Psal se rok 1988
Na svatého Cyrila a Metoděje, v den svátku dvou velkých slovanských věrozvěstů, slaví Bulhaři svátek literatury. Světem lomcuje Gorbačovova pěrestrojka. V někdejším Paláci kultury v Praze mne při bulharské oslavě odvádějí dva vysocí českoslovenští papaláši pod těžký závěs a kladou otázku:
„Kdo za tebou stojí, když si dovoluješ?“
Moc nepřemýšlím, bezelstně odpovídám:
„Moskva!“
Nezkoumám příliš hodnotu své odpovědi.
Psal se rok 1990
Z poražených se přes noc stali vítězové.
Za nimi tentokrát nestála jenom Moskva, ale pevně na nohou s Moskvou stál i Washington.
Ocitl jsem se v Milovicích. Byl jsem u toho.
Jeden ze solitérů 17. listopadu 1989 dostal maturitní úkol: odstěhovat sovětská vojska dočasně umístěná od roku 1968 na území Československa.
Ivane, jdi domů. Čeká tě Nataša!
Obě strany dostály šibeničnímu rozkazu z Hradčan a z Kremlu – navagonovat tisíce sovětských vojáků a důstojníků i s jejich rodinami a s vojenskou technikou. Šupem je poslat domů. Díky nepředstavitelné profesionalitě velitelů Československé lidové armády a Sovětské armády se podařilo skoro nemožné.
Odcházíme – přátelství zůstává, hrály vojenské kapely.
Kocáb s Pražským výběrem zpíval hymnus vítězů na Václaváku. Václavák šílel.
Píše se rok 2020!
Milovice jsou v rozvalinách, odstřelují se poslední panelákové činžáky; rusky psané nápisy na Bezdězu už dávno smazal čas. Umístění radaru v České republice nevyšlo.
Do politiky znovu vstoupil „havloid“. Alexander Vondra.
Na sjezdu ODS nyní z plna hrdla volá po vybudování americké vojenské letecké základny na Letišti Mošnov v Ostravě.
Bouřlivý potlesk. Neumlkající potlesk.
Kdo za řečníkem dneska stojí?
Washington!
Ale nastokrát dbejme – dneska zde všude už stojí ještě Peking!
Foto: Autor
