Nečas nad ľavicou

V pátek a sobotu proběhly v České republice volby do dolní, významnější komory parlamentu. Nad místní levicí nevzklenula se duha, jak předpovídali mnozí komentátoři, politologové i řada hlasů z lidu. Nýbrž nastalo stmívání, švejkovsky řečeno „vovinuly jí nějaký mraky“. Volby přinesly otřes a zmatek. Padly hlavy. Odstoupil šéf sociálních demokratů Jiří Paroubek, předseda lidovců Cyril Svoboda a předák zelených Ondře Liška. Pozice ztratil pražský primátor za ODS Pavel Bém a tak dále. Klání naopak zrodilo nebývalou, konturami ideově nejasnou konkurenci. Speciálně pro hegemony na levici i na pravici. Formální vítěz v Lidovém domě Dlouhodobě a suverénně výzkumům veřejného mínění kralující Česká strana sociálně demokratická „utrpěla vítězství“. Strategicky prohrála, jelikož občanské demokraty předstihla pouze o necelá dvě procenta a s dost slušnou pravděpodobností nesestaví důvěryhodný kabinet. Málokdo si tuto situaci představoval. Když ano, o svých pochybnostech mlčel, počalo-li se jevit, jako by paroubkovci nezdravě spoléhali na sociologické poznatky. Předák ČSSD se právě sám stal známým pro posedlost aplikovanými výzkumy společenských vědců a mnohdy přímo sestavoval předsednická „mínění“ podle obsahu konkrétních dotazníků. Přespřílišná sebedůvěra, nezpochybňované okouzlení teprve budoucím skrutiniem tvořily asi dost důležitou složku rozpačitých výsledků. Odrazování nadbytečnou jistotou, eventuelně vlastně nechtěné vyzývání málo disciplinovaných příznivců, aby k urnám nechodili, neboť pravice to má stejně spočítané, to vše vytváří konstelaci politických hvězd, od níž cesta k vládnímu souhvězdí nepotrvá světelné roky. Na rozdíl od volebního klání s datem 2006. Jakákoliv změna vítána Vyznění voličské vůle je revoluční. Charakteristicky spojené s nezralostí. Ale i „masakry“, naštěstí postsametovými. Občané natolik toužili změnit poměry, zbavit se panoptika starých zprofanovaných vůdců, že pro věc učinili ze svého úhlu maximum. Postupovali natolik důrazně, v duchu hesla „jakákoliv změna vítána“, až v mnohém dosáhli exhumace, ba omlazení starých, okoukaných, neřkuli zprofanovaných tváří. Jednou z cest občanstva, jež bývá v zemích českých podivuhodně idealistické, bylo kroužkování. Slyšelo na kontroverzní výzvy dávat preferenční hlasy u jmen uchazečů stojících vespodu. Jalo se vybírat lidi připojované na kandidátní listiny hlavně do počtu. Likvidovat tím zdánlivě ambice matadorů. Nebylo to úplně bez úspěchu, byť stále zůstává možnost různými způsoby přimět vyvolené ke vzdání se mandátu ve prospěch zasloužilejších. Nicméně například v Olomouckém kraji z uvedených důvodů neprošel do zákonodárného tělesa předák místních pretendentů Ivan Langer, jinak hlavní organizátor kampaně občanské demokracie a mnohaletý ministr policie. Člověk s fyziognomií chicagského gangstera, jemuž jisté kruhy podsvětí familiérně přezdívají „Íčko“. Kníže a Richelieu v jiné barvě Mnoho dřívějších stoupenců silných partají prchlo ke zdánlivým alternativám, takže změny jsou hluboké. Na třetí příčce tudíž trůní (na 4. místo odsunula komunisty) mnohdy dost podceňovaná TOP 09 vedená „knížetem“ Karlem Schwarzenbergem. Jakýmsi lidovým občanským šlechticem v kmetském věku, jenž se stal oblíbeným mezi mladými (jinak ideově odlišnými od západněji žijících vrstevníků) a který touží po pokračování slavné rodové tradice do té míry, aby neváhal měnit barvy jako na běžícím