Tahle knížka je historickou a sociologickou prací, není to monografie z oboru filmové či televizní vědy. Paulina Bren líčí kulturně-společenskou historii české části Československa během dvou desetiletí od potlačení demokratického experimentu Pražského jara konce 80. let minulého století. Přesvědčivě dokazuje, že si čs. komunistické vedení v reakci na potlačení reform vypracovalo zvláštní charakteristickou politickou kulturu a že veřejnost ji spontánně přijala.
S těmito závěry Pauliny Bren plně souhlasím a rád bych dodal, na základě vlastní zkušenosti a výzkumu, že zvláštní společenské zvyklosti, které vznikly v Československu v 70. a 80. letech, dodnes přežívají jako základní rysy postkomunistické české společnosti.
Napriek povrchným stereotypom médií
Je nutno zdůraznit, že v kontextu domácího českého diskursu neříká Paulina Bren nic obzvlášť nového. Všichni lidé v České republice vědí, že to, co popisuje v této anglické monografii, jsou relativně banální skutečnosti. Je nutno pochválit, že konečně vznikla studie, která popisuje, co ví každý Čech, navzdory antikomunistické propagandě pražských médií a povrchním stereotypům, které často šíří o střední Evropě západní média.
Paula Bren právem zpochybňuje tvrzení, že většina lidí v komunistickém Československu byla v opozici vůči komunistickému režimu, že měli pocit, že jsou utlačováni a že si přáli povstat za první možné příležitosti. Situace v poinvazním Československu byla daleko složitější a to se také týká postkomunistického období. Do značné míry to zřejmě vysvětluje, proč se tolik Čechů cítí hluboce zklamáno dvěma desetiletími postkomunismu, navzdory tomu, jak intenzivně se snaží pražská média je přesvědčovat, že by měli být šťastni, protože žijí v nejlepším možném světě.
V březnu 2006 jsem vyučoval na Ostravské univerzitě seminář o české disidentské literatuře 70. let. Na začátku kursu jsem požádal třídu asi dvaceti třiadvacetiletých studentů, aby se zeptali rodičů doma, jak se žilo v Československu v 70 letech, a připravili si k tomu krátkou prezentaci.
Rodiče studentům – neochotně – sdělili, že za komunismu nezažili žádný politický útlak. Nikdo je v zaměstnání politicky nebuzeroval, na prvomájové průvody a na školení chodit nemuseli, komunistický režim zcela ignorovali a žili si po svém. O tom, že snad režim některé lidi pronásleduje, někdy zaslechli, ale žádné takové lidi nikdy nepotkali.
O „intelektuální diskurs“ se nezajímali a nechyběl jim. Nevadilo jim, že existuje cenzura, ani že veřejný prostor byl zaplněn komunistickou ideologií. Měli sociální jistoty a dost peněz. Na rozdíl ode dneška, kdy se musejí starat, aby měli dost prostředků na jídlo. Jediné, co jim vadilo, bylo, že nemohli volně cestovat do zahraničí, jenže to dnes nemohou taky, protože na to nemají peníze.
Lepšie pred ako po páde komunizmu
V lednu 2010 zjistila česká agentura pro průzkum veřejného mínění STEM, že 80 procent českých občanů zastává názor, že dnešní čeští politikové „nejsou na vyšší morální úrovni“ než politikové z režimu v době před rokem 1989. Zajímavý výsledek tohoto průzkumu mě vedl k tomu, abychom s kolegy tuto záležitost prozkoumali podrobněji.
Na jaře jsme zkoumali názory současné české veřejnosti ohledně života v Česku před rokem 1989 a po něm. Náš dotazník vyplnilo 3 225 respondentů. Zjistili jsme, že hodnotili jako nejuspokojivější období politické liberalizace v 60. letech a jako druhé nejlepší období let 1985 až 1989. Je pozoruhodné, že druhá polovina 80. let dostala lepší hodnocení než postkomunismus.
Z odpovědí respondentů na přibližně 200 otázek o různých aspektech života před pádem komunismu a po něm vyplynulo, že lidé drtivou většinou hodnotí komunistický režim z let 1970 až 1989 pozitivněji než období po pádu komunismu.
Paulina Bren přesvědčivě prozkoumala a zdokumentovala kořeny těchto postojů. Pražské jaro 1968 byl neuvěřitelný festival svobody. Probíhal ve veřejné sféře a poprvé v historii projevila média, televize, ale zejména rozhlas, svou obrovskou moc.
