Meky, Miro byl sluníčkem mého světa.
Mluvil mateřštinou po otci a mateřštinou po mamince.
Nesnažil se být takovým, jako jiní z bezpočtu Slováků kolem mě.
Zpíval, plakal, hrál, mluvil tak, jak už nepromluví do českého prostředí a do kosmopolitního anglosaského světa nikdo jiný.
Slovák, jakých málo, Brit jakých více není a už nikdy ani nebude.
Při maturitním plese našeho vnuka v pražské Lucerně hodil se svou Katkou na parket pár mincí.
Miro, díky! Měl jsem Tě moc rád.
Proč nejsme všichni takoví, jakým jsi stačil být v Praze i po několik posledních roků – nepletu se – jenom Ty?
Kresba: Ľubomír Kotrha
(Celkovo 2 pozretí, 1 dnes)
