Světová hospodářská krize, jejíž rozmanité interpretace se zatím pohybují v rovině hospodářské a finanční, může být prvním viditelným příznakem mnohem hlubšího a závažnějšího problému: konfliktu kultury s přírodou.
(Dokončenie z minulého čísla)
Pes je zakopán v ontologii
Před veřejností se zamlčuje, že materiální kultura a technika mohou vznikat jen z látky a energie již dříve zformované přirozenou evolucí. Nejsou vytvářeny z tzv. přírodních zdrojů, protože při vzniku kultury již žádné nestrukturované zdroje na Zemi neexistují. Lidé své artefakty vytvářejí z jedinečných, často jen jednou evolučně vytvořených struktur. Přeměna zdánlivě neužitečných přirozených struktur na aktuálně užitečné kulturní struktury (zboží a služby) je ekonomicky výhodná (přináší užitek a zisk), když se vysoce uspořádané přírodní bytí transformuje pouze jedním směrem, když se mění na odlišně uspořádané artefakty (zboží a služby) a tzv. odpad. Zpětnou transformaci, tj. opětovnou přeměnu odpadu a poškozených struktur materiální kultury na původní přirozené bytí, žádná nynější kulturní technologie nesvede.
Dnešní ekologická krize, která je vyvolána člověkem jako jediným uměle onticky aktivním druhem, není tedy vedlejším a nepřímým důsledkem lidské technologické a spotřební aktivity. Je jejím důsledkem hlavním a přímým. Člověk svou vrozenou útočnou adaptivní strategií vnucuje přírodě kulturu, původně onticky jednotný svět rozděluje na přirozené a umělé bytí, pustoší Zemi, ohrožuje ostatní živé systémy i vlastní druhovou existenci.
Řešení krize proto předpokládá záměrné informačně založené smiřování nynější kultury s přírodou. Je vázáno na filosoficky zdůvodněnou změnu vládnoucího duchovního paradigmatu. Politiku, výchovu a vzdělávání veřejnosti bude třeba osvobodit od galileovsko-newtonovského pojetí světa jako nezničitelného perpetua mobile, v němž prý nic onticky nového nevzniká ani nezaniká. Také současná filosofie, věda i politika budou nuceny uznat absolutní primát přírody: nenahraditelnost evolučně vytvářených struktur reálného světa.
Evoluční ontologie a ekonomické vědy
Dnešní ekonomická teorie bohužel širší problémy vztahu kultury a přírody nezkoumá. Nedojde-li k ještě výraznější krizi, např. k velkému ropnému zlomu, změně klimatu či k poškození lidského zdraví, budou pro ekonomickou oblast, jejíž hlediska se dnes nebezpečně rozšiřují na celý kulturní systém, i dále platit jen problematické regulativy fiskální. Zejména rozšiřování ekonomiky, která produkuje stále více spotřební techniky, služeb a předmětů umělé abiotické povahy, podporuje nekontrolovanou expanzi kultury v biosféře. Abiotické potřeby lidí nemají totiž v lidském organismu žádné přirozené hranice, jsou potenciálně neuspokojitelné. Ale pro fungování ekonomiky (i dílčího výrobního podniku) ve vztahu k přírodě stále platí kdysi snad oprávněný princip, že firmy mohou růst, provozovat a rozšiřovat podnikatelskou činnost (těžební, výrobní, dopravní, obchodní, finanční atp.) v souladu s platnou legislativou a s běžně využívanými technologiemi. Ve vztahu ke kultuře, která je širším systémem podnikání a jíž by proto měla být každá ekonomika podřízena, však v důsledku anonymní moci peněz padla mnohá dřívější sociální omezení: národní stát se stal překážkou podnikání a pro expanzi firem už dávno neplatí státní hranice. Rozhoduje pouze tržní realizace vyrobené produkce.
Pozemské přírodě jako „globálnímu výrobnímu podniku“, který v pustém a studeném vesmíru vytváří podmínky i všechny polotovary užitečné pro lidské podnikání, nebyla dosud přiznána ani náležitá ekonomická hodnota, ani analogická právní subjektivita, jakou má dnes každý člověk či každý podnik. Příroda je přitom absolutně nadřazeným hostitelským systémem kultury. Pouze s jeho pomocí či na jeho úkor může probíhat hospodářská činnost. Přiznáváme-li subjektivitu, tj. schopnost poznávání a ontické aktivity (tvořivosti) člověku nebo výrobnímu podniku, jak ji vůbec můžeme upírat systému, který vytvořil člověka i předpoklady jeho subjektivity a který životní potřeby našich předků svou přirozenou produktivitou uspokojoval dávno před vznikem kultury a jakýchkoli podniků s umělými technologickými postupy?
