Polsko je zemí, které zažilo vzestup a pád své levice. V minulém období měla svého prezidenta, premiéra, maršálky Sejmu i Senátu, po loňských parlamentních a prezidentských volbách přišla o všechno. Teď hledá příčiny a východiska z krize. Vede se intenzivní diskuse, jak čelit dominující pravici a sílícímu antikomunismu, jak obnovit ztracenou důvěru, jak sjednotit roztříštěnou a znesvářenou levici. Jen pro ilustraci – jeden z velkých diskusních večerů, kterého se zůčastnila řada levicových intelektuálů, nesl název: „Kwasniewski – Mojžíš nebo Jidáš polské levice.“ Příčina zlyhání Předseda slezské vojvodské rady SLP a poslanec Sejmu Zbyszek Zaborowski vidí příčinu v infikaci elit strany liberalismem a pragmatismem. „Ve vědomí Poláků silně zakořenila idea sociálního státu, státu, který se stará o své občany. To bylo vždy základem a páteří levicové politiky. Jaksi jsme na to začali zapomínat. Reformovali a modernizovali jsme sociální politiku, když jsme byli u moci natolik, že lidé přestali považovat stát za svůj. Nač je nám takový stát, nač je nám taková levice, říkali,“ konstatuje Zaborowski. Za druhou příčinu označuje zřeknutí se vlastní minulosti. Tím, že levice odhodlaně nehájila to dobré z minulosti, že přihlížela tomu, jak je překrucována, špiněna, urážena, zesměšňována, přicházela sama o svou čest a důvěryhodnost. Minulost není třeba idealizovat, říká Zaborowski, minulost potřebuje jediné – aby byla vnímána spravedlivě. To platí i o období PLR a politice PSDS. Nač věřit levici, která neumí hájit ani vlastní minulost? Když lidé na základě vlastní zkušenosti na ní vzpomínají lépe, než se o ní vyjadřují představitelé levice. Receptem podle Zaborowského je vrátit se k levicovým kořenům a hodnotám. Podobně Krzysztof Martens, předseda podkarpatské vojvodské rady SLD, vidí selhání a příčinu „rozvodu voličů s SLD“ v tom, že lídři strany nebrání pravdu o minulosti a netečně přihlíželi a přihlížejí „konzervativně-katolickému“ útoku bratrů Kaczynských na společnost. Celá 90-tá léta měla levice svůj „železný elektorát“, svou voličskou jistotu a nikdo a nic jej nemohl zastrašit, odradit, znechutit, poplést manipulativní propagandou. Začali jsme však dělat politiku, která právě tyto nejvěrnější rozzlobila, nahlodala a otrávila. Ne pravice, ale my sami jsme tyto lidi odehnali od sebe. Nové, liberální vedení strany chtělo jiné voliče a přišlo o ty vlastní. Pevné voličské jádro je ale strategickým majetkem každé strany. Příklad strany Právo a spravedlnost bratrů Kaczynských o tom názorně vypovídá. Pěstují svou ideologii, ctí tradice a zásady, vedle rozumové stránky sázejí i na vazbu prostřednictvím citů a emocí. Firma Harley-Davidson prodává skvělé motocykly, ale prodává ještě něco navíc, prodává životní filosofii, životní styl a v tom je tajemství úspěchu. Také politická strana, tím více levicová, se musí opírat o přesvědčení svých členů a sympatizantů,“ zdůrazňuje K. Martens. Ještě dál jde známý bouřlivák a přední novinářská osobnost Polska Krzysztof Pilawski. Kritizuje praporečníky modernizace levice, že si nechali vnutit reakční vidění minulosti a začali ji posuzovat stejnými šablonami. „I pro ně se stalo období socialistického rozvoje zmarněným časem, časem promrhaných šancí, obdobím útisku a teroru. Tak tomu přece nebylo. Stačí pouze porovnat rozsah a