Rozhovor nejen o situaci na Ukrajině měsíc po začátku ruské intervence, ale také o obrazu světa po skončení této války.
!Argument: Podle informací dostupných u nás postupuje ruská armáda na Ukrajině velmi pomalu, má velké ztráty a někde je dokonce v defenzivě. Kreml ale stále opakuje, že „operace probíhá podle plánu“. Domníváte se, že tomu tak je?
Oskar Krejčí: Nedomnívám. Znovu opakuji: žádná povstání ruskojazyčného obyvatelstva na podporu ruské armády na Ukrajině nepropukla a ukrajinská armáda vykazuje mimořádnou odolnost. Vytváření funkční správy na obsazeném území nebylo připravené. Ukrajina roku 2022 není Ukrajinou roku 2015. Když ale poodhrnete oponu detailů každodennosti, uvidíte, že vojenské karty byly rozdány dávno před začátkem bojů: převaha Ruska na bojišti je zřejmá, jeho rezervy jsou mimořádné, pomoc armád NATO Ukrajině je nereálná. Je ovšem otázkou, zda s těmito kartami umí Kreml hrát.
Ale zpět k vašemu dotazu. Vámi citovaná formulace „podle plánu“ skrývá důležitou informaci: útok bude pokračovat. Jak dlouho, není jasné. Zatím je vidět, že se ukrajinská armáda překvapivě dobře drží v obranných pozicích na Donbasu. Jenže ztráty velitelských a komunikačních stanovišť, těžké techniky, opravárenských závodů, skladů paliva ukrajinské armády, a to v celé hloubce země, jsou nenahraditelné. Početní stav ukrajinské armády za první měsíc bojů sice vzrostl, ovšem její psychická opotřebovanost se bude prohlubovat.
Jak na případný zlom na bojišti zareagují vlády v Kyjevě a Moskvě, vůbec netuším. V případě bombardování Jugoslávie trvalo více než dva měsíce, než od vojáků převzali hledání řešení diplomaté – a Kosovo bylo odtrženo. To přirozeně nevypovídá nic o spravedlivém míru, ale o politickém výsledku války.
!A: Mohou na tom něco změnit současné tvrdé sankce USA, Evropské unie a Japonska?
OK: Žádná změna v politice Moskvy není vidět. Kreml údajně při přípravě intervence pracoval s modelem sankcí, které kolektivní Západ v minulosti uvalil na Írán; není tedy překvapen. Všechny kroky kolektivního Západu byly předvídatelné. Ostatně Joe Biden po summitu NATO jasně řekl, že hlavním smyslem sankcí je ukázat semknutost spojenců.
!A: Vidíme rozbitá města, statistiky mrtvých. Zároveň vidíme rozdílné postoje ukrajinské a ruské veřejnosti. Čím si to vysvětlujete?
OK: Brutalita války vystupuje na těchto snímcích a v těchto statistických přehledech v plné nahotě. Proto je nutné volat po co nejrychlejší diplomatické koncovce. Ale k podstatě otázky o odlišných postojích veřejnosti. Informační prostory Ukrajiny a Ruska byly v roce 2014 od sebe nesmlouvavě odtrženy. Dnes jako by každá strana ukazovala jinou válku. Povaha propagandy se v posledních desetiletích změnila. Zdá se, že televize, válečné hry a internet vytvářejí nový typ politické osobnosti, čehož propaganda využívá.
!A: To zní poněkud neurčitě. Můžete být konkrétnější?
OK: Formování politického člověka v moderní době probíhalo pod vlivem triády „rodinná výchova spojená s novinami, školní vzdělávání a zkušenost“. Dnes se na výchově a vzdělávání podílejí televize a internet. Barevné pohyblivé obrázky z velkých mezinárodních událostí přímo v obýváku při dlouhodobém a jednostranném působení vytvářejí u diváka fiktivní pocit osobní zkušenosti. Reálný a virtuální svět se v podvědomí prolínají. Propaganda navazující na tuto pseudozkušenost je efektivnější. Vidíme to na mladých lidech v Česku i na Slovensku, je to patrné v rozdílných náladách veřejnosti na Ukrajině a v Rusku.
