Paměť národa

Společnost je tak dokonale zalezlá sama do sebe, že ji nevadí ani to, když přijde zbytečně o deset miliard. Ztotožňuje si průměrný Čech dobu před listopadem 1989 s tím, co bylo odlišné, nebo s tím, co kontinuálně přetrvává dodnes? V sobotní příloze LN Orientace je hlavní část věnovaná knize francouzské bohemistky Francoise Mayerové Češi a jejich komunismus. Kniha je srovnáním různých pamětí na komunistickou totalitu; záměrem je zdokumentovat existenci pluralitně historického vědomí společnosti, kterou reprezentují kontrastní skupiny současných komunistů a tehdejších normalizátorů proti pamětem disidentů a politických vězňů. Všímá si nejen rozdílného vztahu mezi jednotlivými skupinami, ale i specifičnosti utváření paměti uvnitř každé z nich. Všechny vybrané skupiny jsou na první pohled vysoce speciální, přičemž stojí ve vzájemné vyrovnané opozici. Jejich polarizace je jednou provždy dána. Přesto se dá najít jeden charakteristický rys, který je společný všem dohromady. Přes veškerou vzájemnou rozdílnost se vždy jedná o skupiny těch lidí, kteří byli po určitou dobu silně sociálně a politicky exponováni a naprosto se vymykají běžnému průměru z perspektivy dlouhodobého společenského zařazení – aktivní soudobý komunista je dnes (oproti stavu před listopadem 1989) člověkem s vyhraněným politickým názorem a zjevnými ambicemi; normalizátor Husákovy éry je členem tehdejší vládnoucí elity; disident zastupuje bývalý politický underground (a dnes často subjekty na opačném mocenském pólu) a konečně politický vězeň symbolizuje ideologickou nebo systémovou oběť a jeden z fyzických důkazů totalitního nebezpečí. Všichni z nich byli a jsou zapojeni do politického života v mnohem větší míře než tzv. obyčejný člověk. Pro tyto skupiny znamenal „bod zlomu“ daleko větší osobní změny, ať už byly ve svých důsledcích pozitivní nebo negativní. Chtěná i nechtěná aktivita těchto exponentů se nutně odráží v osobní i kolektivní paměti, která je pro zúčastnění memorujících hlavní substancí diskutované paměti oficiální. Osobní participace na historii je důsledkem animozit, jedno jestli oprávněných či ne. Co na to ale řekne ta amorfní, anonymní hmota, která tvoří onen sociální celek, z nějž dané referenční skupiny vyčnívají? Ztotožňuje se snad s přesvědčením některé z nich? Paměť žijícího národa (35 let a výše) osciluje mezi těmi čtyřmi póly, a ačkoli se jedná o drtivou většinu, je tato paměť, složená z milionů bezvýznamných součástek, takřka indiferentní. Pamět pasivního občana není zatížena osobní zkušeností, neboť tento nebyl vtažen do hry a celé divadlo probíhá, aniž by o věc projevil větší zájem. Nezapojuje se více, než je nutné, přijatelné nebo výhodné. Je tak více zobecněnou posloupností pamětí osobních, ve kterých není místo pro ideologické dilema, a která není poznamenána žádným vážným střetem s tím nebo oním režimem. A jakkoli jsou jednotlivé osobní paměti odlišné od sebe navzájem, pro ušlapávání polní cesty do minulosti je směrodatná právě pasivita průměrného občana, která mu nedovoluje opustit toto malé území, na něž byl nucen, v zájmu zachování svého sociálního statutu, vstoupit. To území je právě tak velké, aby vystačilo na úzkou hliněnku, kam se všichni pohodlně vejdou, protože o procházky do minulosti není příliš velký zájem a starší člověk, kterého zde nalezneme častěji, má velmi pomalý krok a často posedává. Je taky důležité zmapovat, kudy se vlastně tato cestička klikatí. Zatímco celý komplex minulosti je tvořen různorodým terénem, tu snáze, tu hůře průchodným, naše milá polní cesta je cestou nejmenšího odporu. K tomu slouží jako navigátor kulturně průmyslová tvorba, obzvláště populární hudba, film a dramatická i zábavní televizní produkce. Tito činitelé se podílejí na utváření celospolečenské paměti více než