Válka činí svět černobílým. Nastoluje vládu emocí, které nepotřebují informace. Přesto je dobré pokoušet se – třeba i předčasně – o nastartování diskuse o její povaze. Diskuse, v níž boj proti válce nesmí podléhat válečné propagandě, a to ani propagandě od sympatické strany. To platí též o bojích na Ukrajině.
Zpětný pohled ukazuje, že ruskému útoku bezprostředně předcházelo moskevské uznání povstaleckých republik na východě Ukrajiny plus evakuace civilistů z oblasti Donbasu. A testy ruských strategických zbraní. Strategické zbraně – to je střecha, pod kterou se válka na Ukrajině odehrává. Byly hlavním, nikoliv jediným důvodem, proč americký prezident a po něm generální tajemník NATO řadu dní dopředu ohlásili, že Rusku nehrozí nasazení amerických potažmo aliančních sil na obranu Ukrajiny.
Strategické zbraně jsou politickým nástrojem, nikoliv vojenským. Alespoň zatím. Když Vladimír Putin hovořil 24. února k národu a zdůvodňoval „speciální vojenskou operaci“, v závěru projevu přednesl varování třetím zemím před zasahováním do konfliktu: „Reakce Ruska bude okamžitá a přivede vás k důsledkům, které jste nikdy ve své historii nezažili.“ Kdo viděl výraz jeho tváře a vnímal intonaci hlasu v okamžiku, kdy tuto větu pronášel, nepochyboval, že vše myslí vážně. Při vědomí těchto skutečností je nasnadě otázka, zda je ozbrojený boj na Ukrajině poslední válkou stanovící hranice v postsovětském prostoru, nebo první válkou mocností za přerozdělení sfér vlivu.
Naivní společenství
Třicet let stará úmluva o rozpuštění Sovětského svazu oznámila vznik Společenství nezávislých států (SNS). Rozpadala se velká říše, což vždy přináší riziko krvavých konfliktů. Dohoda o vytvoření SNS byla postavena na naivním předpokladu, že přátelské vztahy mezi národy jsou věčné a hranice mezi nově vzniklými státy jsou neměnné. Řečeno jinak, v jejím základě bylo ignorování jak regionálních dějin, tak i povahy mezinárodní politiky. Výsledkem není jen současná válka na Ukrajině. Cenou za nekontrolovatelné rozebrání Sovětského svazu se staly boje o Náhorní Karabach, o Jižní Osetii, občanská válka v Tádžikistánu, osetínsko-ingušský konflikt, boj o Abcházii, Podněstří, ale i války v Čečensku a Dagestánu či spory kolem Adžárie… Podle dostupných údajů lze i bez současné války na Ukrajině odhadnout celkový počet mrtvých v těchto konfliktech na dvě stě tisíc lidí.
Pokud jde o povahu současných bojů na Ukrajině, zatím lze konstatovat, že se těsně pod jaderným deštníkem odehrává „moderní“ konvenční válka. Hrozba eskalace na nukleární úroveň vede státníky ke zdrženlivosti – nejen v tom, že boje probíhají na nejaderné úrovni, ale i v ponechávání většiny ruské armády v rezervě. Válka pokračuje s předvídatelným vojenským výsledkem v podobě porážky ukrajinské armády a nacionalistických batalionů, ale s velkým bojovým odhodláním Kyjeva. K dnešnímu dni se dá říci, že:
- Ukrajinská armáda (po ruské a turecké třetí nejpočetnější v Evropě) zareagovala na snahu ruské armády vyhnout se velkým ztrátám – jak vlastním, tak i na civilním obyvatelstvu – stažením se do měst. Ze strany ukrajinských vojsk pak došlo k pozoruhodné decentralizaci obrany. Z vybraných měst útvary ukrajinské armády provádějí výpady na stanoviště i kolony ruské armády, a to v některých případech úspěšně. Ruským jednotkám v městech hrozí pasti známé z bojů o čečenské hlavní město Groznyj v devadesátých letech, které nakonec vedly k porážce ruských sil. Vítězství se přiklonilo na stranu federální armády až po masovém bombardování města.
- Ruská armáda využívá technickou převahu a přednostně ničí protivníkova velitelská stanoviště, letiště, protiletadlovou obranu, mechanizované útvary (i vojenské opravárenské závody) a vojenská spojení. Postupně města s koncentrací ukrajinských ozbrojených sil od sebe odděluje, informačně je izoluje a sází na vyčerpání munice, pohonných hmot i odhodlání obránců. Obsazení opevněných měst s koncentrací sil ukrajinské armády a nacionalistických batalionů se rovná obsazení celé oblasti. Ruské jednotky ponechávají, alespoň zatím, nejdůležitější města-symboly jako Charkov, Oděsa a Kyjev, bez masového útoku; výjimkou je Jenže se zdá, že na pořad dne se dostává nejhorší z možných scénářů: „vyčištění“ opevněných měst pomocí dálkového dělostřelectva a letectva. To je zlomový bod, vhodný okamžik pro diplomatický kompromis.
