Michael Hauser (1972), český filozof, vysokoškolský pedagog a překladatel. —- Po maturitě na gymnáziu byl krátce v noviciátu jezuitského řádu, vystudoval filosofii na FF UK – doktorát získal za dizertaci (posléze publikovanou) o T. W. Adornovi (2004). Působí ve Filosofickém ústavu Akademie věd v oddělení filosofie 20. století a přednáší na pedagogické a filozofické fakultě UK. Kromě Filosofického časopisu publikuje v Salonu (literární příloze Práva), A2 a Literárních novinách. Roku 2002 založil občanské sdružení Socialistický kruh. V roce 2006 byl jedním z iniciátorů výzvy Jsme občané!, upozorňují na defekty demokracie v ČR. V březnu 2014 byl Poslaneckou sněmovnou PČR (na návrh Filozofického ústavu) zvolen do Rady České televize. —- Hauserův zájem je rozdělen mezi historii levicového myšlení (jeho vývojové divergence i dialogy mezi jednotlivými větvemi) a fenomény související se současnou civilizační krizí, resp. otázky těmito fenomény otevírané (Hauser opakovaně přispěl k filozofické kritice postmoderny). Svými ideovými a metodologickými východisky navazuje na kritickou teorii frankfurtské školy (napsal monografii o Adornovi, přeložil jeho a Horkheimerovu Dialektiku osvícenství), post-marxismus (J. Lacan a žáci L. Althussera) a neo-marxismus (s M. Váňou přeložil knihu Slavoje Žižeka Nepolapitelný subjekt).
Díla: Adorno: moderna a negativita (2005); Prolegomena k filosofii současnosti (2007); Cesty z postmodernismu. Filosofická reflexe doby přechodu (2012).
+ + +
Text vyšel původně v e-knize: Sušová-Salminen, V., Švihlíková, I., Pandemie Covid-19. Konec neoliberální globalizace?
V tragédii nastával okamžik, v němž přišel náhlý obrat děje, který nebylo možné předem vyvodit z předcházejících epizod, a zároveň ze zpětného pohledu k němu tyto epizody směřovaly. V Sofoklově Králi Oidipovi přijde posel z Delf k Oidipovi, aby ho potěšil a zbavil strachu, že kvůli němu Théby zasáhla morová epidemie. Jakmile mu odhalí jeho minulost, způsobí pravý opak a Oidipus pozná děsivou skutečnost, že zabil svého otce a žije se svou matkou. Tento obrat děje označovaný jako peripetie přinesl poznání, že Oidipus, který byl oslavován jako zachránce města, byl ve skutečnosti původcem morové rány, která hrozila zahubit celé Théby. Toto poznání se chápalo jako rozpoznání pravého stavu věcí a mělo název anagnórise. Aristoteles o ní píše jako o přeměně nevědění ve vědění, při níž rozpoznáváme skutečný charakter postav nebo neznámé okolnosti a souvislosti, které však určovaly pravou povahu předchozích epizod. 1 Podle Aristotela je toto rozpoznání nejpůsobivější tehdy, když je spojeno s bodem obratu děje, tedy když anagnórise je výsledkem peripetie. Můžeme takto rozpoznat i věci, které nevyplývají z děje, jako jsou různé nahodilosti nebo přírodní danosti, tedy anagnórise není nutně spjata s peripetií. Zároveň peripetii nemusí doprovázet anagnórise.
