Dopoledne 15. března 1939 zatklo jihlavské gestapo mého otce Jakuba; československá státní policie předala německé branné moci seznamy všech členů KSČ a organizovala se svými kolegy akci „Mříže“. Otec byl komunista, Moravský Slovák.
Mou tetu s proutěnou nůší odvedli slovenští četníci den předtím z Plaveckého Štvrtku na vlak a šupem ji poslali přes řeku Moravu. Aby šla, odkud přišla. Byla z Moravské Nové Vsi. Byla Češka. Mluvila plynně slovensky.
Dráteníka Jána z Tater, Slováka, který nebydlel s námi Čechy a Němci v jednom domě na Znojemské ulici 63 /Wiennerstrasse/ –, ale na dvoře ve chlévě, si nikdo nevšiml. Přečkal mezi námi druhou světovou válku.
Tatínkovi téhož dne v úřadovně a ve vězení gestapa v Hluboké ulici ve městě Iglau /ještě předtím Jihlavě/ vyrazil český gestapák příjmením Kašpar čtyři zuby.
Otec byl podle vyprávění na tento úděl připraven, knihu „10 let diktatury proletariátu“ zakopal u později popraveného kamaráda Františka Kočího v nedalekém Německém Brodě.
Situace byla špatná, od vzniku tzv. Druhé Československé republiky se vzájemně přestali soudruzi zdravit pozdravem Čest a někdy symbolicky zdviženou pěstí a nahrazovali tento pozdrav pozdravem „Těpic“ nebo „Těpéro“!
Začali se bát jeden druhého, zatčení gestapem, které následovalo, bylo přímé, bez okolků.
Žili jsme pak šest let mezi Němci, starousedlíky, chovali se k nám slušně. Horší byli říšští Němci a Rakušané. Nejhorší byli ojedinělí Češi, kolaboranti a udavači. Po válce šli před soud a byli odsouzeni.
Pozdravu Čest práci jsem nikdy neužíval; oslovení soudruhu ano. Podnes. Na něm mi nikdy nic nevadilo a dosud nevadí.
V budově ÚV KSČ to se zdravením Čest bylo jak v Kafkově Zámku. X nikdy nevěděl, zda Y nepostoupí ve stupínku kariéry výš než on.
Když čas oponou trhnul, koncem roku 1989, většina těch, kdož převlékli saka, byli zbabělí, zahodili rudé pracovní knížky, předtím udávali a zrazovali, do Vltavy zahodili své zasloužilé a národní umělce, většina z nich nebyla nijak potrestána. I oni však s předstihem, když poznali, jaká bije, nezdravili pozdravem Čest práci, Práci čest, nahradili pozdrav novým pozdravem.
Zní: „Zdravím!“
Koho zdravím, čím zdravím, jak zdravím, to ví podnes jenom čert nebo jeho nadřízený ďábel.
Mezi historickými daty jsou velké rozdíly; okupace 1939 byla jiná než okupace 1968!
I mezi lidmi, i mezi tragediemi, které se odehrály, jsou nebetyčné rozdíly. Julia Fučíka nelze srovnávat s Janem Palachem.
Každý z nich žil v jiné době, žádná doba se neobešla bez násilí. Ani se žádná doba neobešla bez strachu.
Jinak tomu není ani dneska.
Lžou, jako když práší, ti, kdož dneska říkají, že žijeme tak dobře jako nikdy předtím, že jako jsme bojovali za Prahu u Madridu, nyní bojujeme u Kábulu zase za Prahu.
Lháři to sami vědí, že lžou.
Úhel pohledu nám nikdo nevezme, ani do hlavy jeden druhému nevidíme.
Mám před očima sbírku nejnovějších básní: „Sirény teskní – U vysněných plání.“ (2018).
Napsal ji můj milovaný básník František Uher!
Čtěte jednu jeho báseň se mnou nahlas!