Douskové „Je pravda, že když není politický útlak, tak není o čem psát? „ Dousková mu prostě odpovídá: „Já ten pocit nemám. Nemyslím si to.“ Ale v té Čulíkově otázce – přesto že přiznává, že jde o knihu „nepolitickou“ – je předem vykalkulována jednoduchá manipulace s možnou odpovědí. Politické klišé. Možnost jednoduché, ale nesprávné odpovědi. Čulík manipuluje estetickými kategoriemi a směšuje je s politickými a morálními – povrchním, mechanickým způsobem hledá jednduché vysvětlení tam, kde je složité a strukturované drama životního příběhu. Lze najít mezi těmito kategoriemi tak jednoduše rovnítko? Cožpak řada tvůrců, géniů minulosti nebyla politickými dobrodruhy, blouznivci, lidskými troskami či blázny? Cožpak umění musí být morální v životě tvůrce? Ne, je buď krásné, nebo ošklivé. Samo. Je buď opravdové, pravdivé nebo vylhané. Samo. Tvůrce může být a často bývá politický dobrodruh, zhýralec, alkoholik, násilník – a přesto vytvoří něco, před čím zůstaneme v úžasu stát s otevřenou pusou. Tvůrce zemře a po stovce let nevidíme politického dobrodruha, opilce či násilníka – tyrana, ale dílo. Tu neprožitou, povrchně propagační lež je možno vidět například ve filmu Svěráka Tmavomodrý svět. Je ji možno najít v řadě dalších „posametových“ a přitom „angažovaných“ filmů. Je ji možno číst v řemeslných slátaninách Wiewegha. Je v řadě galerií, které vystavují persifláže umění, neboť estetika je v rozkladu – stejně jako řád světa. Ale přitom ta instinktivně odmítaná „hrozná doba“ dle Čulíka financovala a dala vzniknout tomu nejlepšímu, co doposud ze středoevropských a východoevrospkých kinematografií i literatury na plátnech bylo možno shlédnout. A nebyla to vůbec doba tvůrčího útlaku. Čulíkův myšlenkový stereotyp „socialismus = říše zla a temnoty“ viděný navíc zdálky zpoza Kanálu by možná vyhovoval primitivům v mnichovském Rádiu Svobodná Evropa, kde každý klacek byl dobrý. Dnes už ale působí nešťastně. Zvláště zblízka. Redakci Britských listů došel e-mail čtenáře Jana Hrušky: Děkuji za článek „Jak si Hurvínek představuje válku“. Konečně něco, co stojí za přečtení – v té dnešní frašce na padesátá léta plné pravicového bolševismu je to balzám na duši. Jan Čulík tomu nebohému muži odpověděl – za mne: To je sice krásné, že to na vás působí jako na balzám, ale ono to není pravda, co napsal Štěpán. Učitelé na vysokých školách nebyli „moudří odborníci, znalí stavu světa“. Byli to často konjunkturalistické svině a primitivové, anebo sice něco znali, ale byli to zbabělci. Museli se zlomit. Nevím, jaké měl Jan Čulík profesory. Možná má pravdu. Přesto využívá toho, čemu ho naučili. Přesto se nestydí za diplom své alma mater a zajisté si ještě vzpomíná, jakou přísahu skládal při jeho převzetí. Nemohu házet všechny do jednoho pytle. Musím potvrdit, že jednoho z mých pedagogů jsem si také nevážil, protože nic neuměl. Bojoval jsem s ním po celou dobu studia. Přežil jsem to, on ne. Přesto jsem k němu necítil nenávist, ale soucit. Lítost, protože mu radost z tvorby zůstala utajena a on byl plný hořkosti. Když jsem mu šel na pohřeb, pamatuji si jednu myšlenku, která se mi pak dlouho vracela: „já chtěl mít nepřítele poraženého, ne mrtvého“. Ale kvůli jednomu neschopnému muži v pedagogickém sboru ještě nezatratím všechny, kteří mi nezištně dávali své zkušenosti a znalosti. Kvůli tomu nezatratím těch deset let studia. Kvůli tomu nezatratím svou alma mater. Těch zbabělých a bezcharakterních sviní dnes, po patnácti letech „svobody“ a „demokracie“, potkávám daleko více. Prošel jsem tehdy třemi vysokými školami (VŠUP, FF UK a FAMU) a nemám kupodivu životní zkušenost jako Jan Čulík. A nevidím pouze dvě barvy – černou a bílou. Jsem takovou výjimkou a nebo jsem byl po deset let „před“ a po patnáct let „po“ slepý? Nevím… Článok bol uverejnený v internetovom denníku Britské listy, www.blisty.cz