Po rozsáhlé čistce intelektuálů v prvních dvou letech po invazi čelilo vedení KSČ dilematu jak přimět obyvatelstvo, aby s poinvazním režimem spolupracovalo. Poinvazní útlak byl zaměřen především proti intelektuálům, kteří působili v oblasti humanitních věd, méně proti technické inteligenci. Většinu obyčejných lidí zřejmě režim vůbec neutlačoval, pokud se vyhýbali sféře nezávislého politického a kulturního aktivismu.
Úspešná politika cukru a biča
Po několika neúspěšných pokusech si šéf KSČ Gustáv Husák a jeho kolegové vypracovali vysoce inteligentní politiku cukru a biče, jejímž prostřednictvím přesvědčili většinu národa, aby se začala aktivně podílet na jejich projektu. Nejdůležitějšími rysy jejich pacifikačního programu byl konzumerismus a ústup do sféry soukromí a národ, jak se zdá, se na tomto programu účastnil dobrovolně a nadšeně.
Husák požádal na podzim 1969 Sovětský svaz o hospodářskou pomoc, kterou dostal a využil jí k uspokojování spotřebitelských potřeb obyvatelstva. Konzumní spotřeba v ČSSR v letech 1970 až 1980 silně vzrostla. Televizní vysílání obecně a zábavné televizní seriály konkrétně, se staly, jak zdůrazňuje Paulina Bren, „zlatým kočárem“ Husákovy normalizace.
Zábavné televizní seriály se v této éře staly nesmírně významným nástrojem propagandy a socializace. Byla to doba, kdy existovaly jen dva televizní okruhy, neexistovaly dálkové ovladače a nebylo možné, aby divák neustále přepínal mnoha kanály jako dnes. Televizní seriály dosahovaly neuvěřitelně velké sledovanosti. Pravidelně se na ně dívalo více než 80 procent obyvatelstva. Zvlášť překvapivé ale je, že některé tyto komunistické televizní seriály byly také vysoce populární v západním Německu.
Když se vysílal krimiseriál Třicet případů majora Zemana, jehož prvotním účelem bylo vnutit veřejnosti prorežimní interpretaci poválečné čs. historie, ve východoněmecké televizi, sledovaly ho velké počty občanu NSR: komunistický thriller o majoru Zemanovi dokázal úspěšně konkurovat krimiseriálům západoněmecké televize. Po pádu komunismu se seriál o majoru Zemanovi několikrát v televizi v Česku opakoval a nedávno vyšel i na DVD. Komerční společnosti spolu soutěžily o tento lukrativní kontrakt. Jiné televizní seriály z komunistického období se v Česku v televizi také vysílají dodnes.
Celkom sprivatizované občianstvo
Paulina Bren argumentuje, že kromě konzumerismu a televizní zábavy byl Husákův normalizační režim založen na myšlence „klidu“, totiž na představě plně zprivatizovaného občanství. Všechno se mělo odehrávat výlučně v soukromí, v rodinném kruhu a mezi přáteli. Do veřejné sféry nikdo nesměl vstoupit, protože byla od roku 1968 považována za nebezpečnou, za zdroj nepořádku a chaosu. A pak tu byl koncept „socialistické seberealizace“.
Husákův režim si byl dobře vědom, že není schopen plně uspokojit rostoucí konzumní požadavky obyvatelstva a že výrobky, které spotřebitelům nabízel, byly nižší kvality než zboží na Západě. Avšak namísto nejmodernější technologie nabízel občanům to, co podle něho bylo jedinečnou kvalitou života: lepší sociální infrastrukturu, „duchovní hodnoty“ a možnost levného, kolektivního sportovního a jiného vyžití ve volném čase.
Jeden navrátivší se emigrant z USA si stěžoval: „V Americe nejsou veřejné plovárny, zatímco v Praze si může jít kamkoliv zaplavat jen za pár korun.“ Jiní emigranti smutně vzpomínali na to, jak trávili léto na horkém venkově hraním házené s přáteli atd. atd.
Za Husákova komunismu bylo možné nežít jen prací, píše Paulina Bren. Podniky byly vlastně sociálními institucemi. Lidé v zaměstnání organizovali mejdany a „byli v pohodě“. Pracoviště poskytovala sociální zázemí a uspokojení. To je dobře zdokumentováno ve filmech, jako je Kouř (z roku 1990), groteskní vize života v socialistickém podniku krátce před pádem komunismu, kterou natočil Tomáš Vorel, anebo ve filmové verzi románu Vladimíra Párala Muka obraznosti (1989). V obou filmech jsou pracoviště především místem, kde se intrikuje a manipuluje – nic jiného se tam v podstatě neděje.
