Mezi Moskvou a Západem se zatím hraje boxerský zápas a ne judo

Český internetový časopis !Argument priniesol rozhovor s politológom Oskarom Krejčím o terajšej diplomatickej roztržke medzi Západom a Ruskom, o ruskej reakcii a o súčasnej kríze diplomacie.

!Argument: V reakci na vypovězení ruských diplomatů z 27 zemí Rusko začalo vypovídat stejný počet diplomatů, kolik jich vyhostily dané státy. Už bylo vypovězeno 60 amerických diplomatů a na základě veřejného hlasování byl k uzavření vybrán generální konzulát USA v Petrohradě. Pokládáte takový postup za přiměřený?

Oskar Krejčí: Je logický, vyplývá z tradice. Je tu ale otázka, co bude následovat. Rychlost a razance při jednání západních zemí naznačuje, že zde byl dopředu připraven scénář akcí, který jistě počítá s ruskou zrcadlovou odpovědí v duchu starozákonního „oko za oko“.

!A: Mluvíte o možném scénáři. Ten by však měl mít nějaký cíl.

O. K.: Měl, i když při iracionalitě současné politiky…

!A: Ale stejně, dovedete si představit nějaký takový cíl?

O. K.: Dvě nezavršené protiruské aktivity jsou dlouhodobě vidět. Je tu snaha znemožnit konání fotbalového mistrovství světa v Rusku. Od poloviny roku 2015 je jasné, že se o fotbalové hřiště vede tvrdá hybridní válka. Pak je tu snaha zablokovat dostavbu plynovodu Severní proud 2. Snížení dodávek ruského plynu do Evropské unie je předpokladem nákupu dražšího amerického plynu. Navíc je třeba udržet ve hře Kyjev, zabezpečit politické a finanční investice USA na Ukrajině – vydírat Rusko pomocí tranzitních zemí je nejen politicky výhodné, ale někdy i lukrativní.

!A: Jestli vám rozumím, nepokládáte v této situaci prostou reciprocitu v odpovědi na vyhoštění ruských diplomatů za jedinou možnou reakci. Byla možná jiná alternativa? Myslíte, že Moskva měla odpovědět v duchu novozákonního „vy po mně kamenem, já po vás chlebem“?

O. K.: Zatím má diplomatická roztržka podobu boxerského utkání, kdy za tvrdým úderem následuje stejně tvrdý protiúder. Jenže odpradávna každý vojevůdce, který chtěl vyhrát bitvu, se staral, aby to byl on, kdo vybírá bojiště. V politice je úspěch velice často založen na tom, že si nenecháte od protivníka vnutit pravidla. Jiným příkladem může být judo. V boxu i zásah do krytu pomáhá útočníkovi udržet stabilitu. V judu jde o to odklonit vpád protivníka tak, aby se jeho osa vyklonila a energie jeho útoku se dala obráncem využít pro vlastní prospěch.

!A: Dobře, a jaký význam mají tyto poznámky pro současnou situaci?

O. K.: Diplomacie je nástroj k jednání mezi státy. Význam diplomacie tedy roste v době krize. Dnes jsme ale svědky toho, že v této krizi je diplomacie cíleně ničena. Diplomacie degenerovala do podoby sluhy propagandy. Je sporné, zda má cenu odpovídat formou čisté reciprocity, jestliže bude následovat další propočitatelný destruktivní úder směrem k naplnění pravděpodobného scénáře. Mnohem efektivnější by mohlo být smířit se s faktem, že nástroje klasické diplomacie mají dnes mnohem menší význam než v minulosti. Akceptovat aroganci západních velvyslanců, kteří ignorují pozvání na ministerstvo zahraničí, a prostě je nezvat. Snížit politické aktivity diplomatů směrem na Západ na protokolární minimum. Zvát západní diplomaty, jen když je to opravdu nutné, a v co nejnižší funkci a hodnosti. Snížit vlastní politicko-diplomatické a vojensko-diplomatické stálé zastoupení na Západě, položit důraz na ekonomickou diplomacii. Doba se změnila: přímá komunikace mezi politickými centry a nejvyššími představiteli států dala možnostem diplomatického jednání novou podobu; oproti renesanci, kdy vznikly stálé zastupitelské mise, se změnila náplň práce akreditovaných diplomatů.

!A: Myslíte si tedy, že není správné vyhošťovat diplomaty?

O. K.: Je to krajní forma, která by měla být – pokud nesměřujeme k hluboké krizi – používána po konkrétním prokázaném porušení vídeňské úmluvy. Dnes jsou ale diplomaté pouhou hříčkou v širší politické nátlakové hře. V současné situaci by asi nová vláda, která bude ustanovena po inauguraci prezidenta Vladimíra Putina, měla posoudit rentabilitu současné diplomacie. Potřebuje Rusko diplomatické zastoupení u Evropské unie? Existuje nějaká zahraniční politika EU? Je tato politika jiná než politika Washingtonu či NATO? Nestačilo by u Unie jen obchodní zastupitelství? Na co je v této fázi vztahů stálé zastoupení u NATO, když se Brusel k ruským vojenským diplomatům chová jako k rukojmí? Existuje nějaké téma, které se nedá řešit ad hoc vyslanými diplomaty či přímým jednání například náčelníků generálních štábů či šéfů zpravodajských služeb, když koncepční vztahy prostřednictvím stálých zastupitelských misí nelze navázat?

!A: To zní opravdu radikálně!