Člověk sběrač a lovec byl součástí živého přírodního systému (přirozeného řádu), žil z normální přírodní nadprodukce, takže to, co jeho organismus z přírody čerpal, také přírodě v přirozené podobě vracel. A tato forma převážně biotické závislosti lidí na přírodě se v modifikované podobě reprodukovala i v pozdější hospodářské činnosti, např. v neolitické společnosti. Ta sice už zjednodušovala přirozené ekosystémy a byla nucena reprodukovat jednoduchou materiální kulturu (zejména sídla, zemědělské stavby, cesty a nářadí), ale produkty metabolismu lidí a zvířat ani požadavky reprodukce převážně dřevěné materiální kultury biosféru vážněji nepoškozovaly. Dnešní převážně abiotickou zátěž přírody výrobní i spotřební technikou nelze však snadno snížit ani všeobecně oceňovanou konkurencí mezi podniky. Konkurenční vztahy mezi podniky sice snižují výrobní náklady a do jisté míry i šetří přírodní „zdroje“, ale rostoucí nabídkou zboží vyvolávají umělou poptávku, a tím zvyšují nekontrolovanou spotřební zátěž přírody. Globalizující se ekonomika ve vztahu k přírodě skrytou kartelovou dohodu zahrnuje: v souladu s útočnou adaptivní strategií kultury se tichý souhlas s frontálním útokem na přírodní bohatství předpokládá. V neoliberálním prostředí nekontrolovaném státem ani veřejností mohou firmy neomezeně růst, mohou vytvářet dceřiné společnosti, ničit konkurenty, financovat drahou reklamu a lákat lidi na nesmyslnou spotřebu. Mohou podnikat na jakémkoli místě, převážet zboží do vzdálených zemí, poskytovat množstevní slevy, zatěžovat Zemi rafinovaně podněcovanou vysokou produktivní i osobní spotřebou lidí.
Hospodářský růst
Pokud jde o hospodářský růst v reálném fyzikálním smyslu, tj. o zvyšování objemu finální ekonomické produkce, zdá se, ponecháme-li stranou finanční a ekologické souvislosti, že vše je i širší veřejnosti intuitivně jasné. Ekonomika jako otevřený nelineární systém musí, má-li růst, z okolního prostředí čerpat látkovou a energetickou výživu a vracet mu odpad. Ale pojem čerpaní výživy (přírodních zdrojů) je v případě hospodářské činnosti nesprávný, je to eufemismus, který pochopení konfliktu ekonomiky s přírodou znemožňuje. Vztah růstu (zvyšování a rozšiřování uspořádanosti) systému k vyčerpávání jeho vnějšího prostředí dává smysl jen při možnosti vzájemné výměny (látky, energie a informace) mezi systémem a prostředím. Platí např. v přírodě, kde se v rámci téhož ontického řádu živé systémy reprodukují uvnitř neživého prostředí a kde každý živý systém musí chemické prvky, z nichž je postaven, opět vracet planetě. Vztah růstu ekonomiky, která je subsystémem kultury (součástí kulturního řádu opozičního vůči přírodě), k vyčerpávání přírody nedává naopak smysl. Hrubě zkresluje roli hospodářské činnosti v přírodě. V konfliktu dvou opozičních řádů – kultury a přírody – neroste ekonomika (ani celá dnešní technosféra) procesem vratného vyčerpávání výživy z přírody. Přirozené fyzické struktury (neživé i živé) hospodářská činnost modifikuje, rozbíjí a odlišně je formuje. Ekonomika, která uspokojuje abiotické potřeby lidí, nutně roste na úkor nevratné likvidace jen jednou evolučně vytvořených přirozených struktur.
Záměrně tu uvedeme jen velmi jednoduchý příklad. Když např. ze žulové skály nalámeme dlažební kostky, nebo když ze železné rudy (pomineme-li v obou případech odpad) v hutích vyrobíme kolejnice, nemůžeme už vytěženou žulu ani rudu vrátit zpátky, do skály či ložiska. Výsledkem hospodářského růstu zaměřeného na rozšiřování abiotické osobní spotřeby je proto nejen ničení neobnovitelných přirozených struktur Země, zmenšování rozlohy přirozených ekosystémů a vymírání biologických druhů. Označení „zdroj, pramen“ je reliktem starých společností, které žily převážně z přirozené produktivity přírody, z lidské práce a přirozené reprodukce obnovitelné biomasy. Příroda je výsledkem dlouhé přirozené evoluce, je to vysoce uspořádaný systém, který zahrnuje také člověka. A jen z vykořisťování člověka či přírodního systému pochází lidské společenské bohatství. Příroda tedy nevznikala jako „sklad stavebního materiálu“ pro budování kultury. I kdyby však, v souladu se zájmy finančního kapitálu, takovým pomyslným skladem byla, pak reálný hospodářský růst narazí na další nepřekonatelnou územní bariéru: podobně jako živá příroda, ani odlišně uspořádaná kultura nemůže ve světě, jemuž vládne také entropie, pouze stavět. Musí také opravovat, reprodukovat a rozvíjet svůj umělý systém. A každý stavební materiál se použitím částečně zničí. To, čemu se dnes říká hospodářský růst, u veřejnosti bezděčně asociuje představu růstu bohatství či fyzického zvětšování. Ale tím, že jde vlastně o růst finanční, tj. o expanzi symbolické části ekonomiky a s ní spojených aktivit a institucí, výsledný efekt je složitý a neprůhledný. V ekonomickém systému se bez veřejné kontroly, tj. několikanásobným půjčováním na dluh, mohou do oběhu dostat peníze, které nejsou kryty zbožím (prací). Odehrává se tu před veřejností skrytý proces, který částečně odhalují až hospodářské a finanční krize. Schematicky řečeno, kdysi mohl tisknout (razit) peníze pouze panovník, později pouze stát, a dnes už i velké finanční ústavy, tzv. emisní banky, které by měl stát kontrolovat. Ale národní státy jsou dnes slabé a světové banky naopak silné. Kolik peněz je dnes v oběhu, to patrně nikdo neví. Logické by bylo, že přibližně tolik, kolik bylo vytvořeno společenského bohatství. Ale je to určitě mnohem víc, protože právě tímto způsobem se dnes uplatňuje anonymní moc světové finanční oligarchie.
