Budu hodně osobní. Stává se každému, kdo si v životě vytvořil k tomu druhému hluboký vztah. Můj otec, pacholek Jakub Hrabica, sluha Josefa Hybeše, náčelník Federace proletářských tělovýchovných jednot na Moravském Slovácku, narukoval za trest na vojenskou službu v Československé armádě na Podkarpatskou Rus, do Užhorodu.
Vrátil se domů s láskou k Rusínům, k jejich povaze a s pochopením k jejich strastiplnému životnímu postavení.
Vítejte na Ukrajině!
Ukrajina vstoupila natrvalo do našeho domova a zůstává v něm podnes. Zvláště pokaždé v těžkých dobách. Patří mezi takové i dosud. S mnoha známými Ukrajinci se na potkání zdravíme, bavíme se, uctíváme se navzájem. Několikrát jsme se na Ukrajinu ze zvědavosti i za poznáním vypravili, do Užhorodu, Mukačeva, na Poloniny, do Koločavy, do Lvova, do Černigova s architekturou českého architekta Josefa Hlávky a s nedalekým pomníkem 1. Československého armádního sboru v SSSR, do Kyjeva, kde se zrodila Česká vojenská družina, město, které osvobozovali od fašistů Češi, Slováci, Ukrajinci, Rusové – a také jinam.
Na Ukrajině jsem poznal a prožil krásné dny se sovětskými kosmonauty – s Jurijem Gagarinem, Valentínou Těreškovovou a Alexejem Leonovem. S ukrajinskou mládeží.
Z někdejší četnické stanice v Koločavě je nyní restaurace s otevřenou náručí a s penzionem.
Odtud „Vzhůru na Poloniny!“
Rádi si v rodině připravujeme ukrajinská národní jídla, podáváme je hostům v ukrajinské lidové keramice, máme rádi ukrajinský vysoký špek s malou štamprličkou „ukrajinské nastojanky s pepřem“.
Máme Ukrajinu rádi. S Ukrajinci se pouštím pro osvěžení ducha skoro denně do rozmlouvání. Vím, proč k nám odešli za prací, kolik ze svých výdělků odevzdávají nájemcům a kolik posílají rodině, i vojákům, kteří byli povinni narukovat do armády, jak se jim u nás žije. Jak stísněně někteří bydlí v pronajatých bytech.
Společně, jak už to bývá, občas i nadáváme na obyčejný život. Já na ten domácí, oni na svůj – ukrajinský. A divíme se. Kopáč, který pracoval pro Telecom u naší chalupy na naší Českomoravské vysočině, byl ukrajinský primář, MUDr. A ještě navíc kandidát lékařských věd. Nic jiného mu nezbývalo.
Chaloupky pod horama. V každé z nich někdo z mužů i mladých žen pracoval v České republice…
Ještě tehdy neodezněly nadávky pracovitým obchodníkům – Vietnamcům, dávno přezdívaným to Rákosníkům a již zde byli jiní – skoro otroci – Ukrajinci. Z očí nám nezmizely početné skupiny Ukrajinců před pražským holešovickým Výstavištěm, kde si novodobí čeští zbohatlí nabobové vybírali pro své podnikatelské záměry silné ukrajinské dělníky. Nepřeháním, osahávali jim i svaly.
Říkalo se tomu ještě nedávno PJ – pracovní jednotka Ukrajinec. Postupně ovládli určité vybrané obory a podnes se to nezměnilo – český neviditelný trh, nejvíce stavebnictví.
Nedávno jsem sdílel po operaci nemocniční pokoj ve Vinohradské nemocnici s Ukrajincem. Vždycky po ránu, po malé rozcvičce, vyhlížel z okna na nové „skleňáky“, které zdobí nynější Prahu.
Nikdy si však neodpustil s pýchou svůj každodenní ranní výrok: „To jsme vystavěli v tomto krásném městě Praze my – Ukrajinci!. Češi jsou dobří a schopní lidé, ale jsou i takoví Češi, kteří jsou a chovají se jako velké svině. Dřeli z nás nejenom pot, ale i kůži. Jednou zúčtujeme! Víme, kdo se tak choval. Často tady máte velký bordel, ale kdybyste viděli ten ukrajinský, ten je s tím českým mnohem nesrovnatelnější.“
Zlatomíra na zápraží slovem i srdcem vyznává lásku k ukrajinskému chlebu a k míru na světě. Otevřela nám branku chalupy a pohostila nás gorilkou a špekem…
Pomocné práce, například uklízečské, ale i sanitární, jsou dnes v České republice doménou Ukrajinců, často Ukrajinek. Rychle si zvykl český zbohatlík na manýry, které jsem se v mladém věku dozvídal od předků, když odcházeli na vandr. S čepicí pod paží a s prosíkem na tváři.
Byly to doby, kdy neexistovalo, snad jenom v dobách, kdy k nám na Vysočinu přicházeli němečtí osídlenci do stříbrných dolů a jako textiláci a skláři, aby se někdo považoval za nadřazeného otrokáře, abychom využívali práci jiných, kteří bojovali o skývu chleba, jako je tomu mnohdy dneska.
Rychle jsme si zvykli na život ve světě, do něhož, jak se stále dozvídáme podle západního střihu, patříme. Ukrajinci, kteří u nás pracují – jsou často hodně moudří a pracovití lidé. Obdivuji je – a vím, že mají dokonalou paměť. Nezapomínají ani na ústrky těch, kteří jim dávají práci a myslí si o nich, že jim Ukrajinci – in natura patří.
Vrátil jsem se nyní z rodného kraje a setkával jsem se s mnoha lidmi, kteří jsou denně bombardováni láskou k Ukrajině a nenávistí, zlobou k Rusku. Rozmlouval jsem s jedněmi i s druhými. Zdaleka ne všichni jsou srozuměni, co se jim od rána do večera v těchto dnech nalévá do hlavy. Bez rozdílů na postavení politiků.
Nikoliv každý volá jenom Sláva Ukrajině! Jsou i takoví, kteří dokonce volají Hurá na Rusko! Hrr na ně!
Ale i takoví, kteří volají Sláva Rusku!
Jenom slepý a občas i hloupý to nevidí.
Zítřek jistě odpoví – jak budou hodnocena tato zvolání, zda jsou nablízko pravdě nebo třeba i nehorázné lži!
Pochválen buď, milosrdný Pán Ježíš Kristus.
Foto: Autor a Vladislav Hošek