V souvislosti se současnou pandemií je pozoruhodné, že Homérova Iliada, jež je na počátku evropské kultury, začíná líčením dějů, které uvedla do pohybu morová epidemie. V prvním zpěvu Iliady vypukne v achajském vojsku mor vyvolaný Apollonem, který tímto zásahem trestá krále Agamemnona za to, že se provinil na jeho věštci Chrýseovi, jehož dceru si odvedl jako válečnou kořist. Z toho povstane spor mezi vůdcem vojska Agamemnonem a ústředním hrdinou Achillem, který málem způsobí porážku Achajců a vítězství Trojanů. Bezprostředním podnětem k rozběhnutí nesčetných dějových liniích, jež líčí toto zakládající dílo evropské kultury, byla morová epidemie. Ta byla bodem obratu v monotónních potyčkách Achajců s Trojany, které trvaly deset let a nepřinesly žádný výsledek. Byla to peripetie vyvolaná epidemií, již však nedoprovázelo rozpoznání jejích následků. Anagnórise jako rozpoznání konečného výsledku těchto dějů dokonce není vůbec součástí Iliady. Její líčení končí pohřby hrdinů Patrokla a Hektora a o pádu Troje a konci války se nedozvíme nic. Bod obratu nedoprovází poznání toho, k jakému konci bude děj směřovat.
Covid-19 se v jistém smyslu podobá morové epidemii, která se objevuje na začátku Iliady jako bezprostřední podnět děje. V Iliadě sice morová epidemie představuje projev božího hněvu a je začleněna do mýtického obrazu světa, ale tím se její význam nevyčerpává. Především totiž představuje bod obratu, jehož následky si postavy děje plně neuvědomují. Mor si vykládají pouze jako zákrok Apollona kvůli Chrýseovi, který se týkal ukořistění jeho dcery. Byl to přečin, který se však nijak nevymykal tehdejším praktikám. Je dost možné, že ani Apollon, který byl bohem věšteb odkrývajících budoucnost, nedospěl k rozpoznání, tedy k anagnórisi konečného výsledku dějů na počátku vyvolaných morem, který seslal na Achajce. Po mnoha dalších událostech a zvratech nakonec přichází porážka Trojanů, na jejichž straně Apollon stál.
Covid-19 je pandemie, kterou lze považovat za bod obratu. Nemalá část odborníků a myslitelů se shoduje na tom, že svět se nevrátí do stavu, v němž byl před pandemií. Covid-19 vyvolal situaci, která odpovídá bodu obratu, tedy peripetii, jež se objevuje v tragédiích, eposech a dalších klasických žánrech. Vzniká tu však anagnórise, rozpoznání toho, co tato pandemie odhalila a jakým směrem ukazuje? Covid-19 představuje peripetii, kterou ve většině případů dosud neprovází odpovídající anagnórise. Z tohoto hlediska je covid-19 obdobou moru, s nímž se setkáváme v Iliadě. Objevuje se tu zvláštní souvislost. Peripetie bez anagnórise vylíčená Homérem tkví v počátcích evropské kultury a covid-19 je rovněž peripetií bez dostatečné anagnórise. Homérovo literární ztvárnění moru v Iliadě je na začátku evropské kultury. Covid-19 je v jistém smyslu na konci určitého období evropské či „euroamerické“ kultury a civilizace, jež se zakládala na představě, že liberálně demokratický kapitalismus tu s námi bude vždy, neboť přes všechny nedostatky je to nejlepší možný systém. Pandemie covidu-19 je bodem obratu proto, že se v ní zauzlily či althusserovsky řečeno „zahustily“ dlouhodobé krizové procesy, které se projevily ve finanční krizi v roce 2008 a v jiných typech krizí od konce osmdesátých let, kdy vznikl „nový světový řád“. 2 Pandemie byla bezprostředním původcem tohoto zauzlení či zhuštění, v němž se zdravotnická krize propletla s krizí demokratické reprezentace, s krizí ekonomickou i krizí psychologickou.
