Staří lidé si od nepaměti stěžovali na mladé a mladí zase na staré. To je normální. V moderní době však přispívá k přirozenému generačnímu antagonismu i propaganda a přepisování dějin vítězi.
Po první světové válce se u nás líčilo Rakousko-Uhersko téměř výhradně jako žalář národů, zatímco nová republika se vydávala za naplnění národní touhy po samostatnosti a málem celosvětový vzor demokracie. Ale po únoru 1948 nám ve škole vtloukali do hlavy, že za první republiky byla bída a hlad, nezaměstnaní museli stát v ponižujících frontách na žebračenky či polévku pro chudé, a když se bouřili, Masaryk do nich dával střílet. Zato „lidově demokratická“ a později dokonce „socialistická“ současnost, ve které se zpočátku skuteční i vykonstruovaní nepřátelé socialismu popravovali jako na běžícím pásu (snad aby bylo později koho rehabilitovat) byla málem vydávána za ráj na zemi, kde lid trápí jen potíže růstu.
Po lednovém plénu ÚV KSČ v roce 1968 vypuklo předčasné pražské jaro, které trvalo až do žní. Antonín Novotný byl odvolaný z funkce prvního tajemníka a z jeho nástupce, Alexandra Dubčeka, se stala první československá superstar – a ani k tomu nepotřeboval účast v nějaké pofiderní televizní soutěži. V politice se začaly rozorávat meze, klíčily nové myšlenky a národ čekal na skvělou úrodu, která měla ohromit svět. Jenže místo kombajnů přijely tanky a po invazi armád Varšavské smlouvy nastala normalizace jako řemen. Prověrky, profesní likvidace lidí, znovuzavedení cenzury a přijetí „Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti“, ta neslavná „seminární práce“ snaživých žáků sovětského rychlokurzu omezené suverenity, které se stalo novodobým kladivem na čarodějnice. Demokratizace byla označena za plíživou kontrarevoluci a návrat k předlednovým poměrům za reálný socialismus. A to všechno trvalo až do vypuknutí sovětské perestrojky, která se v Čechách a na Moravě překládala korektně jako přestavba, zatímco na Slovensku invenčně jako „prekabátenie“.
Psát o deklarované demokratizaci a reálné restauraci kapitalismu po listopadu 1989 se mi už ani nechce. Osobně ji nazývám druhou normalizací. Vládu jedné strany vystřídala vláda jedné třídy, gerontokracii juvenokracie, estébáky bistébáci a následnou cenzuru 70. a 80. let nahradila skrytá cenzura soukromých i veřejnoprávních médií, zatímco na necenzurovaném internetu, Hyde parku naší doby, mizí nežádoucí názory v záplavě grafomanských a nezřídka i vulgárních příspěvků jaksi samospádem. Oficiální zobrazování naší současnosti se vyžívá v neustálém zdůrazňování občanských svobod a údajně stejné příležitosti k úspěchu pro všechny, úspěchu, který se měří téměř výhradně penězi. O čtyřech předlistopadových dekádách se mluví a píše jako o souvislém období temné totality a normalizačního bezčasí, zato o současném omezování národní suverenity a oktrojovaných evropských zákonech, normách a opatřeních se mluví pouze nedopatřením. A pochybovat či dokonce nesouhlasit s rozhodnutími bruselského Říma, té neomylné hlavy postkomunistické a postkřesťanské Evropské unie, je považováno za herezi.
Co vlastně zbývá v dnešní době mladým lidem? Konformismus a budování osobní kariéry? Tichý odboj pod duchnou a honba za penězi a konzumem? Autentický život naplněný prací a emocemi? Otevřený a riskantní odboj proti politice, přinášející nemalé části společnosti jen zklamání a znechucení, tedy pocity, které už Václav Havel s jistými rozpaky nazval „blbou náladou“?
Rok osudových osmiček otevřelo výročí události, kterou jedni nazývají Únorovým vítězstvím pracujícího lidu, jiní státním převratem a další komunistickým pučem. Propagandistickou ofenzivu odstartovala Česká televize znovuuvedením příslušného a mimořádně špatného dílu seriálu České století pánů Kosatíka a Sedláčka a spuštěním nového cyklu Rudí prezidenti režiséra Romana Vávry. U většiny lidí ji asi překryly mimořádné události zimní olympiády. Myslím tím druhou zlatou medaili Ester Ledecké a nečekané vítězství ruského hokejové týmu. A u mne návštěva dvou studentů Fakulty sociálních věd a publicistiky, doktorandů středního věku, kteří píší disertační práci na téma odrazu přestavby v Čs. rozhlase a televizi. A ta návštěva o generaci mladších publicistů odlišných politických názorů mě nakonec potěšila nejvíc. Přesvědčila mě, že přibývá mladších lidí, kteří hledají odpovědi na podobné otázky jako já, a přiměla mě položit si otázku, co a jak bych dělal já sám – kdybych byl mladší – dnes.
Tady je odpověď: Asi bych dělal to, co celý život. Snažil bych se žít a užít, nikomu neškodit a v rámci možností pomáhat. A věrný odkazu Jaroslava Haška bych usiloval o mírný pokrok v mezích zákona. Jen ironické heslo jeho strany „Na chudý lid musí být přísnost a více korupce!“ bych nekřísil. To už za mě udělali jiní. A s plnou vážností.
Mé dnešní závěrečné veršíky nejsou nijak zvlášť originální a permanentní revolucionáři by je jistě označili ze pragmatické a bezzásadové. A měli by do jisté míry pravdu. Nemám já nakonec – navzdory svému věku – k mladším generacím názorově blíž, než jsem si až doposud myslel?
Ten, kdo má rád jenom peníze,
ten spěje k citové remíze.
Tomu, kdo cení si pouze cit,
hrozí zas finanční deficit.
Pravda a láska, nebo prachy?
Hlavně se nikdy netřást strachy!
