Ropa, militarizace a zájmy nadnárodních korporací

V únoru 2006 uskutečnila česká vládní delegace návštěvu subsaharské Afriky. Vzhledem ke skutečnosti, že málokterý z českých představitelů překračuje 25. stupeň severní šířky, když se jedná o cestách do Afriky, lze říci, že tato návštěva byla historickou. Byla početná i měla větší ambici. Tomu také odpovídají slova ministra C. Svobody: „Být první se vyplatí“ nebo „příležitosti je třeba využít“ v týdeníku Ekonom z 15. 2. 2006. Nutno dodat, že to jsou výroky pro Cyrila Svobodu necharakteristické, však výstižné mimo jiné i proto, že česko-africké vztahy je třeba chápat jako funkci souher mezi asymetrickými ekonomickými zájmy na straně jedné a specifickou historii těchto vztahů na straně drahé. Globální kontext Od 13. do 18. února 2006 navštívila více-tajemnice státního departmentu USA pro africké záležitosti Jenadyi Frazer R. Guineu a Kamerun. Předmětem její cesty byly bilaterální rozhovory, které rámují rychle se rozvíjející obchodní a strategicko-bezpečnostní zájmy USA v západní Africe. Například schvalovací rozpočtová zpráva Kongresu na rok 2005 uvádí, že v letech 1999 až 2004 americké podniky investovaly v maličké R. Guineji 5 miliard dolarů. Díky ropě a strategicky poloze své země v ústí ropou bohatém guinejském zálivu autoritářský vůdce Teodor Ngumena Mbasogo se delší čas těší oblibě Bílého domu. Zdomácnělá korupce je lákadlem pro podvodníky v bílých límečcích, aby se zde beztrestně uskutečňovaly své nekalé podnikatelské záměry, buď samostatně nebo jako subdodavatelé větších naftařských společností. Známy je případ texaského Tritonu, který zde po zapletení do korupční aféry a krachu v Indonésii v 90. letech úspěšně prosperuje. Africké ropné zásoby jsou zásadně důležité, a to nejen pro USA. V době studené války, západ vnímal Afriku hlavně jako bojiště proti sovětské rozpínavosti. Rozléval miliardy dolarů ve formě vojenské a hospodářské pomoci aby udržel při životě autoritářské režimy a reakční ideologie. Apartheidem počínaje a mobutovskou authenticité konče. Po zmizení Sovětského svazu tyto zájmy upadávaly. Například až do poloviny 90. let různé zprávy ministerstev USA potvrzovaly, že mají minimum strategických zájmů v Africe. Dnes se tento nezájem mění, a to rychle. Bezpochyby nejdůležitější geostrategický vývoj v energetické politice USA je spojován se subsaharskou Afrikou, předně s její západní atlantickou frontou. USA chtějí snížit svou závislost na ropě z výbušného Středního východu. Kvůli tomu se více obracejí na tuto část Afriky, která produkuje denně více jak 5 miliónů barelů lehké, kvalitní ropy a již dnes kryje až 15 percent amerického ropného dovozu. To jest, téměř stejné množství jako Saudská Arábie. Podle National Intelligence Council do roku 2015 tento podíl stoupne až na 25 percent. Ve stejné době každý pátý barel ropy na světovém trhu bude mít svůj původ v některé ze zemí subsaharské Afriky – z Angoly, Nigerie, Kamerunu, Konga, Rovníkové Guineje, Pobřeží slonoviny, Gabunu, ale i Súdánu, Čadu. Prestižní a vlivný Council on Foreign Relations nebo Institute for Advanced Strategic and Political Studies v tom mají jasno. Konstatují, že subsaharská Afrika je již „oblastí rostoucí mezinárodní důležitosti“. Hrozba opětovné militarizace Afriky Už na podzim roku 2003 citovala BBC přední činitele USA v souvislosti se zamýšlenými plány přesunout část svých vojenských sil z Evropy do tropické Afriky. Cílem je účinný boj proti post-bipolárním hrozbám – mezinárodnímu terorismu, mezinárodní kriminalitě, nezřízeným konfliktům, jež se dobře daří právě v subsaharské Africe. To dokazuje, že v případě USA dozrávají strategicko-bezpečnostní zájmy v subsaharské Africe již nějakou dobu. Porovnáme-li vojenskou podporu USA do oblasti Středního východu s tím, které poskytují zemím subsaharské Afriky, je to nesrovnatelně menší objem. Na druhé straně, druhá položka představuje dnes jednu z nejrychleji rostoucích kolonek v rozpočtu Státního departmentu nebo Pentagonu. Podle údajů World Policy se