V mé knihovně jsou tři úžasné svazky knih podobného titulu – „Deset let Československé republiky“ z roku 1928. A jedna navíc – „Deset let diktatury proletariátu“ z roku 1927.
Tu první podle letopočtu „Deset let diktatury proletariátu“ vydalo Komunistické nakladatelství a knihkupectví v Praze. Redigoval ji Jiří Mach a přispěli do ní Karel Teige, Jindřich Ulrich, Jiří Weil. Josef Hora, Jindřich Honzl a jiní.
Žádná béčka tehdejší doby.
Sumarizuje podle dobové terminologie zemi „říši zla“ po Říjnové revoluci v Rusku a její ohlas u nás. Od té události letos uplyne 100 let. Kniha zůstala po mém otci, dveře ke čtenáři ji otevřela Masarykova, Benešova a svým pojetím i Štefánikova republika.
Německou okupaci přežila v cínové kazetě, zakopána v zemi v Německém Brodě. Ten, kdo ji zakopal a zachránil, přišel o život v koncentračním táboře.
Ta druhá kniha, „Deset let Československé republiky“ ve třech svazcích o váze cca 15 kg vyšla na základě usnesení vlády Československé republiky a pílí ministerstva vnitra z roku 1927 a vytiskla ji Státní tiskárna v Praze. Přežila kapitalismus, Druhou ČSR, Protektorát Čechy a Morava, Slovenskou republiku, poválečnou dobu – roky 1945 – 1989.
Poté padla za vlast v pražské popelnici – spolu s jinými artefakty doby. Ve sběrně ji chtěli od bezdomovce odkoupit – jedině zbavené desek – ke skartaci.
Nemíním se rozepisovat o zemitém obsahu všech těchto nejcennějších knih pro citlivého, a tím snad každého českého i slovenského občana, které v čase, kdy svět oponou trhnul, odešly, zdálo by se, natrvalo do historie.
Nic lepšího a odevzdanějšího z nové doby na knižním trhu již neznám. Ještě zbavené ideologické umanutosti, dirigismu – jakou společnost má být a nemá být, nebo dokonce jakou musí být.
Nejsem staromilec ani nostalgik.
Vím, že s výměnou generací, změnou režimů, ať dobrovolnou nebo násilnou, se mění i určenost knihy pro zpracování hlav a chování skupin i jednotlivců. Dokonce pro vymytí mozků.
Leč položil jsem si otázku v jiném úhlu své pozornosti. Co chystají autoři a instituce – z vědeckého hlediska pro letošní rok 2017 – k 100. výročí vzniku ruské revoluce, k výročí ukončení 1. světové války, k roli nově vzniklých států nejenom v Evropě.
Věřím, že nás tentokrát určitě překvapí více než pětadvacetileté programové a koncepční úsilí a výsledky cílevědomé osvětové, badatelské, vědecko-historické práce. Věřme, že konečně zaženou po desetiletí pěstovanou povrchnost. Máme k tomu všemu slovutnou Českou – ale i Slovenskou akademii věd, její ústavy, katedry vysokých škol.
Pomíjím Ústav pro studium totalitních režimů, vzniklý na objednávku. Myslím, že na Slovensku se tato instituce jmenuje Ústav pamäti národa.
Za nacistického režimu v obojím případě se taková instituce jmenovala a ve svém názvu to mnohem srozumitelněji vyjadřovala – Liga proti bolševismu.
Když s odstupem doby sleduji jejich ediční činnost, doba se potkala s dobou.
Položil jsem si nyní v předstihu otázku jistě nezanedbatelnou – co chystá vláda České republiky, její ministerstvo vnitra, stejně tak i vláda Slovenské republiky – k blížícímu se 100. výročí vzniku samostatné Československé republiky, když ani k desátému, ani k dvacátému výročí se k ničemu podobnému zatím oba orgány neměly.
Komiksy z české strany o Dubčekovi ani knihy à la Agenti Vladimíra Putina tuto mezeru nevyplní.
Máme se od předků co učit, dali na stůl po jednom desetiletí své existence v roce 1928 výsledky své práce a určili strukturu. Splnili své poslání beze zbytku.
Přivřel bych nyní oči, kdyby se v raportu národům opisovalo.
I první poselství prezidenta T. G. Masaryka z roku 1918 by bylo sympatickým prologem ke skutku:
„Získali jsme si sympatie spojenců a respekt odpůrců svou organizační dovedností a tím, že jsme dovedli udělat a zachovat pořádek. A pořádek musíme zachovat i nadále a za všech okolností.“
Před občany defilovaly osobnosti ministrů a jejich náměstků prvního desetiletí ČSR, Češi, Slováci, Rusíni, československý Němec. Finančníci i teologové. Raport o zahraniční politice, o armádě, o vnitřní správě, o financích, o průmyslu, obchodu a živnostech, poště, telegrafu, telefonu a o rádiu, o železnici, veřejných pracích, sociální péči a sociální politice, o kultuře a umění. O zdravotnictví a tělesné výchově (rezortním ministrem byl dr. Jozef Tiso), o zemědělství, pozemkové reformě, statistice, účetnictví, o kontrole i o vězeňství.
Do posledního písmene dáno národům na vědomí!
Co máme k dispozici dneska my?
Ideologické traktáty a nepřestajnou propagandu o megalomanovi.
Co víme o devadesátých létech XX. století a o panování, co víme o zbrklých amnestiích, co víme o rozkradení národního hospodářství? Co víme o tunelování a o zločinech, do nebe volajících. Dokonalejší statistiku nám zanechal z rukou nadlidí německý režim Protektorát Čechy a Morava.
Ani poválečný režim nezůstal v tomto ohledu beze stopy.
Kdo občas překročí práh kvalifikovaného archivu, ten ví, že se lze v dokumentech dopátrat příčin téměř všeho. A nemusí jít jenom o svazky StB.
Zjednodušuji? Samozřejmě. Kvůli času a kvůli ploše. Chtěl jsem jenom naznačit, že čas kvapí a na stole má být pořádek.
Holedbat se ideologickými frázemi už nikomu nestačí; nastupující generace si to stejně vyžádá. Dříve nebo později.
Ilustrace: Foto autor a archiv autora