pásu. Takto například bojoval za Stranu zelených, co nyní, skoro jako jediná, dopadla na základě prognóz. Její ministr zahraničí, vehementní podporovatel tzv. nezávislosti Kosova a vášnivý nimrod včas poslechl vábničku jednoho z nejschopnějších domácích politiků, Miroslava Kalouska. „Český Richelieu“, tak se tomuto vychytralému činovníkovi říká. Nikoliv nadarmo, neboť nejspíš již léta připravoval projekt pravicovější alternativy k Topolánkově Občanské demokratické strany, příliš posunuté ke středu. Svůj záměr uskutečnil loni, u příležitosti nakonec nekonaných předčasných voleb, nedlouho po očekávané vnitrostranické porážce svého proudu v nábožensky profilované KDU-ČSL. Vnitrostranický neúspěch svým bývalým bratřím řádně osladil. Přetáhl mnoho jejích poslanců a senátorů, z nejznámějších exministryni obrany Vlastu „Radar“ Parkanovou. Obral je o klíčová procenta stoupenců, pročež se lidovci, vlastně poprvé od první republiky, nedostali do parlamentu! Na základě zkušeností s polistopadovým systémem se jejich comeback nejeví pravděpodobným. Specifickým výsledkem inkriminovaného demokratického procesu se stala sněmovní katapultáž pro většinu lidí neznámého populistického uskupení, které má sestavit s ODS a TOP 09 vládní trojkoalici. Věci veřejné (VV) představují záměrně nepříliš vyprofilovanou organizaci, za níž pravděpodobně stojí finančně vlivná oligarchie. V čele se ocitl někdejší showman, investigativní novinář Železného komerční televize Nova Radek John. Jemu přes deset procent voličsky angažované populace zapomnělo spojení s finančními kauzami, hlavně když slibuje boj proti korupci a sociálně nepřizpůsobivým. Asi nejvíce voličů přetáhl nyní provizorně vedené sociální demokracii. Klíčové zmatky v levici Tím se dostáváme k příčinám svérázné porážky sil nalevo od středu. Kupříkladu oproti slovenským kolegům nejsou čeští levičáci sjednocení ve fakticky jediné partaji, co obvykle suverénně dominuje při získávání přízně občanů. Existují dvě sněmovní formace, to jest ČSSD a Komunistická strana Čech a Moravy. Jejich přímá spolupráce na vládní úrovni se však zatím jeví jakožto nemožná, neboť KSČM ukazuje mnohé z minulosti své předchůdkyně. Speciálně rigiditu myšlení blahobytných předáků, z nichž nejspíš nikdo nevyvodí osobní odpovědnost z ostudné „bramborové medaile“. Tato de facto silně konzervativní partaj proto setrvává na mnohých tradicích a stereotypech. Nostalgikům po mládí za minulého režimu poskytuje různorodé iluze, zatímco aktuálním mladým nenabízí mnohdy vůbec nic. Ačkoli tím samozřejmě skýtá přesnadnou munici k poškozování levice jako takové. Hatí ale hlavně příležitost k vytváření funkčních levicových koalic. Klíčové zmatky v této části spektra způsobil tentokrát někdo jiný. Miloš Zeman, jenž je možná skutečným vítězem volební sčítačky. Určitě je spokojen, neboť jeho ad hoc zformovaná Strana práv občanů odebrala – nejspíše po konzultacích s pravicovými hráči – sociální potřebné hlasy ČSSD. Druhdy předák Lidového domu se tedy konečně dětinsky pomstil… Může si hladit ego, že coby jeho alter-ego, Václav Klaus, také něco svede. A nemusí ani sedět na Hradě. Stávající prezident je ostatně ten, kdo je na tahu, neboť pověřuje vytvořením vlády. Málokdo pochybuje, že to bude předseda poražené ODS Petr Nečas. Svůj osud si Klaus nepochybně vychutnává a česká společnost s ním. Ještěže člověk nikdy neví, co jej čeká. Autor je spolupracovník Slova