Pandemie covidu-19 nedopadá pouze na neprivilegovanou část společnosti nebo především na chudé země, nýbrž se týká všech společenských tříd a všech zemí. Pandemie vyjevila pro všechny, v jakém stavu jsou veřejné zdravotnické systémy, na nichž závisí zdraví a fyzické přežití potenciálně každého občana. Jak uvedl předseda Světové zdravotnické organizace Tedros Ghebreyesus, pandemie odhalila slabost veřejných zdravotnických systémů nejen v chudých a středně bohatých zemích, ale také v nejbohatších zemích. 3 Zdravotnické systémy se hroutí i v zemích, jako je Velká Británie nebo Spojené státy. Joe Biden mluví o „velmi temné zimě“, protože americké zdravotnictví není schopno se vypořádat s takovým náporem nemoci. I když ekonomická a politická elita má přístup do soukromých zdravotních zařízení s nejlepší možnou péčí, nemůže se vyhnout kontaktu s lidmi, kteří představují potenciální riziko nákazy. Neoliberální kapitalismus sice umožnil extrémní bohatnutí ekonomických elit, ale podfinancované zdravotnické systémy kolabují a covid-19 se masově šíří. Neoliberální kapitalismus dlouhodobým omezováním veřejných výdajů vedl k následkům, které se nyní dotkly i příslovečného jednoho procenta nejbohatších. Covid-19 je demokratičtější než liberální demokracie, která umožňuje, aby negativní následky neoliberálního kapitalismu v podobě úsporných opatření dopadaly na většinu společnosti, a ekonomická elita přitom nadále extrémně bohatla. Covid-19 je pandemií v původním významu tohoto slova. Týká se bez výjimky celé společnosti, jak lze přeložit tento řecký výraz („pan“ vyjadřuje celek něčeho a „demie“ znamená, že se to týká „lidu“, v dnešním chápání „společnosti“). Každá pandemie už svým názvem oživuje smysl pro demokratičnost a stírá sociální privilegia, byť jen částečně. Dělníci, zaměstnanci na nižších pozicích a prekariát musí nadále pracovat i ve velkých provozech s vysokým rizikem nákazy, kdežto ostatní sociální vrstvy a třídy zůstaly v relativním bezpečí domova. Avšak v určité míře pandemie ohrožuje všechny, včetně ekonomických oligarchů, vysoce postavených manažerů a politiků. Covid-19 byl náhlým obratem v distribuci rizik v neoliberální ekonomice. Vznikla situace, v níž se riziko v podobě ohrožení zdraví a života vztahuje na potenciálně každého člena společnosti, a to ve všech zemích světa. Covid-19 jako pan-demie demokratizovala negativní následky neoliberální politiky, jež dosud zasahovaly většinu společnosti, ale nedotýkaly se bohaté a privilegované úzké menšiny. Ekonomická a politická elita poprvé osobně zakusila negativa neoliberálního kapitalismu, a to přímo na úrovni svého fyzického těla.
Negativa liberálně demokratického kapitalismu a jeho krizové procesy vyjádřil v širších souvislostech Jacques Derrida už v první polovině devadesátých let v knize Marxovy přízraky. Polemizuje v ní s Fukuyamovou tezí, že liberální demokracie znamená konec dějin, a euforii z liberálně demokratického kapitalismu nazývá nejzaslepenější a nejblouznivější halucinací současné doby. Vypočítává krizové procesy, které tato kolektivní halucinace učinila téměř neviditelnými. Derrida uvádí např. nezaměstnanost jako výsledek regulované deregulace, která je socializovaná jako utrpení; masivní vylučování sociálně slabých z participace na demokratickém životě; vyhánění a deportace utečenců; bezohlednou ekonomickou válku mezi evropskými zeměmi, USA, Japonskem; neschopnost zvládnout rozpory v pojmu, normách a realitě volného trhu (protekcionistické bariéry chránící ekonomiku v bohatých zemích versus zrušení této ochrany v chudých zemích); mafiánské struktury, které prorůstají do socioekonomické tkáně společnosti, do cirkulace kapitálu i do státních institucí; rozpory mezinárodního práva a jeho institucí, které spočívají v tom, že mezinárodní právo je příliš spjato s evropskými koncepcemi státu a suverenitou, a také v tom, že interpretaci mezinárodního práva ovládají nejmocnější národní státy, a tudíž si před mezinárodním zákonem nejsou všechny země rovny. 4 Derrida vykresluje tento stav věcí na pozadí Shakespearovy tragédie Hamlet a cituje slavný Hamletův výrok, že „z kloubů se vymknul svět“. Derrida tyto krizové procesy liberálně demokratického kapitalismu nazývá mory „nového světového řádu“. Tyto krizové procesy jsou morem proto, že se nekontrolovaně šíří v těle liberálně demokratického kapitalismu. Tehdejší fukuyamovská halucinace bránila rozpoznat, že v oslavovaném „novém světovém řádu“ se skrývá hned několik druhů moru.
