Mýtus privatizace: všechno je jinak. Ale jak?

Jeden ze současných „top-star“ filosofů, Slavoj Žižek říká, že základní ideologická úroveň je nevědomá fantazie strukturující naší společenskou realitu. Tato myšlenka mně napadá pokaždé, když slyším „betonovou“ pravdu, že soukromé podniky jsou efektivnější, než státem vlastněné. Připouštím, že po zavedení přívlastků by to mohla být pravda, totiž že dobře vedené soukromé podniky jsou efektivnější než špatně vedené státní podniky. Opačně to platí také. Vždyť Enron, Permalat, LTCM atd. byly soukromé podniky a neskončily slavně. Zde by to mohlo skončit, kdyby z tohoto mýtu nevznikl jeden ze základních pilířů neoliberální ekonomické politiky – tj. že privatizace všeho je jediná spolehlivá cesta vzhůru. Nyní již zvláště privatizace, dříve obvykle veřejných služeb, jako pošta, železnice, zásobování vodou a péče o odpadní vody, vzdělávání, zdravotnictví, energetika atd. Mámení privatizací je vždy doprovázeno sliby různých výhod pro spotřebitele. V časopise Matrix (březen – duben 2006) Viktor Farkas v článku pod názvem „Soukromé podniky pracují lépe – moderní mýtus“ uvádí řadu zajímavých příkladů na toto téma. Zatím jsou dobře známá selhání privatizace energetiky (například v Kalifornii) a železnic (například „British Railway“ v Anglii). Farkas uvádí, že i v Německu soukromé železnice nutno subvencovat a hrozí, že tyto subvence se zdesetinásobí, proto nepřekvapí, že se předpovídá, že přechod dopravy na koleje nemusí dopadnout dobře. Farkas podotýká, že žel spotřebitel je obecně vystaven situaci, kde si nemůže tak lehce pomoci jako v dopravě, kde přesedne do svého vozu, kde zná kvalitu svých brzd, místo toho, aby jel ve vlaku za drahou jízdenku vlakem, v soupravě o neznámé kvalitě brzd. Proto „privatizační piráti“ právě hledají obory, kde se jim uživatel tak lehce nevyvlékne z „požehnání“ privatizace. Takových oborů je hodně a nyní se můžeme podívat na jeden z nich, na zásobování s pitnou vodou,kterou potřebuje každý, proto učarovala privatizátorům. Velké „loupežné vodní tažení“ Bolívie. Velký náhončí privatizace, Světová banka, přinutila Bolívii v roce 1999 privatizovat zásobování s vodou a vláda dala koncesi jedné americké stavební společnosti. Během několika týdnů cena zásobování vodou stoupla o 200 procent. Ve městě Cocha-bamba, (třetí největší v zemi) došlo kvůli tomu k povstání, které se rozšířilo na celou zemi. Po několika měsících zuřivých srážek, manažeři americké firmy utekli ze země. Vláda odvolala koncesi a zůstal jí v ruce soudní proces o náhradu škody ve výši 25 milionů dolarů. Po dvouletém tajném jednání, soukromá firma v roce 2003 stáhla žalobu, protože dostala dobré „kšefty“ v Iráku a New Orleansu. Dokud soukromý koncern měl monopol na vodu, soudním příkazem zakázal v chudých čtvrtích chytat dešťovou vodu do van a používat jí jako pitnou, nebo k praní. Chudé rodiny musely vydat až třetinu příjmu na krytí spotřeby vody. Jakarta. V Jakartě, kde veřejné zásobování vodou bylo privatizováno a pak opět vráceno do státních rukou, aby posléze bylo předáno dvěma nad-národním společnostem cenová spirála rychle stoupá. V dubnu 2003 stoupla cena vody o 40procent na 49 centů za kubík. To se stalo v zemi, kde většina obyvatelstva musí vystačit s méně než dvěma dolary na den. K tomu kritici dodávají, že „soukromá voda“ z vodovodní sítě je všechno jiné než chutné luxusní zboží. Kdo jí chce pít, musí kupovat drahou balenou vodu. USA. Abychom správně popsali co se událo, nutno začít poněkud ze široka. Jde totiž o firmu i u nás známou – RWE. Tato firma byla založena 25 dubna 1898 v Essenu, aby zabezpečila město elektřinou. Od té doby se rozvíjela a v její správní radě byli lidé jako např. Konrád Adenauer. Tato firma diverzifikovala v roce 2000 do oblasti zásobování vodou, když koupila britskou firmu Thames Water. V roce 2003 převzala za 8 miliard euro americkou firmu American Water Works, která zásobuje15milionů spotřebitelů v 29 státech USA a 3 kanadských provinciích. Tehdy se slibovalo vybudování trvalého partnerství s americkými městy a obcemi. Po třech letech chce RWE svoji americkou pobočku prodat s nejvyšším možným ziskem. V USA vzniklo občanské hnutí Food and water watch, které chce zásobování vodou „rekomunalizovat“ tj. vrátit zpět obcím a městům (Zeit-Fragen, Zűrich, 15. května 2006), dokonce starostka města Urbana (stát Illinois, USA) pani Laurel Prussing, přijela na výroční shromáždění koncernu RWE 16. dubna 2006 s cílem vysvětlit důvody „rekomunalizace“. Velká Británie. V roce 1989 Margret Thatcher prosadila privatizaci zásobování vodou. Přineslo to vysoké zisky investorům, ale také vysoké náklady spotřebitelům. Slíbená údržba sítě se nekoná a v Londýně 30procent vody se ztratí mezi vodárnou a spotřebitelem. Vzniká dokonce nebezpečí, že při velkém dešti se fekálie mohou dostat do Temže, za co při prvním hodnocení výběru pro olympijské hry 2012, město dostalo záporné body. Daily Mail již v roce 1994 mluvil o „loupežném vodním tažení“. V mnoha městech, mezi nimi Berlíně, Műlheimu, Londýně, Jakartě a v dalších, vznikají občanské iniciativy pro rekomunalizaci zásobování vodou. Privatizace ve střední Evropě Tyto skutečnosti se zatím málo analyzují, protože trvá opojení z úspěchů ve střední Evropě, kde se podařilo vydělat na privatizaci zásobování vodou aniž veřejnost v těchto zemích protestovala proti zvýšení nákladů. Přenechávám sociologům, aby vysvětlili proč tomu tak bylo. Klidné přijetí „požehnání“ privatizace ve střední Evropě dokonce přivedlo EU k tomu, aby u příležitosti Mezinárodního roku vody v roce 2003 požadovala důrazně privatizaci zásobování s vodou. U nás také účty za vodné a stočné vesele rostou. Nestálo by za to se tím zabývat podrobněji? Článok bol uverejnený internetovým denníkom Britské listy www.blisty.cz