(Roky jsem se vyhýbal návštěvám nacistických koncentračních táborů u nás i v zahraničí. Do morku kosti nejenom k mé lítosti v nich byla prokázána německá perfektnost v rychlosti vraždění; k lítosti mne cesty necesty života zavedly i do sibiřských gulagů. Strůjci si byli hodně podobní. Rozdělení jinou ideologií. Všude využívali lidské a úmorné práce jako metody k nápravě člověka nebo k jeho likvidaci. Rakouští dozorci předčili svou krutostí v Mauthausenu německé esesmany, čeští vyšetřovatelé z padesátých let, podle blízkého spolupracovníka Rudolfa Slánského, zahraničního vojáka ve Velké Británii Františka Kolára, předstihli ve vyšetřovacích metodách sovětské poradce. Smutné kapitoly. Nechci se pitvat v otřesných skutečnostech. Popsali je a popíší je určitě lépe a podrobněji jiní.)
Vstup do někdejšího koncentračního tábora Mauthausen v Horním Rakousku je obehnán „Českou zdí“ z granitu, vynášeného z lomu českými a nakonec před koncem války i slovenskými vězni po tamním Schodišti smrti; ozdobeného českým bronzovým pomníkem „Vězeň“, dílem akademického sochaře Antonína Nykla (1914 – 1985). V architektonické úpravě architekta Zdeňka Rossmanna (1905 – 1984). Dvou bývalých vězňů této továrny na smrt, absolvujících cestu na hranici života a smrti. Oba umělci patřili k levicově orientovaným mistrům umění. Oba po osvobození a po vytvoření svého nejdůstojnějšího díla prožili ve své vlasti – Československé republice – okamžiky vzestupu a pádu.
Nykl po dozorování nad stavbou pražského pomníku J. V. Stalina a po dobových sochařských zakázkách se zapojil v šedesátých letech do Pražského jara. Po 21. srpnu 1968 mu hrozil vyhazov z AVU. Ohrožen jako desetitisíce jiných se podvolil. Co by neudělal proto, aby uživil rodinu!
Rossmann, aktivista výtvarné a architektonické německé školy Bauhausu, Nyklův spoluvězeň v Mauthausenu byl po roce 1948 vyloučen z KSČ. Budoucnost socialismu spatřoval v Titově Jugoslávii – nikoli ve Stalinově totalitním režimu. Omezené uplatnění mu poskytovalo jevištní výtvarnictví a ilustrace katalogů a organizace výstav.
Ač se to nezdá, oba, každý jinak po výstupu na mauthausenských Schodech smrti s 50 kg balvanem, byli každý jinak, nakonec prokletí ďáblem.
Skoro nic se o nich nyní nikde český ani slovenský občan už nedočte.
(Nejprve sestavu vězňů Mauthausenu tvořili němečtí, rakouští a českoslovenští socialisté, komunisté, anarchisté, homosexuálové, Cikáni, Svědkové Jehovovi. Posléze přicházeli Poláci, umělci, vědci, skauti, učitelé, profesoři, vzdělanci, španělští republikáni, sovětští zajatci. Posléze Židé.
Byli zde popraveni všichni příbuzní a spolupracovníci českých a slovenských parašutistů – všichni 24. října 1942. Až do osvobození 6. května 1945, které přišlo na tancích 11. americké obrněné divize, zde zahynuly tisíce Čechů a Slováků.)
Monument Nykla a Rossmanna v koncentračním táboře Mauthausen patří k nejpůsobivějším. Tvůrci se vydali jinou cestou než ostatní evropští autoři pietních monumentů, kteří na památném místě zanechali specifickou uměleckou stopu.
Československou dominantou není vražedný komín krematoria, ale naděje svobody, která oba dva české umělce nakonec, každého jinak, obešla.
Foto: Autor