Na pozadí Sofoklovy tragédie Oidipus můžeme tuto halucinaci chápat jako objektivně danou slepotu, kvůli níž nedokážeme rozpoznat, že oslavovaný král, který nás má zachránit od moru, je ve skutečnosti jeho původcem. Fukuyamovská halucinace byla způsobená tím, že v sedmdesátých a osmdesátých letech se změnily ideologické souřadnice studené války a východní blok se začal zobrazovat jako totalitní „říše zla“. Tento obraz získal společenskou odezvu jistě také následkem celkového úpadku a selhávání Sovětského svazu a východního bloku obecně (potlačení pražského jara 1968, válka v Afghánistánu jako sovětský „Vietnam“, zaostávání v technologickém a vědeckém vývoji atd.). Fukuaymovská halucinace nebyla výsledkem bezprostředních manipulací, nýbrž byla daná „objektivně“ předchozím celosvětovým vývojem. Proto slepotu vůči morům „nového světového řádu“, kterou tato halucinace zavinila, lze pochopit jako objektivně danou slepotu, jež připomíná slepotu krále Oidipa, kterou si nemohl uvědomit a kterou mu odhalilo až poselství z Delf. Liberálně demokratický kapitalismus byl postižen oidipovskou slepotou, jež bránila tomu, aby si tento „král“ uvědomil, že není zachráncem světa od morů, nýbrž sám tyto mory vytváří. Tato slepota odpovídá „osudové“ slepotě, která není způsobená individuální neschopností spatřit pravý stav věcí, nýbrž je vyvolaná historickým vývojem od osmdesátých let, kdy se liberálně demokratický kapitalismus začal jevit jako záchrana před nákazou totalitního zla, a přitom spouštěl krizové procesy jako nové mory. Tato osudová slepota není prvkem frašek, nýbrž je prvkem tragédií.
Mory „nového světového řádu“, o nichž píše Derrida, se začaly výrazněji zviditelňovat po roce 2008 v době světové finanční krize, při níž se prohloubila krize demokratické reprezentace a vznikly podmínky pro vzestup nacionalismu a konzervativního populismu. Teprve pandemie roku 2020 však znamená bod obratu, neboť zasáhla nejen periferie systému, nýbrž také jeho „srdce“. Tato pandemie odpovídá středověkému chápání moru jako každé nemoci, která přináší smrt ve velkém a „moří“ společnost. Covid-19 si dosud vyžádal celkem 1,3 milionu mrtvých a nakazilo se jím 54 milionů lidí. 5 Evropa a Spojené státy se od epidemie španělské chřipky po první světové válce s ničím podobným nesetkaly. Globální rozšíření tohoto současného moru bylo umožněno krizovými procesy, o nichž Derrida mluvil jako o morech v metaforickém významu. V rozšíření tohoto moru lze spatřit působení morů liberálně demokratického kapitalismu v kondenzované podobě, která může zasáhnout fyzické tělo kteréhokoliv člověka. Těla nemocných a zemřelých následkem covidu-19 můžeme chápat jako text, v němž čteme o jednotlivých morech liberálně demokratického kapitalismu, jako je „regulovaná deregulace“ a podfinancování veřejných systémů. Teprve tento mor, který na úrovni fyzických těl zobrazuje dosavadní krizové procesy, umožňuje, aby se představitelé liberálně demokratického kapitalismu plně zbavili své slepoty jako král Oidipus po zprávě z Delf. Příchod covidu-19 je peripetií ve vývoji krizových procesů, které Derrida označil jako mory liberálně demokratického kapitalismu. Je to peripetie, která umožňuje zbavit se objektivně dané slepoty vůči krizovým procesům, jež umožnily jeho globální rozšíření.