Nesmírně důležitá a léčivá byla role rodiny a žen v rodině. Ženy ve své tradiční genderové roli (proto i disidenti měli pro feminismus jen pohrdání) byly považovány za spasitelky společnosti, za rozumné organizátorky, stmelovatelky rodin a regulátorky šílených mužských vášní. Během „krizového období“ roku 1968 propadli mužští političtí reformátoři „hysterii a chaosu“, ale ženy, rodina a soukromí to svou léčivou mocí v 70. letech napravily.
Podobnosť Husákovho a Reaganovho režimu
Je pozoruhodné, jak Paulina Bren zdůrazňuje, že existuje velká podobnost mezi hodnotovým systémem husákovského režimu a „tím, co Lauren Berlant charakterizoval jako infantilní občanství, které americká vláda aktivně podporovala v USA v 80. letech (…) občanství obrácené dovnitř a fungující čistě v rodinné sféře, zatímco média zajišťovala, aby společnost uznávala, že se aktivita občanů má realizovat jedině tam“. Není pochyb o tom, že Husákův režim v ČSSR a Reaganův režim v USA v 80. letech byly oba hluboce konzervativní.
Disidentská ideologie v české společnosti nezakořenila. Zaprvé, disidenti byli podezřelí, protože mnoho z nich bývalo v 50. letech nadšenými stalinisty a jejich diskurs byl stále ještě v 70. a 80. letech ovlivňován marxismem. Etický radikalismus Charty 77 byl většině Čechů a Slováků cizí.
Apely Václava Havla, aby lidi „žili v pravdě“ byly ignorovány, protože většina nevěděla, co to znamená. Miniaturní disidentská „elita“ argumentovala, že jejich ochota obětovat se za vyšší etické dobro jim dává právo společnost řídit. Ale společnost buď tuto argumentaci považovala za nepřesvědčivou, anebo to lidem bylo prostě jedno.
Disidenti apelovali na veřejnost, aby přestala „žít ve strachu“ a „začala mluvit pravdu“. Problém je, jak Paulina Bren ukazuje velmi přesvědčivě, že většina obyvatelstva za Husákova režimu žádný strach nepociťovala. Autorka knihy cituje průzkum veřejného mínění z konce 80. let, kde se disidenti ptají občanů, mají-li strach a proč nemluví „pravdu“. Dotazovaní občané odpovídají, že strach nemají a vůbec nevědí, o čem tazatelé mluví.
Normální obyvatelstvo si zřejmě možnost uvědomělé občanské aktivity ze svých životů dávno podvědomě vytěsnilo. Lidé se za Husákova režimu nebáli. Představa, že by měli ideologické zázemí režimu zpochybňovat, je vůbec nenapadla. Paradoxně byli jedinými lidmi v Husákově éře, kteří měli strach, disidenti a komunističtí vládci.
Nepopulárna Charta 77
Mnoha lidem šlo velmi na nervy, když krátce po pádu komunismu argumentovali disidenti, že mají právo stát v čele společnosti a vést ji, „protože za komunismu trpěli“. Většina disidentů byla z postkomunistické politiky v Československu po roce 1989 rychle odstraněna a mocenská postavení převzali lidé z Husákovy normalizace. Je možná typické, že nakonec ustoupil i „disident filozof“ Václav Havel husákovskému normalizačnímu technologovi Václavu Klausovi. Charta 77 je dnes v ČR považována za nepopulární a kontroverzní.
Televize hrála při vštěpování hodnotového systému Husákova režimu obyvatelstvu nesmírně důležitou roli a činila to vysoce efektivním a trvalým způsobem. Je možná pozoruhodné, že nejcharakterističtější rysy televizních seriálů z husákovské éry, vtisknuté do myslí veřejnosti, dodnes přežívají jako hlavní stereotypní charakteristiky českých hraných filmů z posledních dvou desetiletí.
Přesně v souladu s hodnotovým systémem husákovského režimu se v postkomunistickém českém hraném filmu stále ještě odehrávají nejdůležitější události v soukromé sféře rodiny a přátel, zejména o Vánocích, anebo během horkého léta na českém venkově na chatách a chalupách.
Muži jsou stále ještě nespolehliví agresivní slaboši, kterým se nedá důvěřovat. Ženy stále vystupují ve svých tradičních, předfeministických genderových rolích a stále ještě uplatňují svou léčivou a stmelovací moc nad rodinou a komunitou. Jsou to stále ženy, které drží všechno pohromadě a které trpělivě a efektivně všechno organizují.