vojenská pomoc USA v subsaharské Africe v průběhu posledních šesti let zdvojnásobila z 12 na 24 miliard dolarů. Stejně roste i počet zemí, které jsou zapojeny do různých vojensko-bezpečnostních projektů Pentagonu (např. Combined Joint Task Force ve východní Africe či Pan-Sahelian Initiative, do níž jsou zapojeny Senegal, Niger a Mali. Jejich náklady dosahují až 11 miliard dolarů. Číslo, které se ztratí ve srovnání s 15-miliardovým rozpočtem, který schválila Bushova vláda v souvislosti své poslední návštěvy Afriky na podporu boje proti AIDS a uskutečňování rozvojového programu OSN, tzv. Millenium Development Goals. USA otevřeně hovoří o svých zájmech zřídit vojenské základy v subsaharské Africe. V tomto případě se největší pozornost přitahují malé země (USA již provozují jednu základnu v Džibuti), pod vládou korumpovaných a snadno ovladatelných režimů, které v mnohé připomínají vnitřně autoritativní ropné šejcháty na Středním východě; například Rovníkovou Guineu. Angola je sice svou rozlohou velká, avšak její bohatství je dostatečnou zárukou k vytvoření a konsolidaci autoritářského režimu po vzoru Latinské Ameriky 70. a 80. let, stojícím na korumpovaném elitářském systému. Tuto strategii přizpůsobivého a zvladatelného státu prakticky naplňují reformní programy Mezinárodního měnového fondu a Světové banky, jejichž úkolem je radikální snížení role státu, tzv. „minimální stát“. Funkce státu převezmou stále dominantní a vlivné mezinárodní nevládní organizace, které dnes nejsou nic jiného, než subdodavatelé svých států nebo mezinárodních finančních institucí. Právě s jejími aktivitami se bludný kruh „africké pomoci“ uzavírá. Pomoc podaná Africe v podstatě prodlužuje trvání systému, který ji zbídačuje. Bludný kruh na závěr Kritické názory upozorňují, že dnešní Afrika je par excellence místem , kde se naplňují ideály post-imperialistického „Impéria“, t.j. imperialismus bez klasického držení území. Konkrétněji se velké části Afriky mění z neo – koloniálního, suroviny vyvážejícího, závislého regionu v regresivní a stagnující držby, které kontrolují nadnárodní korporace, banky, investoři, a jejich bezejmenní akcionáři. Hlavními nositeli této „africké proměny“ jsou bezskrupulózní manažeři nadnárodních korporací a jejich mezinárodní či lokální spojenci. Ti všichni se podílejí na podkopávání suverenity afrických států rozbíjením jejich základy moci a sociální struktury a drancováním jejich životní prostředí. Toto poválečné období, bezprecedentní naplňování imperiální touhy nelze prezentovat bez sobeckého povýšeneckého ospravedlnění sama sebe, jehož vrcholem jsou beztrestnost a ponižování jiných národů a kultur prostřednictvím kampaňovité propagace bezmocnosti a kultu obětí (např. Band Aid). Z toho rovněž lze vyvodit odpověď na otázku, zda-li post-imperialistické „Impérium“ přinese Africe mír a prosperitu. Pokud se redukují představy o míru a prosperitě pouze na absenci konfliktu a války, je to možné. Ale pokud mír a prosperita znamená především nastolení spravedlivého společenského režimu, pak asi ne. V nejbližších letech je zřejmě, že Afrika bude ještě víc, než kdy jindy zatížená hypotékou vlivu této nové hegemonie moci a majetku, která je řízená ideologií reakčního konzervatizmu a neo – liberalismu. Jejím krédem je bezpodmínečná loajalita. Důsledkem je čím dal víc zbrzdění více jak půl století probíhajícího procesu africké sociální a politické emancipace a reforem, směřujících ke spravedlivější a inkluzivní demokracii. To způsobí značné obtíže africkým vládám, politikům i celé společnosti. S rostoucím tlakem ovšem bude růst odvaha a s ní i hledání východiska. Ostatně – tomu nasvědčují celé dějiny Afriky. Zatímco rozhodování o zaměření zahraniční politiky adekvátně těmto skutečnostem je věcí české vlády a diplomacie, zůstává nezodpovězená výzva – vytvořit ustálený systém partnerství, v němž by dobré tradice a vzájemně prospěšné česko-africké vztahy pokračovaly nadále. Článok bol uverejnený českým internetovým denníkom Britské listy, www.blisty.cz