V této situaci se liberálně demokratický kapitalismus již neprojevuje jako fraška, jak tomu bylo v době finanční krize roku 2008, nýbrž má povahu tragédie. Žižek v knize Jednou jako tragédie, podruhé jako fraška (2009) psal o tom, že reakce politických a ekonomických elit na finanční krizi připomínají frašku, neboť jejich recepty na uzdravení ekonomiky se míjejí s realitou globálního kapitalismu. Žižek použil známého Marxova výroku, že světodějné události přicházejí dvakrát: jednou jako tragédie, podruhé jako fraška. Žižek tuto frašku vysvětloval mimo jiné tím, že politické a ekonomické elity žijí ve zvláštním izolovaném světě přístupném „jen členům“. 6 Nedotýká se jich realita globálního kapitalismu, kterou svými rozhodnutími a oligarchickými zájmy vytvářejí. Covid-19 však prolomil uzavřené dveře tohoto klubu vyvolených a demokratizoval fyzické bytí jeho členů. Covid-19 je skutečná pan-demie, která se týká všech, včetně členů klubu vyvolených. Jejich reakce na pandemii a navržené postupy záchrany proto na rozdíl od finanční krize 2008 budou mít dopady na ně samotné. Tyto dopady se netýkají pouze otázky jejich finančního bohatství, nýbrž se vztahují k něčemu podstatnějšímu, totiž k jejich fyzickému bytí. Pokud se tato elita nezbaví objektivně dané slepoty způsobené životem v klubu vyvolených, přijme nesprávná rozhodnutí, jež budou mít reálné následky nejen pro celou společnost, ale také pro jejich životy. Proto reakce ekonomické a politické elity na covid-19 již není fraška jako v roce 2008, nýbrž získává rysy tragédie.
Směr, kterým je nutné postupovat, ukázal předseda Světové zdravotnické organizace (WHO) Tedros Ghebreyesus, který vybízí k mezinárodní solidaritě a ke změně přístupu k lékům. Vakcínu proti koronaviru je třeba celosvětově distribuovat takovým způsobem, aby ji dostala určitá riziková skupina obyvatelstva v každé zemi, nikoliv všichni obyvatelé jen v některých zemích. Političtí vůdcové by se měli zavázat, že tuto vakcínu učiní „globálním veřejným statkem“. 7 Pandemie navodila situaci, která vyžaduje změnit pohled na léky a zdravotnické prostředky a v zájmu boje s covidem-19 z nich učinit veřejné či obecně sdílené statky (commons). Tento požadavek na prvním místě nepřichází kvůli ideji rovnosti a sociální spravedlnosti, nýbrž z důvodu přežití co největšího množství lidí ve všech společenských třídách a ve všech zemích. V globálním světě nelze zastavit šíření covidu-19 pouze v rámci jedné země nebo jedné třídy, nýbrž nezbývá než prosadit globální postup, který spočívá v tom, že protikoronavirová vakcína nebude zbožím, které si mohou dovolit jen někteří, nýbrž se stane veřejným statkem. Slavoj Žižek z těchto vyjádření předsedy WHO vyvodil logický závěr, že pokud veřejné či obecně sdílené statky (commons) pochopíme jako základní sociálně ekonomický princip komunismu pro současnou dobu, pak v čistě pragmatickém a egoistickém zájmu každého člověka a každé země je, abychom tento princip uplatnili, a tedy celoplanetárně zavedli komunismus. Podle Žižka tento komunismus založený na celoplanetárně sdílených statcích (commons) není utopický sen, nýbrž vyjadřuje to, co je nutné udělat v zájmu přežití. Žižek píše, že pandemie