Proč teroristické útoky nemají nic společného s islámem

Adam Votruba komentuje (v českom a slovenskom analytickom internetovom časopise !Argument) slepá místa liberální argumentace při vysvětlování jevů jako jsou islamismus a terorismus a upozorňuje na kulturní podmíněnost liberalismu navzdory jeho univerzálnímu nároku.

Jedním z leitmotivů reakcí na islamistické teroristické útoky je snaha vysvětlit veřejnosti, že tyto útoky vlastně s islámem nesouvisí.

Používá se k tomu vícero argumentů. Jedním z nich je tvrzení, že teroristé se narodili na Západě a jsou součástí západní společnosti, není to tedy nikdo cizí. Například Jiří Pehe označil islamistický terorismus za patologii Západu. Druhým rozšířeným argumentem je teze, že islamističtí útočníci se v předchozím životě projevují jen jako vlažní muslimové. Další využívanou možností je prohlásit teroristický útok za projev duševní lability či choroby, čímž se z něj jaksi stává násilí bez věrohodného motivu. Je také možno poukázat na to, že oběťmi útoků jsou i muslimové, nebo, že samotní muslimové jsou proti násilí a protestují proti němu. Zmiňme ještě představu, že radikalizace souvisí s chudobou a sociálním vyloučením, která je však dnes už často zpochybňována s poukazem na islamisty z dobře situovaných rodin.

la_rambla_barcelona_pablo_fernander_flickr.jpg

 

 

 

 

 

 

La Rambla, Barcelona.
Foto: Pablo Fernández /Flickr

Zvlášť bych ještě upozornil na jeden složitější argument, který použil Pavel Barša ve své stati o multikulturalismu. Podle něj je islamismus globálním fenoménem, k němuž se může přidat kdokoliv bez ohledu na to, zda je potomek muslimů. Multikulturalismus prý měl odpověď na integraci muslimských imigrantů z jiných kultur, islamismus však s kulturní odlišností nesouvisí.

Tento způsob argumentace je dále propojen s obavami z xenofobie. U levicových autorů se projevuje silná snaha chránit muslimy před nevraživostí západní společnosti, již by snad mohly teroristické útoky vyvolat.

K poselství tolerance lze využít argument, že protiislámské nálady povedou k radikalizaci samotných muslimů. Jistá autorka na A2 vyčetla slovenskému premiérovi Ficovi, že svým prohlášením, že Slovensko nepřijme žádné muslimy, zvýšil riziko teroristického útoku na Slovensku. Autorka Deníku referendum naopak soudí, že teroristé nenávidí humánní a otevřenou Evropu, a proto neútočí u nás, kteří se vyznačujeme nenávistnou mentalitou vůči migrantům i bez terorismu. K tomu podotýká, že se nebojí o Barcelonu, které zůstane humánní, ale bojí se o nás. (Z uvedené argumentace lze logicky vyvodit, že nejlepší obranou proti terorismu je xenofobie, a že dokud se u nás neuskuteční teroristický útok, tak česká společnost není v pořádku.)
 

O čem se mlčí
 

Na prvním skupině argumentů je možná nejzajímavější to, čemu se snaží vyhnout. Mohli bychom se na uvedené argumenty podívat také tak, že polemizují s jakousi tezí, která však nikdy není v těchto polemikách vyslovena. Zkusme tedy tuto zapovězenou tezi vyslovit a formulujme ji např. takto: Islamistický terorismus je kulturně podmíněným jevem, souvisejícím s kulturou islámu.

Otázkou je, proč se polemizuje s tezí, kterou není slušné otevřeně vyslovit. Na to se však nepokusíme dát jednoznačnou odpověď. Je zřejmé, že kulturní podmíněnost člověka je pro liberální ideologii chucpe. Uvedená argumentace se však nevyhne pozoruhodným rozporům. Na jednu stranu přesazením migrantů do jiného prostředí se z nich stávají „západní lidé“ se vším všudy: Islamistický terorismus je patologií Západu; kdo se narodil na Západě, nemůže mít odlišné kulturní vzorce; pokud je má, tak jde nanejvýš o kulturu chudoby, nikoliv o kulturu s „exotickými“ kořeny. Na druhou stranu to byli právě liberálové vyznávající multikulturalismus, kteří imigranty vyzývali, aby se nevzdávali své kulturní odlišnosti. Proč je tedy nyní tak důležité tvrdit, že odlišnost, která měla být zachována, neexistuje?

Aby mi bylo rozuměno, neobhajuji nyní tezi, že terorismus je produktem kulturní odlišnosti, pouze se snažím poukázat, že existují určité důvody, proč se tato teze nesmí vyslovit a zároveň musí být popírána.

Zastavme se u tvrzení, že teroristé nenávidí západní společnost. Tato věta má tu výhodu, že se pokouší nalézt v útocích určitou racionalitu, čemuž se například teze o duševní chorobě vyhýbá. Otázka je, vystačíme-li tu s tvrzením, že teroristé nás nenávidí, protože jsme humánní a otevření. To je tak trochu, jako bychom řekli, že nás nenávidí, protože jsme dobří a oni jsou zlí.