Ukrajina je od převratu v roce 2014 součástí západního informačního prostoru, ovšem s ještě intenzivnějším odstraňováním všeho, co byť jen vzdáleně připomíná Rusko. A to nejen v politice, ale i v kultuře – včetně převyprávění dějin. S určitou nadsázkou se dá říct, že nyní ve střední Evropě probíhá ukrajinizace informačního prostoru. Pokud jde o válku na Ukrajině, bylo by však navíc dobré opětovně si přečíst Šolochovův Tichý Don. Tam je viděl, že bratrovražedné války přinášejí mimořádnou krutost i bez televize. Ostatně Kain a Abel by mohli vyprávět…
!A: Z Varšavy zazněly hlasy, že by Polsko mělo vyslat samostatně, tedy nezávisle na Severoatlantické alianci, vojenskou „mírovou misi“ na Ukrajinu. Vy jste už dřív v rozhovoru pro Parlamentní listy v souvislosti s návštěvou tří premiérů u prezidenta Vlodymyra Zelenského varoval před přílišnou aktivizací Polska. Můžete blíže osvětlit proč?
OK: Jak říkal Winston Churchill, Polsko je stát na kolečkách. Rzeczpospolita sahala téměř k Černému moři, ve svém vrcholném období zabrala přibližně milion kilometrů čtverečních, tedy třikrát víc než dnešní Polsko. Znáte nádhernou polskou a ukrajinskou lidovou píseň Hej, sokoly!? Hrála se na Majdanu před svržením prezidenta Janukovyče, ale slavná je od dob sovětsko-polské války v letech 1919 a 1920. Poselství polské verze písně je prosté: pláč Polska nad ztrátou Ukrajiny. Dlužno dodat, že zmíněná sovětsko-polská válka skončila vítězstvím Varšavy a hranice Polska byla tehdy stanovena přibližně 200 kilometrů na východ od té současné. Z dob 2. světové války si Poláci velmi dobře pamatují, že se genocidní chování banderovců netýkalo jen Židů a Rusů – vyvražďováni byli i Poláci.
A pak je tu Trianonská dohoda. Ta z královských Uher udělala republikánské Maďarsko, jehož území je třetinou původních Uher. Polsko by nemělo vypouštět džina z láhve řečmi o mírové operaci na Ukrajině.
!A: Nezdá se vám, že je váš přístup příliš historizující? Trianonská dohoda – to je dítě 1. světové války…
OK: To byla Jugoslávie taky. Už průběh války v Jugoslávii v 90. letech ukázal, že nacionalismus nebyl po 2. světové válce odstraněn, pouze byl tehdejší mocenskou rovnováhou uspán. Tedy asi ne každý nacionalismus – nezdá se, že by ten anglosaský po nástupu Alžběty I. na trůn v 16. století vůbec kdy, byť jen na minutku, spal.
!A: Z vašich slov se zdá, že současná válka na Ukrajině je přirozená, zákonitá, nevyhnutelná.
OK: Tak to se omlouvám, to jsem nechtěl ani naznačit. Jsou ale skutečnosti, historické a ideologické, které k jejímu vypuknutí přispěly, a my jsme jim nedokázali adekvátně čelit.
A: Můžete být konkrétnější – které skutečnosti?
OK: Především prostorové zákonitosti politiky. Jeden můj učený přítel mne nedávno upozornil na údajný výrok cara Nikolaje II., který prý prohlásil, že „ruská hranice je bezpečná pouze tehdy, pokud ji z obou stran hlídá ruský voják“. Uvažujeme-li v klasických geopolitických kategoriích, pak otevřený charakter Východoevropské nížiny mu do značné míry dává za pravdu. Po 2. světové válce se podařilo carova ideálu dosáhnout a prostor kolem západní ruské hranice prožil půl století bez krvavých sporů o to, kudy hraniční čára vede. Klid narušila na první pohled Evropě vzdálená tragická sovětská válka v Afghánistánu. Pak následovala politika Gorbačova a Jelcina, která geopolitické zákonitosti ignorovala.
!A: Nepřeceňujete význam geopolitiky? Koneckonců je to jedna z teoretických škol, a sám jste několikrát napsal, že škola politického realismu je nejvýznamnější školou na Západě.
