Možno novú mladú generáciu už ani nie, ale aspoň tých, čo stáli pod novembrovými tribúnami, meno pri notoricky známom citáte v titulku zarazí: omyl či pokus o manipuláciu, znevažovanie ikony?
Český novinár, publicista a spisovateľ Zdeňek Hrabica v rozhovore s Rudolfom Gallom Píš, ako (ich, to) poznáš, uverejnenom v Slove 27. novembra 2015, na poslednú otázku odpovedá: „Nechtějme na všechny otázky znát odpověď okamžitě. Čína pracuje s prognózou v horizontu staletí. U nás se kdysi tvrdilo, že již tato generace bude žít v komunismu. Posléze se to opravilo, že až vymřou tyto generace, kterým to bylo vnuknuto, budou políbeny láskou a pravdou, které zvítězí nad lží a nenávistí. Dvacet čtyři roky mi trvalo, než mi bylo z mé dávné návštěvy u Indíry Gándhíové přiznáno, že autorem citátu je Mahátmá Gándhí a nikoliv Václav Havel.“
Zdeněk Hrabica, vľavo, na prezentácii knihy Zväzáci odovzdáva Rudolfovi Belanovi pamätnú podkovu z marca 1945, ktorá patrila jednému z koníkov, na ktorých nám vojaci Červenej armády priniesli slobodu.
Rozhovor so Zdeňkom Hrabicom vznikol počas jeho návštevy Bratislavy po dvadsiatich piatich rokoch – príležitosťou bola prezentácia knihy Rudolfa Belana Zväzáci (1945 – 1970). Jeho účasť na prezentácii nebola náhodná, priam sa žiadala. Obaja, Rudolf Belan a Zdeněk Hrabica, boli istý čas spoločnými aktérmi udalostí, o ktorých je kniha mapujúca históriu ČSM a jej Pionierskej organizácie. Preto bol aj hlavným „prezentátorom“ knihy a svojím šarmom a živým záujmom o všetko okolo si získal všetkých okolo.
+++
Životnú, profesijnú aj osobnú púť Zdeňka Hrabicu v skratke si možno prečítať v hore uvedenom rozhovore, no veľký výsek jeho košatého tvorivého život zachycuje jeho knižka Tváře bez retuše (2014). Jej anotáciu sme uverejnili v rubrike Kniháreň – december 2015. No nebude na škodu, aspoň pre tých, ktorí je nečítali, uviesť ju aj tu. Tváře bez retuše vydal Dialog v roku 2014, má 200 strán.
„Kolik jsi viděl tváří, tolikrát ses setkal s člověkem. Říká se, že po čtyřicítce si za svou tvář můžeme každý sám. Zdeněk Hrabica potkával lidi, a nejen potkával, ale – řečeno hezky po staročesku – s nimi obcoval. Mnozí propadli jeho pamětí, ale mnozí v ní uvízli aspoň drápkem. Mezi nimi najdeme české, slovenské i cizí, občas dokonce cizokrajné politiky, sportovce, básníky, malíře, novináře… Protagonisty i statisty života. Zdeněk se nijak neostýchal pohovořit s Andropovem, upustit na Chruščovovu nohu svůj pověstný klobouk, udělat poslední rozhovor s Indírou Gándhíovou (že pár dní nato podlehne atentátu, samozřejmě netušil). Opil se s Jevtušenkem, doprovázel noční Prahou Nezvala s Erenburgem, hlídkoval před pracovnou Alexeje Čepičky, zpovídal pány i kmány… Před nikým nepadl na zadek, ani před ministry a tajemníky, ani před řediteli zeměkoule, ani před koryfeji, kápy, náčelníky, papaláši, naboby a miliardáři, ani před tajnými agenty všech mocností. Načapal převlékače kabátů při činu, zaznamenával zločiny výprodejců československého rodinného stříbra… A při tom všem se navíc náramně bavil, i když zábava někdy hraničila s děsem nad lidskou hamižností a bezpáteřností. A nakonec mu to vše vydalo na knihu, kterou právě berete do ruky. Ať je, jaká je, její hrdinové, ať už bez bázně a hany, či s fleky na kabátě, nejsou retušovaní. Na to můžete vzít jed!“
Zdeněk Hrabica na Albertove 17. novembra 2015.
+++
A teraz úryvok z knihy Tváře bez retuše, vysvetľujúci titulok a úvod článku:
Mockrát jsem osobně psal Václavu Havlovi, že ve školních učebnicích je nemístne k citátu Mahátma Gándhího připojeno jeho jméno jako autora. Nikdy se mi nedostalo od něho ani od jeho služebníků žádné odpovědi.
Ani v redakcích, kromě Haló novin a internetových novín Jana Krůty „brejle.net“, nikdo na mé připomínky o lži nereagoval a všichni mne měli za blázna.
Čtenářský ohlas na mou adresu byl vždycky podrážděný, co si to vůbec vůči ikoně dovoluji.
Až 23. září 2012 jsem v pražských knihkupectvích listoval novou knihou Františka Emmerta Václav Havel (1936-2011) – Muzeum v knize, kterou vydal Computer Press za skoro baťovskou cenu 990 Kč.
Její autor vložil do viditelného rámčeku zdůvodnění, že Václav Havel si citát, který mu nepatřil, od indického filozofa vypůjčil.
Do knihy velké a jistě obsažné, graficky náročně vypravené, nyní již po skonu Václava Havla, František Emmert napsal pod titulkem ,,Jak vzniklo nejznáméjší heslo“ následujíci zdůvodnění:
„Za nejslavnější citát Václava Havla je v obecném povědomí považován revoluční slogan Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí. Je ale poměrně málo známo, že Havel není autorem citátu. Vypůjčil si ho od indického myslitele Mahátma Gándhího. V českém prostredí se dobre ujalo, neboť svou slovní stavbou evokuje text na prezidentské standartě: ,Pravda vítězí‘. Havel ho použil během jedné z prvních manifestací na Václavském náměstí pro povzbuzení veřejnosti pro jeden konkrétni den a jednu konkrétni demonstraci. Výrok se záhy stal mottem celé sametové revoluce.“
(Emmert, F.: Václav Havel (1936-2011) – Muzeum v knize, Computer IVss, Praha 2012, str. 56)
Déle než dvacet let se u nás vydávaly učebnice pro dítka školou povinná s citátem, pod nímž bylo nikoliv jméno mesiáše Mahátma Gándhího – vždycky jenom jméno ikony národa – Václava Havla!
V posledních letech jsem čtyři roky učil studenty na Gymnáziu bratří Čapků v Praze 10-Hostivaři mediálním praktikám; mí nejodvážnéjší svěřenci byli ochotní mne za vyvracení této zmíněné lži ukameňovat. Pro ně je jediným autorem Gándhího citátu a navždy také bude jenom Václav Havel.
Foto: Archív Z. H.