Nejasné cíle
Na první pohled čas hraje ve prospěch ruské armády. Jejím problémem ale je, že konvenční válka může mít více než jedno vojenské pokračování. Kromě eskalace do podoby jaderné války je tu možnost „deeskalace“ do podoby nekonvenční války afghánského typu. Obraz politického vyústění ruského vojenského vítězství se pak stává nejasným.
Nejasné jsou ovšem cíle Kremlu od počátku. Ty deklarované jsou poměrně srozumitelné: kyjevské uznání připojení Krymu k Ruské federaci, uznání samostatnosti Donbasu v hranicích Doněcké a Luhanské oblasti, omezení armády a neutralita Ukrajiny. Pravdou je, že velké změny státních hranic bývají zpravidla výsledkem války. Jenže na dosažení zmíněných cílů by bylo zapotřebí, aby v Kyjevě na ně přistoupil prezident a jeho okolí – což po poznání prázdnoty nezodpovědných příslibů členství Ukrajiny v NATO má rostoucí naději. To je však stále mimořádně obtížné: prezident je pod obrovským tlakem nejen ruské armády, ale z druhé strany i nacionalistů odmítajících kompromis a zahraničních spojenců připravených bojovat proti Rusku až do úplného zničení Ukrajiny. Neutralita by navíc potřebovala i západní garanty. Jenže zájmy Washingtonu mají jinou podobu.
Většina potenciálních mediátorů ze strany západoevropských státníků, zaslepena předsudky a emocemi, se této role zřekla už před válkou nebo hned po jejím začátku; tím se do značné míry vymanila z vlivu na tvarování poválečného uspořádání. Aktivní mírovou diplomacii provádějí státy, jako je Izrael a Turecko, pozici pro jednání si udržují země jako Francie, Maďarsko, ale i Německo a Čína (ta mimo jiné poslala na Ukrajinu humanitární pomoc, ale také vyzvala USA, aby vysvětlily, proč Pentagon financuje 336 biolaboratoří v 30 zemích světa, z toho 26 na Ukrajině). Ukrajina i po případném podepsání příměří či kapitulace bude potřebovat vstřícnost Západu. Zatím to vypadá, že zákaz dovozu plynu sebere Ukrajině tranzitní poplatky a otevřená náruč pro migranty zbaví Ukrajinu nejkvalifikovanějších pracovních sil.
Nejasné oficiální cíle, mezi nimiž je i stažení ruské armády po dosažení dohody s Kyjevem, fakticky znemožňují nalézt mezi ukrajinskými občany na obsazeném území spolupracovníky ochotné přebírat správu věcí veřejných – obávají se o svůj život po stažení ruských vojsk. Ukrajinci z Doněcké či Luhanské oblasti nebudou na vše stačit. Kreml podcenil radikální výměnu kádrů v ukrajinské armádě a dalších bezpečnostních složkách, ale i posuny ve vědomí veřejnosti v důsledku mnohaleté protiruské propagandy, a to zvláště pokud jde o mladou generaci. Navíc asi nedocenil politické důsledky emigrace ukrajinských občanů po roce 2014 do Ruska, která oslabila vliv Moskvy mezi ukrajinskou veřejností. Ukrajinská armáda dál chrání kyjevskou vládu, povstání uvnitř původně ruskojazyčných měst se nekoná. Geopolitická proměna východní Evropy už ale proběhla.
Ruská veřejnost
Představa, že válka na Ukrajině skončí ruskou porážkou a pádem Vladimíra Putina je jednou z možností – ale je to varianta, která není na stole. Nejde jen o souhlas Dumy s postupem Kremlu. Centrum Levada 10. března hlásilo, že války se bojí 53 % Rusů. Zpráva z výzkumu Fondu „Veřejné mínění“, zveřejněná také 10. března, ovšem ukazuje růst důvěry v osobu Vladimíra Putina na úroveň 75 % a souhlas s jeho prací prezidenta na 76 % dotázaných. Také pohled na samotnou válku potvrzuje dlouhodobé odtržení informačního prostoru Západu a Ruska.
Všeruské centrum pro studium veřejného mínění vydalo 5. března výsledky studie vnímání „zvláštní vojenské operace“ Ruska na území Ukrajiny:
- Plných 71 % z dotázaných Rusů podporuje rozhodnutí provést vojenskou operaci na Ukrajině. Jeden z pěti, přesněji 21 % respondentů, akci spíše nepodporuje.