Zajímavé je, jak úzkostně nepevný v kramflecích byl Husákův komunistický režim a jak bedlivě sledoval, co se děje ve společnosti. Obrovské množství dopisových reakcí na televizní seriály se podrobně vyhodnocovalo a byli s nimi seznamováni nejvyšší představitelé strany a státu. Někdy v roce 1969 napsal Vladimír Škutina, slavný televizní žurnalista ze 60. let, tou dobou zcela zakázaný, dlouhý dopis normalizačnímu řediteli Československé televize Janu Zelenkovi o tom, jak jakýsi televizní večer na oslavu socialistického Estonska byl strašný. Zelenka Škutinův dopis omlacoval televizním pracovníkům o hlavu. (Pauline Bren toto všechno našla v archívech ČT.)
Trvalý efekt čs. televizní kultury ze 70. a 80. let, jak se zdá, potvrzuje i nejnovější sociologický průzkum. Podle studie kolektivu autorů v čele s Liborem Prudkým byla ještě v roce 2007 nejdůležitější hodnotou pro Čechy „rodina“. „Přátelé a známí“ byli druhou nejdůležitější hodnotou, pak následoval „volný čas“. „Práce“ byla na čtvrtém místě a „politika“ a „náboženství“ až daleko vzadu. Takže se zdá, že hodnotový systém, vštěpený čs. obyvatelstvu televizními seriály ze 70. a 80. let, stále trvá.
Služby talentovaného Jaroslava Dietla
Husákův režim obecně a Československá televize konkrétně měly obrovské štěstí, že se jim podařilo zajistit si služby neuvěřitelně talentovaného scénáristy Jaroslava Dietla (1929 – 1985). Ten nesmírně efektivně sděloval společnosti to, co jí chtěla vštěpovat KSČ. Dietlovy rané práce ze 60. let byly kritické vůči komunistickému režimu a jeho televizní seriál Píseň pro Rudolfa III. (1967 a 1968) se stal emocionálním shromaždištěm pro český a slovenský národ v jeho vzdoru proti invazi Varšavského paktu v srpnu 1968.
Je zjevné, že Dietl měl výjimečnou schopnost vytvářet pocit sdílené komunity, ať jeho scénáře vyjadřovaly duch komunity v poinvazním odporu na podzim 1968, anebo ať později, v 70. a 80. letech, manipulovaly televizní diváky, aby přijali hodnotový systém Husákova režimu.
Jak Paulina Bren vysvětluje, původní impuls pro výrobu konzumní komunistické televizní zábavy přišel z NDR. Většina východních Němců se dívala na západoněmeckou televizi a východoněmecké úřady se obávaly, že v NDR zvítězí západoněmecký hodnotový systém. Proto přijaly západoněmecký konzumerismus, naplnily ho komunistickou ideologií a začaly vyrábět vlastní zábavné televizní pořady. Na doporučení Sovětů začali Čechoslováci východní Němce napodobovat.
České televizní seriály se soustřeďovaly na rodinný život. Nákupčí ze sovětské televize se někdy v 70. letech pokusili koupit některé z nich, ale vrátili se do Ruska s prázdnou – stěžovali si, že čs. televizní pořady se vůbec nezabývají životem československé společnosti, „je to všechno jenom o rodině“.
Dietlovy seriály čs. televizní publikum doslova okouzlily. Jeho první normalizační seriál Nejmladší z rodu Hamrů signalizoval, že „komunistická strana je ochotna s lidmi hovořit“. Nemocnice na kraji města byla oslavou socialistického zdravotnictví, avšak tento seriál byl hitem i v NSR a tak roku 1981 se západoněmecká televize podílela na koprodukci druhé série epizod. Na Nemocnici na kraji města se dívalo 88 procent divácké obce.
Ostatní Dietlovy seriály byly sledovány stejně nadšeně. Proč? Dietl se soustřeďoval na individuální postavy. Uměl vypíchnout intimní emocionální vazby mezi lidmi. Přesně tak, jak to od něho chtěla KSČ, přesunul politiku do rodinného života. Veřejná sféra zůstávala prázdná. Všechny politické a sociální otázky byly přeformulovány jako soukromé problémy, které je lehké v miniaturním, soukromém světě, vyřešit.
Jaroslav Dietl uměl geniálním způsobem vytvořit intimní atmosféru a sdílený, soukromý narativ, čímž vlastně předjímal dnešní reality shows. Jeho seriály zdomestikovaly politiku a glorifikovaly bezmocnost, kterou denně pociťovali občané Husákova režimu. Přesně to režim chtěl. Dietl zobrazoval život v těch časech jako intimní a atraktivní. Udělal pro poinvazní režim v Československu daleko více než všechny sjezdy KSČ dohromady. Učinil normalizační režim pro širokou veřejnost přijatelný a vštípil jeho hodnoty do mozků lidí tak důkladně, že velkou měrou přežívají v české postkomunistické společnosti dodnes.
(Britské listy 20. 8. 2010, medzititulky Slovo)