charakter změn v prvních 16 poválečných letech s tím, co nastalo po 16 letech restaurace kapitalismu. S čistým svědomím můžeme říci: Přestaňme se omlouvat za socialismus. Naopak. Je nejvyšší čas, aby se pravice omluvila za kapitalismus. Za milióny nezaměstnaných, za podvyživené děti. Za to, že lidé přišli o bezplatnou zdravotní péči a vzdělání, o sociální jistoty, které jim garantovaly důstojný život. Za armádu žebráků a bezdomovců na každém rohu. Za to, že bída se stala opět dědičnou a lidé nemají rovné šance“. Zloději Hlas v diskusi si vzal i předseda Nové levice, exposlanec Piotr Ikonowicz. Svou úvahu začíná od výsledků sociologických šetření, které vypovídají o tom, že Poláci nesouhlasí s narůstáním majetkových rozdílů v zemi. „Dívají se na luxusní a rozmařilý život tzv. elit přes své účty za byt, za plyn, elektřinu, vodu, léky či mateřskou školku, jízdné či potraviny, přes svou výplatní pásku (pokud nejsou bez práce) či skromný důchod a ptají se: Kde ti druzí najednou vzali tolik peněz? Čím se zasloužili o takový do očí bijící blahobyt? A čím jsme si my zavinili svou nouzi a bezvýchodnost?“ Formuluje tezi, že ve skutečné demokracii by prostě ti ubožejší dokázali přehlasovat zbohatlíky a rozdělit národní důchod spravedlivěji a rozumněji. Zamýšlí se nad otázkou populismu. Konstatuje, že podle mínění liberálů je populistou každý, kdo ve sporu mezi bohatými a chudými stojí na straně těch chudých. Časem se však podařilo vytvořit řadu zjednodušení. Klíčovým se stalo slovo: „Zloději.“ Většina lidí se domnívá, že aby bylo možno někoho označit za zloděje, musí něco ukrást, porušit zákony. Takových případů je skutečně mnoho, říká Ikonowicz, ale zdaleka to nevyjadřuje všechny příčiny majetkového rozvrstvení. Je to vidění příliš tolerantní k současnému systému. Vytváří zdání, že pravidla hry jsou korektní a právo, zákony spravedlivé, že pouze ten, kdo je nerespektuje, se obohacuje nepoctivě. A tak to přece není. Zjednodušené jsou i výkřiky o „zlodějské privatizaci“. Jakoby říkaly, že tu byla i nějaká jiná, čestná a spravedlivá metoda přesměrování výsledků práce celých generací do rukou úzké elity. Vyvlastnění společnosti ale proběhlo v majestátu nového kapitalistického práva. Zákony byly konstruovány tak, aby ti rychlejší a bystřejší se mohli rychle obohatit v mezích zákona. Důležité bylo jak to, co v zákoně bylo, tak to, co tam nebylo. Mnohdy právě ony „proluky“ byly důležitější, než to, co tam stálo černé na bílém. Důležitou roli ve vytváření nových bohatých sehrála i reálná politika vlády. Právě ona, prováděním „bolestných, ale nutných reforem“, naplňovala peněženky a konta těch, kteří ji podporovali. Voliči pak trestají vládnoucí a dláždí cestu k moci nové sestavě, v bláhové naději, že bude lepší a ohleduplnější. Stále věří, že ti další už budou lépe dbát zájmů většiny společnosti. Nezmění-li však systém, nezmění nic. Rozdílný pohled Přitom si stačí uvědomit podstatu přístupů. Liberálové na příkrém majetkovém rozvrstvení nevidí nic zlého, nic, co by bylo třeba skrývat. Obraz elit, konzumujících šampaňské a kaviár, by měl povzbuzovat a motivovat řadového občana, aby zvýšil své úsilí a prodral se nahoru. Ti, kterým se to nedaří, by se měli spíše stydět a zpytovat své svědomí, než vinit ty úspěšné. Liberálové také často sahají po slově „morální“. Pobuřuje je