Mír v jeskyních a válka světa

„A jednou za čas se páni ustrnou a přijdou poklečet. Je to trapas, když s pózou mistrnou zkoušejí zabrečet.“ (Karel Kryl, Píseň neznámého vojína) Ačkoliv filosofie má být – alespoň dle školské definice – založena na přechodu od „mýtu k logu“, začasté, když má postihnout něco opravdu podstatného, se uchyluje ne k exaktním pojmům a logickým zákonům, ale k příběhům a metaforám. Snad nejslavnějším Platónovým textem je podobenství o jeskyni ze 7. knihy Ústavy. Je o lidech, kteří žijí spoutáni v jeskyni a místo pravé skutečnosti sledují pouhou stínohru na její stěně. Je smyslem filosofie vystoupit z jeskyně, nahlédnout svět ozářený sluncem, neoslepnout z jeho jasu a být schopen vrátit se zpět, dolů do jeskyně, a jejím obyvatelům předat své poznání. Platón znázorňoval svým mýtem cézuru mezi přeludným šerosvitem obyčejného lidského vědění a věděním božským, které nahlíží pravou podstatu věcí. V naší době vyvolává jeho metafora jiné asociace: uzavřenost systému vůči světu, nekomunikativnost ideologicky zpracovaného vědomí vůči všem zpochybňujícím zkušenostem. Český filosof Karel Kosík před několika lety napsal: „Ideologie slouží jako přímá i nepřímá apologetika vládnoucímu globálnímu systému, který transformuje planetu na expandující, agresivní jeskyni, luxusní pro menšinu, macešskou pro většinu, zhoubnou pro všechny. – Mír světu, válku jeskyním!“ (Předpotopní úvahy, Praha 1997, s. 237) Citovaná slova jsou problematická minimálně v tom, že by se až příliš dobře vyjímala na nějakém transparentu. Přesto není důvod se jimi neinspirovat. Metafora jeskyně, uzavírající lidstvo do své manipulující stínohry, je ve věku televize obzvlášť zajímavá. Vzpomněl jsem si na ni nedávno, když jsem ve zprávách sledoval mediální sebeprezentaci dvou prezidentů. Vladimíra Putina, čelícího strašlivému masakru v jedné severoosecké škole, a George W. Bushe, usilujícího o znovuzvolení do čela USA. V obou dvou případech byl tématem číslo jedna „mezinárodní terorismus“. A v obou dvou případech šlo o ukázku toho, jak se ideologický jeskynní jazyk uzavírá vůči otřásající zkušenosti, která hrozí otevřít průrvu do skutečného světa. Prezident Putin reagoval na tragédii v obsazené beslanské škole nekompromisním prohlášením, že je nutné důsledně a tvrdě potírat mezinárodní terorismus i všechny ty, kteří se projevují jako jeho domácí pomahači. Sám o sobě takový postoj neznamená nic negativního; bez kvalitní práce bezpečnostních složek si úspěšný boj proti terorismu nelze představit. Dotyčné prohlášení se však stává ideologickým žvástem v okamžiku, kdy je prostředkem vyhýbání se odpovědím na otázky týkající se mocenského statu quo. Taková zkušenost, jakou v posledních dnech prožilo Rusko (a s ním i celý civilizovaný svět), se může stát zkušeností v pravém slova smyslu jen tehdy, když vedle bezprostřední zlosti vzbudí také otřes – otřes běžných popisů světa, podnět k jejich revizi či naopak radikálnímu domyšlení. To se ale může stát jedině tehdy, když onen zážitek vztáhneme k náležitému kontextu, byť by se to z různých důvodů jevilo jako nepatřičné nebo dokonce rouhačské. A to ne proto, abychom – v našem případě – relativizovali nezpochybnitelnou cenu zmařených beslanských životů, ale proto, abychom její absolutnost vztáhli ke stejně absolutní ceně těch životů, které byly zmařeny ruskými zbraněmi, v Grozném i jinde. A to bez ohledu na to, do jaké míry beslanští teroristé reprezentují ne čečenský lid, ale svoji vlastní kauzu. Všechny naše interpretace budou vždy virtuální, skutečný je jen rozdíl života