OK: To máte pravdu, ale podívejte se na knihy autorů jako Zbygniew Brzezinski, na studie z RAND Corporation a podobně – jejich „politický realismus“ je hluboce zakořeněn v geopolitických předsudcích. Největší hvězdy školy politického realismu, mám na mysli Hanse Morgenthaua a Johna Mearsheimera, vystupovaly proti americké válce ve Vietnamu a Iráku. Oba poukazovali na to, že tyto války přesahují mocenské možnosti USA. Geopolitická ideologie ale při rozhodování převládla. Obávám se, že kdo nedokáže porozumět anglosaské geopolitice, nedokáže předvídat chování Washingtonu a Londýna. Abych to řekl srozumitelně, bez možného nedorozumění: anglosaská geopolitika nepopisuje přírodní zákony, pouze demonstruje jejich chápání, tedy způsob uvažování.
!A: Skrývá rusko-ukrajinská hranice nějaké geopolitické zákonitosti?
OK: V tomto případě nesehrála rozhodující slovo geopolitika, ale bolševická vize světové revoluce. S velkým zpožděním se otevírají ruské archivy, ze kterých je patrné, jak se tato hranice formovala. Když bolševici v Donbasu psali do ústředí, že jsou Rusové a chtějí být v ruské části rodícího se Sovětského svazu, Lenin argumentoval tím, že agrární Ukrajina potřebuje nějakou dělnickou třídu. A bylo vymalováno, přesněji – byla namalována čára zvaná hranice. A tak se stalo, že Rus Alexej Stachanov lámal rekordy v Luhanské oblasti Ukrajiny.
!A: Podívejme se na problém války na Ukrajině z jiného zorného úhlu. Řadu let hovoříte o tom, že vývoj globalizace pravděpodobně směřuje k dělení na paralelní světy. Myslíte, že se tato prognóza již naplňuje?
OK: Vidíme, jak Západ, především USA, zaplevelil ekonomické i politické vztahy nejrůznějšími sankcemi vůči kdekomu. Aktivně tím svět dělí. Teď je sice patrná zpětná vlna – USA nabízejí usmíření Íránu a Venezuele, obnovují některé celní výhody Číně a podobně – ovšem nic nenasvědčuje tomu, že by někdo nové tváři Washingtonu příliš věřil. Západ hovoří o nutnosti oddělit Rusko od systému SWIFT a sociálních sítí, což podněcuje Rusko, ale i Čínu, k dobudování vlastních alternativ. Rusko chce přejít na platby rublem za plyn od ne-přátelských států; když se to, byť jen částečně, podaří, rubl posílí a urychlí se přechod k obchodu v národních měnách, tedy bez dolaru. Zabavuje se majetek jiných států, globální pravidla Světové obchodní organizace přestávají platit. Narůstání cen primárních surovin a potravin povede k další politizaci konkurence na světovém trhu. Je to velmi nebezpečný, v podstatě živelný štěpný proces.
!A: Dá se nějak toto dělení znázornit na mapě?
OK: Zjednodušenou informací může být Rezoluce mimořádného zasedání Valného shromáždění OSN č. 11/1 z 2. března. Ta odsuzuje ruskou invazi na Ukrajinu, požaduje okamžité ukončení bojů, stažení ruských ozbrojených sil a zrušení rozhodnutí Moskvy uznat Doněckou lidovou republiku a Luhanskou lidovou republiku. Rezoluci podpořilo 141 států; pět bylo proti, 35 se zdrželo hlasování, 12 se hlasování nezúčastnilo. Mezi státy, které se zdržely, byly Čína, Indie i Pákistán a Jihoafrická republika, ale také Irák a Írán či Vietnam. Zároveň Turecko a Maďarsko jako státy NATO rezoluci podpořily, ale mají odlišný názor na situaci než bruselské centrály Aliance a Evropské unie. Také na postoji Německa a Francie je cítit, že nepřemýšlejí pouze o aktuální válce, ale i o budoucím míru.
V případě, že NATO nedokáže Ukrajině efektivně pomoci, bude to po Afghánistánu druhá prohra Aliance v krátkém čase. To se jistě projeví na prestiži USA coby jádra kolektivního Západu. Jestliže v dobách války se americká veřejnost zpravidla „semkne kolem vlajky“ a důvěra v prezidenta roste, v případě Joe Bidena březnové výzkumy takový posun nesignalizují. První významnou zprávou o politických posunech v USA v tomto období změn budou až listopadové volby do Kongresu.
(Rozhovor uverejňujeme v spolupráci s českým názorovým webom !Argument)