to, že by se měli se státem dělit o svůj zisk a navrhují různé daňové reformy. Nechtějí přispívat na ty slabší a „méně úspěšné“. Šetřit se má jinde, na zaměstnaneckých slevách pro železničáře a autobusáky, na deputátech pro horníky, na předčasných rentách havířů, ekonomizovat je třeba všechny ceny. Řídí se zásadou, pro mne všechno, pro ty druhé nic. A tak si stanoví své platy, výhody, požitky, zlaté padáky. Pro ty druhé je nemorální a nezasloužená i sociální dávka a minimální plat. Pak je tu hledisko nacionální. Tento proud považuje za příčinu bídy a nespravedlnosti zásahy zvenčí, podřizování se cizím „nepolským“ zájmům. Jejich recept je jednoduchý. Stačí se vymanit z cizího vlivu, vzít věci do svých rukou, zařídit, aby si Poláci rozhodovali ve své zemi a bude dobře. Podle nich patriotismus a křesťanské hodnoty napraví všechny křivdy. Zásadní omyl je v tom, že ne „cizí“ vykořisťují „našince“, ale bohatí chudé. Levice vidí příčinu rostoucí polarizace mezi bídou a bohatstvím v kapitalistickém systému. Polsko je dnes zemí kapitalismu závislého a periferního. Nejbohatší Poláci, novodobí domácí kapitalisté, garantují zahraničnímu kapitálu jeho dominaci. O tom, jestli by domácí kapitál byl méně bezohlednější, jen těžko se budeme moci někdy přesvědčit. Oni dobrovolně přijali svou roli a smířili se s tím, že předali do rukou zahraničních monopolů ty nejziskovější sektory, kde je akumulace kapitálu nejrychlejší. Politickými rozhodnutími oklešťují přerozdělovací procesy prostřednictvím státního rozpočtu. Rozpočet představuje stále menší část rostoucího národního důchodu. Děje se tak zmrazováním minimálních mezd, šedou ekonomikou, černým trhem práce, škrty v sociálních výdajích, likvidací fondů společenské spotřeby, snižováním daní firmám i fyzickým osobám. Jinou cestou ožebračování většiny jsou nízké bankovní úroky u vkladů obyvatel a vysoké úroky na půjčky. Stanoví je bohatí chudým podle zásady, že peníze jsou dnes drahé a práce levná. Pouze v roce 2005 se zisky bank zvýšily trojnásobně a skončily v kapsách akcionářů. Ty peníze vložili do peněženek boháčů obyčejní lidé, kteří šetří pro případ, že by bylo ještě hůř. Takových příkladů je mnoho. Všechny vypovídají o tom, že v kapitalismu se nikoliv bohatí dělí s chudými o své rostoucí zisky, ale chudí – kteří ony zisky svou prací vytvářejí – se bohatým skládají na jejich paláce. Jsou nuceni žít stále skromněji, aby ti nahoře mohli žít ještě rozmařileji. Zázraky se dějí jen v Bibli V západní Evropě vidíme, jak lidé v ulicích bojují za svá práva. Ale z jejich metropolí a z Bruselu se ozývá chvála našich reforem. Která cesta zvítězí? Bude se kapitalismus civilizovat, anebo nabere ještě barbarštější podobu? Za existujících pravidel kapitalistické demokracie je to boj Davida s Goliášem. Piotr Ikonowicz své uvažování končí konstatováním, že „zázraky se dějí jen v Bibli“. Obyčejným lidem nikdo nic nedaruje, mají jen to, co si vyvzdorují. Musí se buď dát do boje, anebo kapitulovat. Chtějí-li zmenšit nespravedlivé majetkové rozdíly, musí pochopit jak vznikly. A když to pochopí, jít k volbám a přehlasovat bohaté. Těch chudých, co se živí poctivou prací, je víc, mnohem víc, takže nic není nemožné. Třeba jen pochopit! Aby pochopili, musí tu být skutečná levice. Budujme ji a posilujme ji, říká Ikonowicz. Autor je publicista
