Pro moje kamarády, kteří vědí, že je jen málo věcí, které nesnáším tak jako dnešní holywoodskou produkci, bude asi překvapením, když se přiznám, že jsem v dětství miloval americké filmy. Bylo to právě tím, že filmy, které se mohly objevit na československém socialistickém trhu, byly absolutně mimo mainstrem – „nastavovaly (Americe) zrcadlo“ (jak si z toho dělali legraci i v legendární scéně s televizí ve Vesničce mé, střediskové, v níž syna Honzu k televizi zvala moje milovaná Jana Vaňková). Když film NASTAVOVAL ZRCADLO, bylo schvalovatelům jeho distribuce v ČSSR jedno i to, že v něm hrál významnou roli jinak doma zakázaný český emigrant (Jiří Voskovec ve filmu Dvanáct rozhněvaných mužů) anebo ho i režíroval (Formanovy Vlasy či Přelet nad kukaččím hnízdem). Kluk jako já, který už na základní škole znal nazpaměť americké filmy jako Tři dny Kondora nemusel pak ani vidět Fahrenheit 9/11, aby věděl, jak to bylo s 11. zářím, a s dokonalou znalostí všech třech dílů Kmotra není příliš překvapen jako zaměstnanec českých porevolučních firem…
Krokodýl Dundee je moje srdeční záležitost. Poprvé jsem ho (stejně jako Vlasy) viděl ve Starých Splavech, v letním kině, kde můj otec kdysi viděl premiéru Hoří, má panenko, a seděl přitom vedle režisérova bratra Pavla, který si na ni odskočil z domu rodiny Formanů, jenž je vzdálen asi jen 100 metrů. (Obě rodiny byly přáteli od chvíle, co se zde moje čtyřiadvacetiletá babička – patrně jen platonicky – sblížila s patnáctiletým Milošem Formanem:-) Předrevoluční úspěšnost Dundeeho tkvěla v tom, že Australan z buše v New Yorku nebyl příliš vzdálen psychice tehdejšího Čecha, který by se zčistajasna ocitl na stejném místě. Během scény s bidetem se z celého kina nezasmál nikdo jiný než moje matka, která vyrostla ve Švýcarsku – protože celý zbytek kina (stejně jako Dundee) nevěděl, co je to bidet. Včetně mě. Mně osobně byl Dundee blízký tím, že měl rysy každého typického Koloce: i v New Yorku byl schopen se dát do důvěrné řeči kdykoliv s kýmkoliv, což jsem později („v Dundeeho žoldu“) i praktikoval, když jsem se ocitl v Americe sám – jen jsem to obohatil o etnologickou vychytávku, že moje první otázka vždy zněla: „Z jakých národů pocházeli vaši rodiče?“
Nový rozměr film nabyl tím, že se v jednu chvíli stal filmem pro pamětníky, který ukazuje, z čeho všeho bylo ve filmech 80. let možné si dělat beztrestně srandu: z ženských, homosexuálů, transsexuálů, všeosahávajích heterosexuálních děvkařů, Italů, černochů, narkomanů, povolných pokojských, klientů psychoterapeutů, ba dokonce i z oligarchů (jako je tatínek Sue – tiskový magnát), snobů, co chodí do módní restaurace, kde předstírají znalost italštiny (jako je její snoubenec Richard), ale i retardovaných venkovanů (jako je Dundeeho přítel Donk). Ptáte-li se mě, kdy se doba zlomila, a nastal čas, o němž zakladatel britské komické skupiny Monty Python John Cleese říká, že politická korektnost v něm zabila všechnen humor, není třeba chodit daleko. Stačí si v Krokodýlu Dundeem dobře všimnout, co ukazuje jeho úplně první záběr z New Yorku: dnes již neexistující věže Světového obchodního centra…
Co do filmů jsem gurmán, který má rád svou třešničku na dortu. Na Dundeem (jako ostatně i na jiných filmech) mě vždycky fascinovala dokonale padnoucí hudba, o to víc, když jsem se dozvěděl, že její bubnové a dýdžeridu variace na australské domorodé rytmy složil někdejší bubeník Beatles Peter Best, což pro mě – aniž bych se chtěl rouhat – svého druhu znamenalo dotek božství. Sekvenční třešnička na dortu celého filmu je pro mě pak sekvence od stopáže 1:25:15 (kdy se ozve Bestova finálová hudba) až do strhujícího finále, kdy se žena rozhodne získat svého vyvoleného a udělá pro to během pár minut všechno: kdybych byl marxistický filosof, řekl bych, že odhodí všechny znaky svojí třídy, od značkových bot až po svou buržoazní distingvovanost (namísto žaloby metoo prostě kopne násilníka do koulí) a odstup od nižších vrstev. Ten sladký lovestory happyend (který by si ostatně přál asi každý z nás mužů:-), pak funguje jen proto, že je „odhollywoodštěn-odkýčován“ jemnou situační souvislostí, že to SMRTELNÉ NEBEZPEČÍ, od kterého Sue zachraňuje zálesáka, který se nebál ani osobního souboje s krokodýlem, je – veřejná hromadná doprava města New York, kterou musí denně jet deset milionů lidí:-)
Příjemnou slyšenou a podívanou!
(Status na FB, 3. 12. 2019)
