Najatí a nikoliv nezištní pražští barbaři polili za letošní letní noci barvou krve a barvou májového šeříku pražskou sochu maršála Ivana Stěpanoviče Koněva. Nestalo se poprvé.
Starosta městské části Praha 6 (shnilé jablko nespadlo daleko od stromu) nasadil do televizních kamer úšklebek „číslo 6“ a odeslal do etéru demarši, podobnou té, jakou řečí mluvila HaHa Bimbi, co z boje utekla.
Poslal vzkaz velvyslanci Ruské federace, aby si tu vyvrhelovu sochu postavili v prostorách své ambasády.
Zvolal: Čistit ten pomník již nebudeme!
Zlosyn zůstane zlosynem. Ani tvář již nemusí před nikým skrývat. Určitě již není žádnou velkou první ostudou potomka velvyslance v Sovětském svazu či v Rusku. Uvádět jiné konkrétní příklady se ostýchám.
Snad jeho vrstevník ministr zahraničí České republiky se nyní zachoval poněkud jinak (motivaci není potřeba zkoumat) a tento čin označil za projev vandalství.
Stačil se zostudit dávno, mnohem dříve, byť na Ukrajině. Řeč šla o hodnocení postavení banderovců a samotného Bandery.
Kdo si to u nás znovu zahrává s ohněm?
Kdo je skutečným a placeným loutkohercem této podivné truchlohry, kterou máme skoro třicet let před očima?
Kdo jmenovitě přikládá v Česku do pece žhavé uhlíky?
Maršál Koněv a generál Svoboda v májové Praze roku 1945. Foto: Archív
S maršálem Ivanem Stěpanovičem Koněvem a s jeho válečnými druhy Jeremenkem, Rybalkem, Leljušenkem, Kovpakem, Maresjevem i s Ludvíkem Svobodou, s generálem Oldřichem Kvapilem, Vilémem Sachrem a Karlem Klapálkem jsem se několikrát, v přátelském rozjímání, jako novinář, setkal. Poznal jsem je i jejich blízké v soukromí, mnohé si vytrpěli, sami potom zestárli, byli oslavováni a měli i své vrtochy. Nikdy nechybělo jméno Koněv.
Jako vojáci se mnohokrát svým železným duchem ani s použitým železem nemazlili.
Žádné mírumilovné hrdličky to nebyli. Byli to válečníci. Bojovali proti vynikajícím německým maršálům a dobře vycvičeným a oddaným führerovým jednotkám.
Znám z přímého vyprávění jejich válečné příběhy. Nechávám si je dosud pro sebe.
Orální historie prý je bezcenná.
Kdopak by se čerta bál?
Koněv a jeho druzi milovali Československo a nadevšecko měli rádi zejména Prahu, vážili si fotografie ze společné triumfální cesty jásajícím městem. I ten snímek již zmizel z očí generací, Prahu přece i po letošní masírované propagandě osvobodili Vlasovci a čeští stateční barikádníci.
Jeden z vysokých ústavních činitelů České republiky nedávno přiznal, že rozhodující vítězství na porážce německého fašismu a japonského militarismu měl Churchill.
Rudá armáda se osvobozeneckých bojů, zejména v Praze, ani nedotkla.
Slyším na moravské vesnici. V hospodě se neprotestuje.
Zvláště, když v ní znovu posedává najatý práskač.
Každodenně letní opakovaný perex Jakuba Železného v ČT k událostem roku srpna 1969 budil namísto oprávněného vzteku proti šílencům z vlastních řad pravý opak.
Nejsme přece opravdu žádné stádo!
A není třeba nikomu žádného komentáře.
Nechyběli jsme přitom, byli jsme tam. Doba nás do té vřavy přinutila vstoupit.
Netušil jsem, že jednou v mém životě nastane chvíle, abych musel bránit čest a památku i svých osvoboditelů. Opakovaně jsem přicházel každoročně ke Koněvovu pomalovanému dejvickému památníku; to již nebyly příjemné chvíle, jeho okolí bylo značně zdevastované, neopečované. Ani počty těch, kdo by činy českých hejsků odsuzovaly, nikdy už nebyly velké, kompars někdejších „ukomunistů“ z téměř kdysi dvou milionové Komunistické strany Československa nebyl ani u Koněvovy sochy potěšitelný. Kam se do jednoho poděli vysloužilí oficíři ČSLA a vnitra, těžko říct.