Racionalitu teroristických útoků je třeba hledat především v politických cílech. Ty vycházejí z islamistické ideologie. Pokusme se tedy předložit jako možné vysvětlení následující větu: Islamisté útočí, protože chtějí získat nadvládu. Z dlouhodobého hlediska je cílem, aby se co největší část světa dostala pod nadvládu islamistické ideologie.

Tuto interpretaci můžeme ve zkratce rozvinout takto: Islamistická ideologie se odvolává na islám a snaží se mobilizovat muslimy v celém světě pro své cíle. Má rozpracované strategie, kterými chce dále šířit islám a islamismus. Možná někomu připadá představa islamizace některých evropských zemí jako směšně nerealistický cíl. Ovšem stojí za to si uvědomit, že politické cíle mohou být formulovány i několik staletí před jejich uskutečněním. (Např. sjednocení Itálie bylo požadováno již 500 let před tím, než k němu došlo.) Dnes se lze uklidňovat tím, že podle demografických studií do roce 2050, tj. za 33 let, vzroste počet muslimů v západoevropských zemí jen z 8 na 20 %.
 

Co spojuje liberalismus a islamismus?
 

Co zůstává naší pozornosti poněkud skryto, je jistý společný znak islamismu a liberalismu. Obě tyto ideologie jsou univerzalistickými ideologiemi, tj. obě si nárokují, aby se podle jejich pravidel spravovalo celé lidstvo. Pro tyto ideologie v zásadě nikdo není cizinec. Protějškem našince je člověk „nevěřící“ – ten, kdo nevyznává islám, nebo sekulární liberální náboženství. Obě tyto ideologie mají utopickou vizi, v níž realizace určitých pravidel splývá s realizací ideální společnosti. Tato pravidla jsou univerzální, jediná správná, jediná možná. Není přípustné, aby si některý národ, některá země odhlasovali či vytvořili jiná pravidla,

Ovšem žádná univerzalistická ideologie není univerzální v tom smyslu, že by nebyla úzce propojena s kulturou, v níž vznikla. Liberalismus je ideologií určitého kulturního okruhu. V jeho rámci je srozumitelný, v jiném prostředí jeho srozumitelnost klesá. Totéž platí o islamismu.

Proč tedy liberalismus vidí svého nepřítele spíše v nacionalismu, který z podstaty věci nemá světovládné tendence? Národní myšlenka se svojí představou „tady je to naše, tady vaše“ se může jevit až směšně neškodná. Pravděpodobným důvodem je to, že dosavadní hranice brání liberální expanzi. Liberalismus nepotřebuje obrannou mentalitu nacionalismu s jeho představou, že je třeba respektovat hranice nějakého odlišného „my“. Vysněným cílem je liberální homogenizace lidstva, nástroji homogenizace se staly multikulturalismus, část feminismu a práva sexuálních menšin. Humanistické poselství národní myšlenky, spočívající v přesvědčení, že kulturní rozmanitost je bohatstvím lidstva, zaniká v pokřiku liberálů: „Jste fašisti. To my chceme kulturní rozmanitost! Všichni pod jednou vládou bez ohledu na kulturu!“ Jen opravdu silná moc má tu výsadu vyhlašovat za svůj cíl přesný opak toho, co provádí.

Netřeba nijak zvlášť zdůrazňovat, jaké důsledky mívá, když moc zpochybní legitimitu dosavadních hranic. Ovšemže nemá smysl popírat, že nacionalismus byl zdrojem mnoha konfliktů. Na druhou stranu tyto konflikty mají řešení právě v onom respektování hranic. Na to ostatně vsadila Evropa po druhé světové válce: Neměnnost hranic měla být základním článkem poválečného míru, nikoliv rušení hranic.

Na liberálním jazyce dnešních médií lze dobře sledovat, jak se snaží strukturovat skutečnost tak, aby odpovídala ideologii. Je vlastně zajímavé, kolik papíru bylo popsáno nikoliv za účelem toho, aby se něco odkrylo, ale spíše za účelem toho, aby zůstalo skryto. Nebezpečí takového přístupu je zřejmé. Zkusme se nepředpojatě zeptat: Skutečně si troufneme pojmenovat a prověřit všechny možné příčiny jevu zvaného terorismus? Nebo říkáme jen to, co se smí říkat, s ohledem na politickou korektnost? A jakou službu tím prokazujeme veřejnosti? Říkáme jim, co si mají myslet, aby nedostali od někoho přes prsty? Za to by mohli být lidé novinářům skutečně vděčni.

(Celkovo 1 pozretí, 1 dnes)

Ďalšie články:

Facebook
Telegram
Twitter
Email

Pridaj komentár

Vaša e-mailová adresa nebude zverejnená. Vyžadované polia sú označené *

Účet Klubu Nového slova – IBAN: SK8211000000002624852008
variabilný symbol pre Slovo 52525

Týždenný newsletter