Když jsem kdysi dávno psával svým rodičům z prázdninových brigád, stála mě známka na dopis pouhých šedesát haléřu. Po roce 1989 však začala její cena růst jako dobře zalévaná fazole. Loni byla dopisní známka za šestnáct korun, ale od února zvedá Česká pošta její cenu na 19 Kč. To už je více než třicetinásobné zdražení!
Fandové kapitalismu volné loupeže budou nejspíš uvedené zdražení – jako každé jiné – bagatelizovat tvrzením, že průměrný plat u nás stoupl od doby, kdy dopisní známka stála šedesát haléřů, také třicetkrát. Což je ovšem lež jako věž.
Kam se ale hrabe zvyšování poštovného na zvyšování vodného a stočného, které bylo a je součástí šokové polistopadové terapie naší ekonomiky. Tam šlo a jde o zdražení až stonásobné! A o moc lepší to není ani u léků, energií, sportu, rekreace, kultury či umění. Knížka, která za mých mladých let stála kolem patnácti korun, stojí dnes běžně za dvě stě padesát, za léky, které pacienta stávaly jen korunový poplatek za recept, se dnes platí i tisícikorunové částky atd. atp.
Relativně mladým a zdravým top manažerům, kteří doby „socialistického temna“ nepamatují a drží mzdové požadavky zaměstnanců na uzdě, přičemž si stěžují na nedostatek pracovních sil na trhu práce (bodejť by tam byly, když utíkají do ciziny), budou ovšem mé stesky k smíchu. Oni mohou rozhazovat peníze jak operetní hrdinové při kankánu. A ti ještě mladší, kteří žíjí single a zuby nehty se drží svých mamahotelů, nemají zatím ani ponětí, o čem to vlastně mluvím.
To, že má Titanik, na kterém se plaví, ve svém boku čím dál větší díru pod čarou ponoru, nevědí a nechtějí vědět. Však taky pro ně tyto řádky nepíšu. Píšu ji pro dolní tři miliony, ke kterým sám patřím a které v říjnových volbách způsobily šok českým politickým a kavárenským „elitám“. A vlastně i pro ty elity, které pořád ještě bezhlavě přikládají pod kotel, na kterém sedí, jako by úplně ztratily pud sebezáchovy.
A taky pro vedení České pošty, kterému adresuji svůj dnešní epigram.
Nechci nic od České pošty,
ale ptám se: „Pošto, což ty?
Chtěla bys mé peníze?
Tak mi kapsu vylízej!“
Pouhý den po oznámení dalšího zdražení poštovného prohlásil Mirek Topolánek o Miloši Zemanovi, že je slabý prezident a nemocný člověk. Což o to, nejzdravější asi není, i když Václavu Havlovi v počtu i závažnosti nemocí a operací nesahá ani po kotníky, ale že by byl slabý prezident? To sotva! Kdyby byl slabým prezidentem, tak by se proti němu panská jednota nesemknula jak jeden muž a jedna žena. Slabý prezident by přece tancoval, jak oni pískají a nebylo by třeba nic měnit. Jenomže Miloš Zeman je silný prezident. A navíc dost svéhlavý, což většinu českých politiků irituje k nepříčetnosti.
Mirek Topolánek je bojovný kohoutek, o tom nemůže být sporu. A na rozdíl od většiny ostatních kandidátů má nemalé politické zkušenosti. Jenže na svém posledním brífinku se nechal slyšet, že bude prezidentem všech lidí. Asi tím myslel všechny občany ČR, protože nemyslím, že by se chtěl stát prezidentem Zeměkoule, ale ani tak mi to moc nesedí. Já totiž nestojím o prezidenta tunelářů, zlodějů, korupčníků, „podnikatelských“ šmejdů a příživníků. Já stojím o prezidenta těch dolních tří milionů, kteří jsou spolutvůrci malého českého hospodářského zázraku, protože svou prací uživí nejen sebe a své rodiny, ale i zbytek národa, včetně těch nejbohatších, ale také starých, slabých a nemocných – a bohužel i kriminálníků.
K těm se však Mirek Topolánek nepřihlásil. Zato prohlásil, že by nebyl prezidentem vítačem ani kývačem. Což zní hezky. Ale už neřekl, že nechce být prezidentem uklízečem ani zametačem. A to je podezření, které mu mnozí pamětníci jeho působení v čele ODS a vlády, jakož i pokrevního bratrství s odsouzeným a zavřeným Markem Dalíkem rádi předhazují. Že by úspěšně? Že by mu nějaké nepublikované předvolební průzkumy věstily porážku a on se ji frontálním protiútokem snažil odvrátit?
Možné by to bylo. Ale co, nechme se překvapit. Nenechme se však zblbnout! A tím „my“ myslím i své spoluobčany volící na Slovensku!