Mnozí se báli a snad dodneška s ohledem na dobře umístěné potomky se bojí ve svých nových hnízdech o teplá místa
Jako do vrabců, když někdo z flobertky střelí na celé ploše minulé a současné rezidenční dejvické papalášské čtvrti. Rozletěli se.
Většinou zde nikdy při pietě nechyběl komunistický poslanec Jiří Dolejš. Jednou jsem zde poznal a seznámil jsem se i s Koněvovou dcerou Natalijí. Navázali jsme korespondenci. Stála v čele těch, kdo pomáhali těm, kdo ve válkách těžkou újmu utrpěli.
Okamžiky mnoha setkání s Koněvem mi osobně popsal i sovětský válečný novinář Boris Polevoj. Včetně toho okamžiku, kdy byl maršál I. S. Koněv jmenován čestným občanem Prahy a na Staroměstském náměstí byla na radnici umístěna pamětní deska. Už zmizela. Má jít do depozitáře městského muzea hlavního města. Popsal, že I. S. Koněv byl daleko větší zloduch, než napsali pražští autoři na bronozovou tabulku.
Od roku 1919 bojoval s puškou v ruce na straně bolševiků v občanské válce.
Teď má zmizet i Koněvův pomník.
Mizely kdysi pomníky Jana Nepomuckého, TGM, do povětří vyletěl Stalinův pomník. Později byl odstraněn pomník Jana Švermy, Jožky Jabůrkové, Julia Fučíka. Leninovy a Gottwaldovy pomníky byly přetaveny do pomníku lidických dětí; jedna socha byla zcizena! Teprve po protestech byly některé neroztavené a nežádoucí figury přemístěny na hřbitov. Pomník Antonína Zápotockého byl nahrazen pomníkem Winstona Churchilla, „Zápotonda“ leží se zelenou měděnkou v leteckém hangáru (prezidentovy ostatky jsou u hřbitova u strašnického krematoria), Jaroslav Hašek byl znovuvztyčen v Lipnici nad Sázavou.
Devadesát pražských bronzových soch bylo po roce 1990 ukradeno. Nejtěžší zcizená busta patřila Petru Bezručovi. Dlouho se hledal zmizelý bronzový řetěz od pomníku svatého Václava. Bronzovou desku ministerstva privatizace a Fondu národního majetku dostal za odměnu při svém odchodu ministr. Byly zcizeny pamětní bronzové desky na hrobech rudoarmějců na Olšanech a na Národním hřbitově v Malé pevnosti Terezín. Nápis v ruštině i v češtině s citací maršála Josefa Vissarionoviče Stalina na brněnském pomníku rudoarmějce z jeho rozkazu osvobození Brna byl zcela vybroušen. Ke znojemskému pomníku rudoarmějce byly osazeny vlajkové stěžně pro každoroční vlajkoslávu vlajek USA, Velké Británie, Ruska a České republiky.
Lepší kocourkovské řešení než pomník zbourat.
Co jsme to vlastně za národ?
Marxova mamutí hlava v bývalém Karl Marx Stadtu stojí nyní v německém městě Chemnitz stále na svém místě.
Velkolepá Kafkova socha husitského vojevůdce Jana Žižky z Trocnova na pražském Vítkově zatím nebyla posprejována. Ani zde zatím nebyla připojena nově odlitá bronzová tabulka, o tom, co se o hejtmanovi píše, že to byl lapka a jeden z prvních komoušů husitského národa. Husův pomník na Staroměstském náměstí zatím nebyl zastíněn obnoveným Mariánským sloupem. Pouze zde byla sejmuta deska o Koněvovi.
U nás je nadevším nyní posvátné Letiště Ruzyň, stalo se z impulsu Fero Feniče Letištěm Václava Havla.
