Riziká hry s ohňom

Spojené státy už skoro dvě desetiletí povykují, že jsou rozhodnuty zabránit Íránu a Severní Koreji, aby se staly jadernými mocnostmi. Vláda USA pravidelně připomíná důležitost tohoto cíle v pauzách mezi naléhavějšími otázkami. Protože jak Írán, tak Severní Korea zjevně nejsou ochotny ustoupit těmto pravidelně a opětovně vyhlašovaným požadavkům, Spojené státy neustále vyhrožují nějakými dalšími akcemi. Máme to po tak dlouhé době brát vážně? Zmiňované události lze nejlépe charakterizovat jako politiku na okraji války, které se někdy říká „hra na kuře“. Při každém dalším kole jde o to, kdo uhne první a odvolá předpokládanou konečnou eskalaci ve válku. Spojené státy obvykle hrají tuto hru buď jen s Íránem, nebo se Severní Koreou. Právě teď ale hrají obě současně. Simultánka na jedné straně způsobuje, že je těžší věřit ve vážnost záměrů USA. Na druhé straně se hra stává riskantnější. O co jde v této chvíli? V případě Íránu se Spojené státy už několik měsíců snaží, aby z Rady bezpečnosti OSN dostaly novou rezoluci uvalující na Írán další sankce za to, že odmítá rezoluci požadující, aby Írán přestal s obohacováním uranu. Za tím účelem jednaly USA s Ruskem a Čínou. V tomto okamžiku se zdá, že zmíněné dvě země přislíbily, že rezoluci podpoří, ovšem ve slabším znění než jaké si přejí Spojené státy, přičemž za to žádají ústupky v různých jiných otázkách. Spojené státy až dosud předpokládaly, že jakmile získají podporu Ruska a Číny, budou schopny dostat od Rady bezpečnosti jednomyslnou rezoluci. Najednou ale do věci vstoupili dva nestálí členové rady – Brazílie a Turecko – a pustili se přitom do velmi veřejné diplomacie. Vůdcové těchto zemí dojednali s Íránem výměnu asi poloviny jeho nízko obohaceného uranu za jaderné palivo. Brazílie, Turecko i Írán tvrdí, že tato dohoda vychází do značné míry vstříc požadavkům USA. Spojené státy s tím vůbec nesouhlasí a říkají, že budou dál prosazovat svou rezoluci v Radě bezpečnosti. Spojené státy nevědí, co si počít se vstupem Brazílie a Turecka do této veřejné hry. Obě země jsou považovány za přátelské. Na obě se nahlíží jako na mladší partnery, kteří by měli ponechat takové záležitosti stálým členům Rady bezpečnosti. Je možné, že Spojené státy dokonce podpořily jejich iniciativu v očekávání, že neuspěje a že se tím posílí argumentace USA. To se nestalo. Brazílie a Turecko uspěly. Přinejmenším si to myslí. A nemají v úmyslu nechat se sebou jednat jako s mladšími společníky, kteří mají počkat, až promluví starší. Skutečně si myslí, že by Spojené státy měly uvítat jejich dohodu a stáhnout rezoluci. Mezitím se všechny zraky upřely na Koreu. Tam se 26. března potopila jihokorejská válečná loď. Jihokorejci nejdřív řekli, že podle nich jde o nehodu. Pak ale po dvou měsících, což je podezřele dlouhá doba, prohlásili, že mají důkazy, že loď potopila torpédem severokorejská ponorka. Někteří jihokorejští analytikové naznačují, že loď, která se účastnila společného vojenského cvičení se Spojenými státy, byla ve skutečnosti omylem potopena ponorkou USA. Světová média tento názor ignorovala a debatují spíš o motivech Severní Koreje pro tento čin. Hillary Clintonová řekla, že nechápe, proč by Severokorejci něco takového dělali. Ať se věci mají jakkoliv, Jižní Korea přerušila dosavadní vztahy se Severní Koreou, která odpověděla stejnou mincí. Nynější konzervativní vláda v Soule poslala ke dnu všechny zbytky „politiky sluneční záře“ vůči Pchjongjangu, kterou vedl předchozí prezident. Spojené státy chtějí rezoluci Rady bezpečnosti. Severní Korea říká, že pokud bude taková rezoluce přijata, ukončí jakoukoli spolupráci s mezinárodními inspekcemi svých jaderných zařízení. Jsme tedy ve hře s ohněm, vyhnané hodně vysoko. A světové trhy projevují krajní nervozitu. Co se teď stane? Každý zřejmě hraje pro domácí publikum. Vláda USA chce ukázat Kongresu, že doopravdy „něco dělá“. Stejně si počíná jihokorejská vláda tak jako íránská a severokorejská. A totéž bezpochyby dělá také brazilská a turecká vláda. Kdo uhne jako první? Nevěřím, že kterákoli ze zemí v první linii si vážně přeje válku. Každá z nich by mohla příliš mnoho ztratit. Skutečné rozhodování ale není v rukou žádného z těchto aktérů, ale v rukou čínské vlády. Čína rozhoduje o tom, co se bude dít. Jakou rezoluci nyní podpoří v obou uvedených případech? Je zřejmé, že si velmi přeje, aby se všichni upokojili a zachovali klid. Problém je v tom, že politika na okraji války může být velmi nebezpečná, když je svět – jeho geopolitika a ekonomika – chaotický a nestabilní. Může dojít k nehodám. Někde nějaký důstojník s prstem na spoušti může udělat chybu – omylem nebo úmyslně. Žijeme v zajímavých časech. © Immanuel Wallerstein, komentár č. 282, 1. 6. 2010. So súhlasom autora z angličtiny preložil Rudolf Převrátil.