O. K.: Jenom zní. Summity Rusko – EU přestaly být svolávány; ostatně výsledky těch uskutečněných se blíží nule. Jsou to ztracené peníze, čas a energie. Navíc porady velvyslanců členských zemí EU v Moskvě jsou velice často využívány k radikalizaci protiruských postojů, a to již poměrně dlouhou dobu. Nebo jinak: ve čtvrtek na Euronews ukazovali mapu, která znázorňovala místa plánovaného posílení schengenské hranice. Jednalo se o Finsko, pobaltské státy a Polsko – tedy nejde o ochranu vůči současné nežádoucí migraci z jihu, ale proti Rusku. Dohoda s EU není možná bez dohody s NATO, dohoda s NATO není možná bez změny politiky USA. Diplomatické umění získává novou podobu.

Žijeme v době, kdy funkci poradců prezidenta, kterou kdysi zastávali velikáni tipu Henryho Kissingera či Zbygniewa Brzezinského, plní Jared Kushner. Znalosti jsou nudná přítěž, zkušenosti jsou brzda. Důležité jsou domácí, vnitrostátní emoce, ne nějaká teorie mezinárodní politiky. Britského ministra zahraničí můžete obléct do fraku a dát mu motýlka, stejně nebude chápat význam diplomacie v klasickém smyslu, bude postrádat noblesu, umění vyjednávat a snahu problémy řešit. V této fázi krize vztahů Rusko – Západ je zřejmé, že neexistuje jiný nástroj řešení problémů než přímé jednání Vladimíra Putina a Donalda Trumpa. K umění diplomacie patří i schopnost čekat. V politice nic není věčné.

!A: Domníváte se, že se po vzájemném vyhoštění diplomatů zhorší česko-ruské vztahy?

O. K.: V Moskvě se asi nově objeví otázka jejich funkce. Česko je dnes geopolitickým minimem státnosti. Podívejte se na mapu: je kotlinou mezi Berlínem a Vídní. Všechny významné geopolitické osy Česko míjejí. V Číně je přibližně 15 měst, která mají více obyvatel než celé Česko; metropolitní region Jing-Jin-Ji má více než desetinásobek počtu obyvatel Česka. Proč se trápit s Českem? Vystoupení premiéra v současné krizi ukazují, že zahraniční politika je pouze nástrojem k sebeprezentaci některých lidí, prostředkem řešení vlastních vnitropolitických problémů. Plus pomůcka, jak neustále ujišťovat západní mocnosti o své loajalitě. Pohled na většinu televizních vyjádření českých poslanců ukazuje, že je ztrátou času s nimi vést jakýkoliv dialog. Nedávno jsme to přece zažili. Jsou to politici, kteří budou do poslední kapky krve hájit tezi, že výstavba americké vojenské základny je jedinou naší možnou záchranou před blížícími se raketami z Íránu a Severní Koreje – dokud z Washingtonu neoznámí, že byl projekt radaru v Česku odtrouben. Je tomu tak i proto, že vymezení národních zájmů a jejich obhajoba je mnohem obtížnější než servilita vůči mocným. A je také riskantnější. Politická a vojenská diplomacie v takové zemi má jen formálně-reprezentační funkci, v zásadě je to ale plýtvání prostředky.

!A: Ovšem zprávy BIS upozorňují na velkou zpravodajskou aktivitu Ruska a Číny u nás. Na tuto skutečnost mnozí politici v minulých dnech upozorňovali. Nepodceňujete toto nebezpečí?

O. K.: Zpravodajské služby jsou mimo jiné byrokratickou organizací. Jako takové mají pud sebezáchovy a přání růst. Kdyby napsaly, že je vše v pořádku, jejich rozpočet by se mohl zmenšit. Navíc se pohybujeme v kruhu: zpravodajské úkoly jsou zadávány podle ideologických a spojeneckých priorit. V dnešní atmosféře bude dotaz ruského diplomata na podmínky stavby jaderné elektrárny vydáván za špionáž. Zvláště když tu je konkurenční investiční zájem Velkého bratra. Se smutkem musím konstatovat, že v zemi, jako je Česko, žádné skutečně hodnotné strategické informace žádná zpravodajská služba nemůže získat. Nejsou tady.

!A: Mluví se však o tom, že se Moskva pokouší přes země, jako je Česko, rozbít jednotu Evropské unie.

O. K.: A to se dělá jak? Opravdu si myslíte, že nás někdo v Bruselu bere vážně? Premiér na večeři během summitu pronese několik vět, pak se s tím doma před novináři pochlubí – a čeho bylo dosaženo? Malé země, jako jsou Česko a Slovensko, si mohou vyjednat názvy sýrů, nebudou ale přizvány k utváření státu Kosovo, nemohou zablokovat nesmyslné migrační kvóty či zastavit sankční politiku vůči Rusku. Pochybuji, že to v Moskvě nevědí.

!A: Předpokládáte tedy, že v této diplomatické roztržce Moskva ještě neřekla poslední slovo?

O. K.: To, co uvádím, je jen teoretický model pro dobu, kdy se prudce mění pojetí a nástroje diplomacie. Mocnosti jako Rusko se ale příliš často snaží „zachovat si tvář“ a jednají stereotypně, aby to každý okamžitě pochopil. I když – občas se objeví politici, kteří mají rádi judo.

(Celkovo 5 pozretí, 1 dnes)

Ďalšie články:

Facebook
Telegram
Twitter
Email

Pridaj komentár

Vaša e-mailová adresa nebude zverejnená. Vyžadované polia sú označené *

Účet Klubu Nového slova – IBAN: SK8211000000002624852008
variabilný symbol pre Slovo 52525

Týždenný newsletter