a smrti – a je stejně skutečný na všech stranách. Smrt našich blízkých by nám měla otevírat soucit s jinými blízkými jiných mrtvých, byť jejich jazyku nemusíme rozumět. Bez náležitého kontextu a bez ochoty zodpovídat otázky v něm probuzené se oběti vražedného aktu stávají jen falešným ospravedlněním vlastní bezohledné moci. Asi jako hrob neznámého vojína, kterému je v písni Karla Kryla špatně ze všech pokryteckých věnců a gest. Ještě ilustrativnější než tupá přímočarost Putinova jsou scény z republikánského sjezdu v New Yorku, jehož jediným smyslem byla imperiální oslava prezidenta Bushe a jeho svity. Výjevy až mrazivě připomínající americké historické velkofilmy z císařského Říma. Nejvíce odstrašující na tom všem nebyla silácká gesta a osočující hesla místo argumentů, ani záměna amerických národních symbolů, které svého času byly symbolem demokracie, za propagandistickou omáčku velkého „W“. Nejvíce na tom všem zarazí, jak se tragické znamení 11. září proměnilo ne v příležitost k reflexi a pokornému odmlčení, ale v uřvanou unisono oslavu moci, která tisíce mrtvých z WTC vydává za hlasy odevzdané do své předvolební urny – zatímco ve skutečných urnách spočívá jen němý popel, prázdnota a otazníky. Velké „W“, jímž se na klopách honosí přívrženci Bushe II., v sobě přitom skrývá pozoruhodnou významovou nejednoznačnost. Je koncentrovanou zkratkou jména prezidenta a kandidáta, je slibem, že we will win (zvítězíme), ale zároveň sématicky odkazuje k motivu zdvojení a opakování – a tedy i k příslovečným Dvojčatům. Jejich elegantní vertikálu však láme v hrozivé memento. Říká snad, že se všechno odehraje znovu? Říká, že zlo je v systému tak dokonale propleteno s dobrem, že symbol vítězství (victory) je stejnou měrou a ve stejném okamžiku symbolem zničující porážky (vanquish)? Výmluvné na tolik očekávaném projevu George W. Bushe bylo zdůraznění, že boj proti terorismu bude pokračovat především v zahraničí, neboť tam je jeho hnízdo. Jde o dokonalý příklad logiky jeskyně. Odmítá se otevřít světu a otázkám, které svět vyvolává, a vše, co je „tam venku“, už předem vměstnává do ideologické šablony „friends and foes“. Mír u nás doma musí být vykoupen bombardováním těch druhých. Američané jsou prý „morálně založení“, jak kdysi prohlásil Thomas Jefferson, zatímco okolní národy jsou charakteristické především „vzpupností“ a žijí proto „ve věčné roztržce“ s americkou povahou. Nezbývá než je za to trestat. S boží pomocí, pochopitelně… Ovšem i dnešní, Bushovu Ameriku ovládá roztržka – roztržka mezi jeskyní a světem. Vedle výjevů z Madison Square Garden, kde probíhaly republikánské panegyriky, jsme mohli v médiích sledovat obrázky z ulic zaplněných lidmi, vyjadřujícími svůj protest proti Bushově stínohře – a obtěžovanými policií pod trapnou záminkou rušení dopravy; rozuměj takto: jděte se svými názory a pochybnostmi někam stranou, nerušte systém, nezdržujte provoz, nekažte obchody – the show must go on… Dichotomie světa a jeskyně je samozřejmě trochu falešná. Všichni, ať už toho či onoho smýšlení, si budujeme nějaké jeskyně a v nich hrajeme svoje stínohry. Všichni se uchylujeme do pohodlí a skrytu svých ideologií a před opravdu otřásající zkušeností světa spíš utíkáme, než že bychom se jí vystavovali. Cesta civilizace začala jako příběh jeskynního člověka – a stejně tak pokračuje. Svět přesto existuje a je skutečný. Je vždycky „tam venku“ – všude tam, kde právě zuří válka, zatímco u nás panuje mír a haldy mrtvých jsou jen televizní stínohrou Článok bol uverejnený internetovom denníku Britské listy, www.blisty.cz