Moje první dny

Veřejné služby stále ještě efektivně nepracují. Telefony jsou rozbity, poštovní služby nedostačující, městská doprava minimální. Běžným komunikačním prostředkem jsou mobilní telefony, které jsou součástí australské sítě Telecom. Tato společnost však zde končí tento měsíc a její místo má nahradit Telecom Timor, provozovaný portugalskou telekomunikační společností. Jak to vše bude fungovat zatím nikdo neví, nebo nám neprozradil. Dopravu po městě zajišťují malinké autobusy, do kterých se nevejdu. Takže zbývají taxíky, kterých je tu nepřeberně. Taxikáři neustále projíždějí ulicemi a hledají pasažéry. Najmout si taxíka není problém, stále je nějaký v dohledu. Taxametry nepoužívají, cena kamkoliv po městě je jeden americký dolar pro místní obyvatele, inernacionálům počítají dolary dva. Já to skoro vždy usmlouvám na ten dolar, poněvadž to je asi tak odpovídající cena a jelikož jsem tu na rok, snažím se fungovat způsobem domácích. Ostatně mám své zkušenosti s taxikáři v Praze a jsem tedy nelítostný. Menší problém je v tom, že i když jdu třeba jen nakupovat, taxikáři na mne neustále troubí, zastavují a lákají. Tomu lze snadno přivyknout a naučit se jak nepatrným gestem naznačit nezájem. Zatím mne většinou vozí po městě Jan autem Internews anebo mám k disposici šoféra Niko. Také si půjčuji firemní motorku, především na cesty mimo město. Provoz na silnicích v Dili je chaotický, ale ve srovnání s jinými asijskými městy je pohodový. Nejvíce je tu motorek, na kterých někdy jede celá rodina. Viděl jsem i ženu, která za jízdy kojila. Jezdí se tu po levé straně a to se zdá být jediným pravidlem, které se na silnici systematicky dodržuje. Na křižovatkách má přednost ten, kdo má větší odvahu tam vjet. V době dopravní špičky řídí provoz policisté. S těmi nejsou vážné problémy. Podařilo se mi na motorce projet jednosměrkou a na jejím konci stála skupina policistů. Ptal jsem se jich na cestu k poště, poradili mi a ještě se náramně smáli tomu, jak jsem projel tou jednosměrkou. Jízda na motorce je příjemným osvěžením, člověk se alespoň trochu ochladí. Řidiči jezdí pomalu a provoz není hustý. Největším nebezpečím jsou různá zvířata, která se promenádují i po hlavních ulicích – psi, kozy a prasata. Ano po dilijských avenidách se promenádují prasata. Zprvu mi to připadlo poněkud zvláštní, ale záhy jsem zjistil, že to má význam. Ta prasata totiž uklízejí město, živí se banánovými slupkami a jinými organickými odpady, také spolu s kozami spásají trávu kolem chodníků. Tím ušetří městu slušné peníze. Prasata, pokud se nemýlím, nemají své odbory, takže nestávkují a pracují sedum dnů v týdnu. A ani se neptejte, jaké že odměny se za všechnu tu bohulibou práci dočkají. Chodit po ulicích Dili v noci je velmi nebezpečné. Nebojím se, že by mne někdo přepadl, okradl, zabil, i když i tady se může stát, jak už mne místní lidé upozornili. Nezdá se to být ale tak zlé, jak jsem to zažil třeba v amerických velkoměstech, tam jde o život. Tady taky, ale z důvodů zcela jiných. Dilijské chodníky jsou ve strašném stavu. Lemují je hluboké stoky, do kterých by bylo neradno spadnout. V chodnících jsou díry až metr hluboké a pádem do nich bylo by možné zlomit si nohy nebo i vaz. Pouliční osvětlení nefunguje a tropická noc je vskutku černá. A tak chodím jen po ulicích, kde je provoz a taxikáři mi alespoň svítí na cestu. Snad bych k nim měl být štědřejší. První noc v hotelu Turismo jsem spal dobře. Moskyti mne nezlobily, možná jsem je odradil džinem, který jsem si před spaním dal. Dusno bylo sice náramné, ale stropní větrník mne chladil a každou půlhodinku jsem si musel dát sprchu. Ráno mne Jan vyzvedla a jeli jsme do kanceláře Internews. Nastala doba, abych se začal seznamovat se svojí pracovní náplní. Už v Austrálii mne napadlo, že to moje poslání nebude to si myslím a věru jsem se nemýlil. O drobnějším popisu své práce se rozepíšu více později, teď jen shrnu základní situaci. Různé světové organizace se snaží tuto zuboženou zemičku podpořit všelijakými způsoby. Jedním z nich je zřizování komunitních rozhlasových stanic. Pro mne bylo určeno Radio Tokodede v městečku Liquica, které leží na pobřeží něco přes 30 kilometrů západně od Dili. Mým úkolem je nejen zaškolit místní dobrovolníky jak používat techniku a dělat pořady, sbírat informace a připravovat zprávy, musím vypracovat i jejich organisační strukturu, naučit manažéra jak stanici řídit, kde sehnat peníze, jak vypracovat stanovy a další potřebná pravidla. Atd. Atd. Poslání to zajisté