V souvislosti s hospodářským růstem vzniká však ještě jeden, s nynější finanční krizí zdánlivě nesouvisející problém. Úvahy o ekonomickém růstu vyjadřované v penězích by dávaly smysl, kdybychom mohli přírodě odnímat „zdroje“, vyrábět z nich užitečné věci a ty pak jako nepotřebné či poškozené do přírody odkládat jako odpad, který by se samovolně měnil na znovu použitelné „zdroje“. Množství peněz by rámcově mohlo odpovídat množství zboží (práce). Ale když např. musíme polovinu výrobního odpadu a polovinu spotřebního odpadu znovu uměle recyklovat na znovu použitelné zdroje, potom se hospodářský růst vyjadřovaný v penězích přiměřeně zvýší, ale skutečný reálný růst (množství zboží a služeb) se sníží (zpomalí, nebo nastane pokles). Zatím to není příliš patrné jednak proto, že technická spotřební kultura je relativně mladá a že část abiotického odpadu lze po jistou dobu ukládat na odlehlých místech či dokonce vyvážet do jiných zemí, tj. problém jeho „recyklace“ lze přesouvat na další generace. Dále pak proto, že dnešní technicky vyspělé země měnovým kurzem a dovozem surovin mohou zatím vykořisťovat země méně rozvinuté.
Záměrně provokativně řečeno. Hospodářsky můžeme růst, neboť tento ekonomický ukazatel vyjadřujeme v penězích, ale tento růst může být ve dvojím smyslu fiktivní. Za prvé ve výše uvedeném smyslu, kdy do výrobních nákladů zahrneme výdaje na umělou recyklaci, a za druhé, když uvážíme, že reálný hospodářský růst je vůči přírodě destruktivní. Takový růst sice zvyšuje naši druhově sobeckou kulturní uspořádanost, ale nutně snižuje nepoměrně hodnotnější uspořádanost přirozenou. V knize Přírodní kapitalismus, od jejíhož překladu do češtiny si ekologové a kritičtí vědci hodně slibovali, se například píše: „Průmyslová revoluce, ze které se zrodil moderní kapitalismus, mohutně rozšířila možnosti materiálního rozvoje lidstva. V tom pokračuje dosud, avšak za krutou cenu. Od poloviny 18. století se zničila větší část přírody než za celé předchozí dějiny. Zatímco průmyslové systémy dosáhly vrcholných úspěchů a byly schopny nashromáždit člověkem vytvořený kapitál v nebývalém množství, přírodního kapitálu, který je předpokladem toho, aby civilizace mohla vytvářet ekonomickou prosperitu, rychle ubývá… Tím, co začíná omezovat náš rozvoj, nejsou zásoby ropy ani mědi, ale život sám. Trvalý pokrok není dnes omezován počtem rybářských lodí, ale klesajícím počtem ryb, nikoli výkonností čerpadel, ale vypleněním podzemních zásob vody, ne počtem motorových pil, ale mizením pralesů… Kapitalismus tak, jak se nyní praktikuje, je finančně ziskovou, avšak neudržitelnou úchylkou lidského vývoje.“ Když konečně oceníme přírodu a začneme jí platit za tzv. zdroje, tj. když s ní jako zvláštním „podnikatelským subjektem“, který ekonomice dlouhodobě dodává všechna pro výrobu potřebná média a polotovary včetně nově narozených (a vychovatelných) lidí, uzavřeme smlouvu o prodeji a službách, nynější ekonomická teorie nebude s to hospodářský růst vykázat. Pro kritickou část veřejnosti by bylo úlevou, kdyby konečně vyhlásila, že vědomě neusiluje o růst a expanzi, protože ví, že fyzický růst všech kultur po vzoru dnešních technicky vyspělých zemí by brzy zničil obyvatelnost Země.
Redakčne krátené