všechny determinující faktory jednotlivých režimů uspořádání moci. Vše zprostředkovávají stále přítomná a opanující média. Úzká cesta do minulosti vymezená sporou politickou aktivitou většiny je rozšlapána do šířky pouze u kilometrovníku 1989 – tehdy situace vyžadovala od společnosti její většinový souhlas, tehdy se normalizovaná společnost s umrtvenými mimorodinnými pouty přemohla a demonstrovala svou jednotu a souhlas se změnou systému. Zato svou osobní paměť si může člověk upevňovat takřka každým okamžikem. Z rozhlasu i televize se na něj šklebí a pokřikují ty stejné obličeje a hlasy, které ho přitahovaly k poslechu a podívané už v minulosti. Jsou to tváře a hlasy nejprve normalizované a poté sametově denormalizované. Pokus o nastolení nových trendů v zábavním průmyslu nevyšel zcela. První polovina 90. let hvězdám tesilového showbyznysu nepřála. Snaha o zbourání starých struktur a vytvoření nových byla úspěšná jen z části – mnohé z nich zůstaly neporušené a s novým designem a úžasnou flexibilitou se dokázaly oddělit od mrtvé tkáně a spojit se s novou. Prodělali revitalizaci na plastických chirurgiích a u italských návrhářů. Základní ideou této metafory je shledání, že tyto staronové struktury zábavy jsou tím nejpřístupnějším a nejsnadnějším pojítkem s minulostí. Není důležité, jestli daný člověk nebo pořad koketoval se systémem záměrně nebo jestli je ideologicky neutrální – rozhodující je minulá i současná pasivita na straně příjemce. Jeho osobní paměť je formována neustále ožívající vzpomínkou na to „hezké“ a „milé“, co minulost obsahovala. Z tohoto hlediska plní stejnou funkci Popelka i major Zeman ( označení na obalu, že je takový pořad zdraví škodlivý má podobný účinek jako obdobné varování na krabičce cigaret). Konsensuální projev zábavního průmyslu, kde jsou přece všichni výborní kamarádi, poslouží k identifikaci s historií i tomu, kdo se narodil trochu později, než aby se na to pamatoval. Mladý člověk sice většinou neposlouchá pana Gotta, ale na druhou stranu je pro něj zárukou docela smířlivé minulosti. Všechny typy těchto produktů se spřádají v jedno pevné vodítko, na jehož konci se jako poslušný pejsek ocitá konzumentská obec, spokojená s omezeným prostorem minulosti, který je jí servírován. Usazen ve svém vyhřátém stereotypu se příjemce cítí znepokojen jen tehdy, je-li mu tento nějakým způsobem nabouráván. Neděje se tak příliš často. Je zajímavé, že se na tomto procesu podílejí stejnou měrou média komerční i veřejnoprávní. Ta komerční pouze více sledují linii sledovanosti bez ohledu na minulost produktu. Veřejnoprávní média na svých pilotních kanálech a frekvencích přistupují v boji o diváky a posluchače na podmínky komerčních soupeřů a veškerou alternativu, která obsahuje nějakou „herezi“ vůči osobním pamětem, odsunuje v zájmu uspokojování menšinových nároků na druhou kolej. Ta si tam žije životem na okraji mediálního spektra s několika procenty absorbce. Existují tedy různé typy paměti – paměť akademická, skupinová, tandem pamětí mediální a osobní. Dochází k jejich vzájemnému ovlivňování, ale každá z nich je natolik substanciální, že nemůže být pohlcena žádnou jinou. Konkurovat si mohou paměti jednotlivců, skupin, historiků, ale nikoli celky, které se sice navzájem ovlivňují, ale nacházejí se v paralelách. Určitou paměť si osvojujeme učením a určitou prožíváním; pro společnost je přece jen nejdůležitější ono živoucí osobní vzpomínání, ze kterého denně čerpá motivy a rozhodnutí. Nenapadá mě, co by se muselo stát, ale dnešní společnosti by určitě prospěla šoková terapie, aby se zase po dlouhé době probrala ze zatuchlé letargie sledující pouze uspokojování těch nejnutnějších potřeb na základě těch nejnutnějších vzpomínek. Text bol uverejnený na internetovom denníku Britské listy www.blisty.cz