zajímavé, ale v těchto podmínkách zatraceně náročné. Tokodede je jazyk, kterým se v tom kraji mluví a používá ho asi 50 tisíc lidí, takže ta práce bude mít znatelný vliv na jejich život. Zároveň budeme vytvářet i model, který potom bude možno aplikovat na jiných místech. Těch komunitních stanic je tu už více, jsou ale zřizovány různými organisacemi. Z Austrálie přiletěl též Michael Hills, ten má na starost stanici v Aileu, kterou financuje APHIDA. Do Los Palos odjel James a jeho stanici podporuje INDU. Ty zkratky vysvětlovat nebudu, řeknu toliko, že mezi těmi organizacemi panuje znatelná rivalita. Když mne Jan začala zasvěcovat do všech těchto tajů místní situace, dostali jsme hlad a žízeň a odebrali jsme se do příjemné thajské restaurace na pláži. Mám už tolik profesionálních zkušeností, abych věděl, že práci je nutno kombinovat s potěšením. Pivo bylo dobře vychlazené a drahé. Byl jsem připraven na to, že moje cesta na Timor bude skokem do neznáma, teď jsem si ale připadal jak náhle vhozený do vody, neznaje, kterým směrem plavat. Moje nálady byly střídavé, to přiznám. Je zajímavé a potěšitelné zjistit, že člověk má obrovskou schopnost rychlé adaptace, pokud ho k tomu okolnosti donutí. Když jsem v propocené košili ohledával bídnost zdejších poměrů, začal jsem podléhat mírné beznaději. Jakmile jsem zjistil, že Internews má v té skrovné budově klimatizované digitální produkční studio, které mohu používat, řekl jsem si: Vždyť je to lepší, než jsi čekal. Velký dojem na mne udělali domorodci, které jsem v kanceláři potkal. Velmi přátelští a usměvaví lidé, mezi kterými se člověk dobře cítí. Ne všude po světě je možné se s takovými lidmi potkat. V kanceláři je také fontánka s dobře vychlazenou pitnou vodou a dobrá místní káva. Také tam mají útulný záchod evropského stylu a toho si našinec cení v Ásii ještě více než vychlazeného piva. Hlavní účetní, Indonézan Dasrul, se mnou přátelsky popovídal a hned mi vyplatil zálohu v amerických dolarech, to také pozvedlo moji náladu. Oficielní měnou Timoru l´ este je totiž americký dolar, jídlo stojí ve slušnější restauraci kolem pěti dolarů, malá plechovka australského piva dolary dva i více. Takže se mi to nejevilo jako místo levné. Ale to jsou ty první chvíle, kdy se člověk potácí jen v kruhu své neznalosti. Jako první úkol mi bylo dáno vypracovat „report“ (tedy zprávu) o stavu stanici Tokodede. Internews, která můj projekt financuje, je totiž americká NGO (non-governmental organisation – nevládní organizace.) Americký moderní manažment spočívá právě v psaní mnoha dlouhých reportů, vypracovávání směrnic, vytyčování pracovních filozofií dlouhodobých i krátkodobých, neustálých marketingových průzkumů atd. Takovou činností zabývají se tisíce dobře placených specialistů, kteří neustále klepou na svých drahých laptopech a své ,,nenápady“ stále někomu volají na svých mobilech, jak můžeme slyšet na ulici, v restauraci, ba i na záchodech. Mne hovadiny tohoto druhu začaly otravovat už v australské ABC, a teď na Timoru zase to samé. Vzpomněl jsem si na sapéra Vodičku a jeho názory na vojenská školení. Přiznám, že nejsem velkým ctitelem věcí amerických, spíše naopak. Naštěstí jsou tu zaměstnáni většinou domorodci a internacionálové v místní kanceláři jsou Australanky, takže se nějak prošvejkujeme. Jediným americkým občanem v Internews Timor je Džou a poněvadž je to americký Indián, bylo snadné se s ním rychle spřátelit. Večer jsme se šli utěšit nad sklenicí australského vína. Bylo drahé, ale chutnalo. Další den jsem strávil ve studiu, kde jsem se seznamoval s digitálním systémem Cool Edit Pro, liší se totiž hodně od mého studia v Adelaidě. Zmínil jsem se o tom, že bych chtěl pro potřeby místních stanic natáčet tradiční timorskou hudbu, neexistují totiž žádné dostupné nahrávky na CD. Džou mi řekl, že on nějaké nahrávky má, pořídil je při oslavách dne vyhlášení nezávislosti. Natočil je ve studiu Radio Timor Leste, kde pracoval jako zvukař. A hned mi na svém počítači, kde měl ty nahrávky uloženy, vypálil kopii ve formátu MP3. A tak jsem strávil celý den posloucháním místní tradiční hudby, kvalita nahrávek i hudby se různí ale udělám z toho album nebo dvě. Takže další zajímavý projekt mám před sebou. Hrál jsem si tedy s počítačem a na běh dnů a měsíců příštích jsem nemyslel. Situace se mění každou chvíli, i když lepší to asi nebude. Ale co já vím? O překvapení není v těchto místech nouze. n Článok bol uverejnený aj v internetovom denníku Britské listy www.blisty.cz (Pokračovanie v budúcom čísle)