K hrobu Velikána Velikánoviče na Vinohradech pokládají hlavy státu kytice květin.
Nad nynější hlavou státu na Pražském hradě jiné hlavy státu, i z těch nejbližších zemí, při setkání s ní však ostentativně zvedají pohrdavě obočí.
Máme Havlovy bronzové stolečky. Málokdo u nich snídá – jakoby snídal v trávě.
Zastavme sochaborectví. Zastavme běsnění z televizní obrazovky a z rozhlasových vln PLUS Českého rozhlasu.
Nečůrejme ani na Kampě na svou republiku, která je od pradávna naší vlastí.
Běsnění, hulvátví, agrese, pýcha, neurvalost, nafoukanost nesluší žádnému národu. Natož jednotlivému člověku.
O maršálu Koněvovi a o jeho pražském památníku nejenom k pamětníkům nyní promluvil a vydal se škodolibým úšklebkem svědectví mocný český podčlověk.
A jemu porobení si vděčně nechávají vygumovávat mozek televizní či globalizující kulturou, adorací hypermarketů, četbou bulváru a naivní krátkozrakou vizí plného břicha.
Zbožné duše ale už leckde skrytě protestují, kdeže je ta křesťanská naděje. Ta je podle textu P. Matúše Kolizu přesně tam nebo až nebezpečně blízko okamžiku, když byl demokraticky zvolen v demokratických volbách Adolf Hitler.
Na pokyn podčlověka i jeho zvolil s přesvědčením jiný podčlověk se svou civilizací smrti.
Jsme tomu hodně, hodně nablízko.
Sochaborectví nás hříchu nezbaví.
Vášnivý spor se netýká jenom městské části Praha 6, stejné drama se rozhořelo a doutná v Praze 3, kde mají Koněvovu ulici. Podle přání části občanů je třeba ji okamžitě přejmenovat. Koněv nebyl jenom voják, který pomáhal nastolit Leninovu a Stalinovu moc v SSSR po roce 1917, ale dokázal v čele vojsk, jimž velel, porážet hitlerovské hordy, osvobozoval Československo, Drážďany, Krakov a Prahu. Poslední dvě města uchránil před zničením, první už v důsledku leteckých kobercových náletů bylo zničeno. Ale ani potom prý nezahálel, potlačil maďarské povstání v roce 1956, zúčastnil se výstavby berlínské zdi v roce 1961 a vedl rozsáhlou výzvědnou činnost v přípravě okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968.
Lidé, bděte!
Rozsudek musí vynést podle názoru Bakalových Hospodářských novin nyní Vojenský historický ústav a Ústav pro studium totalitních režimů. Téměř stovka obyvatel Žižkova svou peticí rezolutně žádá, aby pod uličními tabulemi Koněvovy ulice byla popsána zločinná činnost sovětského maršála a došlo nakonec k pojmenování Koněvovy ulice jiným jménem.
P.S.
Koněvova socha byla během čtyřiadvaceti hodin očištěna bez vědomí „podčlověka“ stojícího z demokratické vůle v čele Prahy 6. Zmizela i bronzová deska, nedávno osazená u maršálovy sochy. Podle informací ČTK se zatím nechystá její přesun do zahrady velvyslanectví Ruské federace v Praze. Protesty skupiny obyvatel Žižkova však nadále trvají.
Letos, kdy si i u nás připomínáme 120. výročí Koněvova narození, se zatím neobjevil požadavek, aby byly vojevůdcovy ostatky vyjmuty z Kremelské zdi v Moskvě, kde jsou uloženy od roku jeho smrti v roce 1973. Co však zatím není, se může kdykoliv stát. Zatím se neobjevil požadavek na zrušení čestného občanství Prahy, o vrácení propůjčených řádů, včetně Řádu Bílého lva I.stupně, který převzal od prezidenta Edvarda Beneše.
Natož nevznikl požadavek o vrácení darované pražské vily pro I. S. Koněva, ještě v době prezidenta Edvarda Beneše; Koněvovi se v ní ubytovali asi dvakrát. V důsledku pozdějších zvyklostí se vila stala majetkem sovětského státu…