covidu-19 je pádný argument, proč změnit kapitalistické pojetí vlastnictví, jež nejen brání účinně bojovat s pandemií, nýbrž se již dříve dostalo do rozporu se „sdíleným“ charakterem současných digitálních technologií, komunikačních sítí a vědeckou praxí, jejichž další rozvíjení vyžaduje, aby se staly veřejnými či obecně sdílenými statky (commons). Podle Žižka pandemie ukazuje na to, že celoplanetární zavedení principu veřejných statků je otázkou nutnosti podobně jako opatření v době „válečného komunismu“ v Rusku v roce 1918. 8
Tedros Ghebreyesus, Žižek a někteří další představitelé veřejných institucí, odborníci a myslitelé uskutečnili akt rozpoznání, tedy anagnórisi. Rozpoznali pravý stav věcí a vyvodili z něj, co je nutné udělat, abychom se vymanili ze současné zdravotní krize spjaté s krizí ekonomickou i psychologickou. Většina politických vůdců však dosud váhá s tím, aby dospěla k tomuto plnému rozpoznání, o němž tuší, že ukazuje směrem ke globální solidaritě a ke komunistickým principům jako nutné odpovědi na současné zauzlení několika krizí. Předchozí krizové procesy dospěly do bodu obratu, do peripetie, kterou však dosud neprovází plná a účinná anagnórise, která změní dosavadní neoliberálně kapitalistické chápání ekonomiky, společnosti a globálního světa. Jestliže tato peripetie zůstane bez své anagnórise, my všichni se staneme součástí velké globální tragédie, jejíhož konce nelze dohlédnout.
- 1
Aristotelés: Poetika, přel. M. Mráz. Svoboda: Praha, 1996, s. 78
- 2
Pojem „zhuštění“ krizových procesů a jejich rozporů a další Althusserovy pojmy lze podle mne využít jako analytických nástrojů při popisu současné pandemické situace. Althusserovská analýza covidu-19 však není tématem tohoto článku. Výklad těchto Althusserových pojmů viz Kužel, P.: Filosofie Louise Althussera. O filosofii, která chtěla změnit svět. Filosofia: Praha, 2014, s. 175.
- 3
Dr. Tedros Adhanom Ghebreyesus on the Dangers of Politicizing the Coronavirus Pandemic, in Time, 24. 9. 2020, Tedros on the Dangers of Politicizing the COVID-19 Pandemic | TIME.
- 4
Derrida, J.: Specters of Marx. The State of the Debt, the Work of Mourning, and the New International. Routledge: London – New York, 1994, s. 81.
- 5
Údaj Světové zdravotnické organizace k 17. listopadu 2020. Weekly epidemiological update – 17 November 2020 (who.int).
- 6
Žižek, S.: Jednou jako tragédie, podruhé jako fraška. Rybka Publishers: Praha, 2011, s. 9.
- 7
Dr. Tedros Adhanom Ghebreyesus on the Dangers of Politicizing the Coronavirus Pandemic, in Time, 24. 9. 2020 Tedros on the Dangers of Politicizing the COVID-19 Pandemic | TIME.
- 8
Žižek, S.: Pandemic! Covid-19 Shakes the World. OR Books: London – New York, 2020, s. 92.
Literatura:
Aristotelés: Poetika, přel. M. Mráz. Svoboda: Praha, 1996.
Derrida, J.: Specters of Marx. The State of the Debt, the Work of Mourning, and the New International. Routledge: London – New York, 1994.
Kužel, P.: Filosofie Louise Althussera. O filosofii, která chtěla změnit svět. Filosofia: Praha, 2014.
Žižek, S.: Jednou jako tragédie, podruhé jako fraška. Rybka Publishers: Praha, 2011.
Žižek, S.: Pandemic! Covid-19 Shakes the World. OR Books: London – New York, 2020.