- Za poměrně úspěšnou pokládá vojenskou operaci na Ukrajině 70 % respondentů. Spíše neúspěšně operace probíhá podle 14 % dotázaných.
- Podle 46 % Rusů je zvláštní vojenská operace na Ukrajině zaměřena na ochranu Ruska a zabránění rozmístění vojenských základen NATO na území Ukrajiny. Každý pátý (19 %) věří, že operace je prováděna s cílem změnit politický kurz Ukrajiny. Dalších 18 % odpovědělo, že jejím cílem je chránit rusky mluvící obyvatelstvo povstaleckých republik na východě Ukrajiny. Konečně 5 % respondentů vidí jako cíl operace okupovat Ukrajinu a připojit ji k Rusku.
Je zřejmé, že velká část ruské populace vnímá současný ozbrojený konflikt na Ukrajině jako válku preventivní nebo jako operaci, která má několik let trvající válku ukončit. Výsledky výzkumů veřejného mínění neukazují jen, že informační prostor Ruska se liší od západního. Vypráví také o odlišném kolektivním historickém vědomí. Protiruské sjednocení Evropy není pro Rusy překvapením – není to poprvé. A jsou připraveni, víc než Evropská unie, že za válku budou muset hodně zaplatit. První konkrétní makroekonomická data zveřejnila ruská Centrální banka koncem týdne: dotázaní experti odhadují pro letošní rok pokles HDP Ruska o 8 % a inflaci na úrovni 20 %.
Právo, diplomacie a síla
Kdekdo se dnes zabývá možností trestního stíhání ruského prezidenta za to, že rozpoutal válku. Mezinárodní soudní dvůr ale nesoudí jednotlivce. Soudí jen státy, které se dohodnou předložit mu svůj spor. Mezinárodní trestní soud (ICC) se sice vztahuje na jednotlivce a přinesl ve svém statutu definici agrese, jeho trestní pravomoc se však vztahuje jen na ty občany, jejichž domovské státy ratifikovaly Římský statut. Rusko tento statut neratifikovalo (USA za prezidenství George Bushe ml. odvolaly podpis a v roce 2020 ohlásilo sankce proti pracovníkům ICC kvůli vyšetřování zločinů amerických občanů v Afghánistánu). Případné rozhodnutí Rady bezpečnosti OSN předat někoho stíhání ICC je sice možné – stalo se tak v případě Muammara Kaddáfího –, ale vhledem k právu veta nepřichází v tomto případě v úvahu. I tak se stalo, že Velká Británie sice Římský statut ratifikovala, ale nikdo její politické představitele za bombardování Libye či napadení Iráku nestíhal. Británii chrání její síla. Naopak slabost je důvod, proč se zdrcující většina projednávaných případů před ICC týká politiků a vojáků z Afriky.
Povahu světové politiky neurčuje mezinárodní právo, ale chování mocností. Kritika směřující v současné chvíli na OSN vyrůstá povětšině z nepochopení jejího poslání. Valné shromáždění OSN není světovým parlamentem – OSN je stálou diplomatickou konferencí. Rada bezpečnosti OSN není špatně fungující světovou vládou. Je to platforma, kde se velmoci dohadují, přičemž nadstandardní možnosti v podobě stálého členství a práva veta mají vítězové 2. světové války. Odstranit veto by nevedlo ke zkrocení velmocí, ale k jejich odchodu z nedokonalého systému OSN. Tak jako Rada bezpečnosti nemohla zabránit útoku USA na Irák, nemůže zabránit ruské intervenci na Ukrajině. Není k tomu uzpůsobená. Kdyby OSN dostala právo rozhodovat například o tom, kdy mohou či musejí Spojené státy jít do války, nebyla by možná ratifikace Charty OSN v Kongresu USA – který jediný má podle tamní ústavy legální právo o vstupu USA do války rozhodnout.
* * *
Válka je zlo, jemuž OSN nedokáže zabránit. OSN přežívá především proto, že nic lepšího zatím není možné vytvořit. Normy mezinárodního práva nejsou přírodními zákony. V 21. století jsou to především výsledky diplomatických dohod, přičemž rozhodující slovo při jejich (ne)plnění připadá velmocem. Globální normy obchodu, které představují dohody na bázi Světové obchodní organizace, se jen zdánlivě jeví jako dokonalejší – pod velmocenským tlakem sankcí, rušení provozů a zestátňování se hroutí. Střední Evropa nedostatečně vnímá radikální překupování ekonomické moci ve světě. Mnohé nasvědčuje tomu, že se formují paralelní světy s odlišnými pravidly, nebo se v bolestech rodí nová podoba globalizace.
(Uverejňujeme v spolupráci s českým webovým časopisom !Argument)