Všechna sociologická šetření dokládají, že nejlepší vztah ze všech národů mají Češi ke Slovákům a rozdělení země sice akceptovali, ale neschvalují. Německá média i odborné kruhy se chtě nechtě musí zabývat fenoménem zvaným „ostalgie“ a Polákům opakovaně vychází, že za nejlepší dekádu XX. století považují 70. léta – „lata gierkowskie“, jak tu říkají. Podobně se ohlížejí za nedávnou minulostí i lidé v Maďarsku, Rumunsku, Bulharsku… Nadšení z toho, co přišlo „pak“, nevládne nikde. Všude více či méně převládají rozpaky, zklamání, deziluze. Výjimkou není ani oblast bývalé Jugoslávie. „Když slyším slovo ‚Jugoslávie?, vybaví se mi dobrá a spokojená minulost. Jugoslávie nebyla špatná. To ne ona budí u lidí rozčarování, ale spíše způsob, jakým byla zničena. Mnoho lidí bylo zabito, vyhnáno z domovů, přesídleno. Rozpad Jugoslávie, to byla velká křivda morální i materiální. Opravdu jen velký hlupák v tom může vidět důvod k radosti. Dnes nemám vlast. Zmizela spolu s Jugoslávií a s ní i to, čemu se říká: Cítit se jako doma“, cituje 40-ti letou Jovanu, vysokoškolsky vzdělanou obyvatelku Záhřebu srbský deník Blic. Tento názor vystihuje to, co cítí stále více lidí a pro co se zaužíval termín „jugonostalgie“. V dobrém na Jugoslávii vzpomínají umělci, sportovci, vědci, politikové a hlavně – obyčejní lidé. „Narodil jsem se jako Jugoslávec a jako Jugoslávec také umřu,“ řekl před časem na filmovém festivalu v Cannes světoznámý režisér Emir Kusturica. „Stále jsem přesvědčen, že jugoslávská idea je vznešená a správná,“ vyjádřil se v jednom rozhovoru vynikající muzikant Goran Bregovič. Soužití v bývalé Jugoslávii je věnováno stále více filmů, dokumentů, knih, vědeckých úvah i internetových diskusí. Ve všech převládá stesk po multikulturní společnosti, po dialogu mezi národy, který obohacoval, po výměně hodnot i zkušeností. Polský deník Rzeczpospolita nedávno citoval velvyslance Srbska a Černé Hory ve Varšavě Ramize Baščiče: „Pro většinu lidí u nás jsou 70-tá a 80-tá léta dobou, kdy lidé žili spokojeně a důstojně, studovali a pracovali, cestovali bez víz, měli garantované bydlení, bezplatné vzdělání i lékařskou péči.“ Podle posledních sčítání lidu žijí statisíce lidí, kteří se považují za Jugoslávce, ve všech nástupnických republikách. Stále větší módou se stává trávit svátky anebo u různých výročí a událostí navštívit Bělehrad. To město se stává symbolem sounáležitosti. Obrovskou roli v obnovující se vzájemnosti sehrává kultura a jazyková blízkost. Lingvisté živě diskutují a přou se o to, zda jazyky, kterými se hovoří v Srbsku, Černé Hoře, Chorvatsku, Bosně a Hercegovině, jsou samostatnými jazyky či pouze dialekty jednoho společného. Lidé se bez problémů dohovoří i se Slovinci a Makedonci. Obrovským úspěchem skončily minulý týden tři koncerty legendární bosenské skupiny Bijelo Dugme (Bílý knoflík). Konaly se v Sarajevu, Záhřebu a Bělehradu, všude se sešlo kolem stotisíc nadšených účastníků. Zpívali společně, drželi se kolem ramen a v očích měli slzy. Všechny noviny citují větu kytaristy a slavného autora filmové hudby Gorana Bregoviče: „Až se vás zeptají, jestli jste byli na koncertu, řekněte, že tu byli všichni – Srbové i Chorvati, Bosňáci, Hercegové, Makedonci, Slovinci a Černohorci – a společně zpívali staré hezké písně,“ na kterou mu dav odpověděl neskutečně dlouho trvajícím potleskem. Atmosféře podlehla i média a nemohla jinak, než jednohlasně a s patosem vykreslit ducha bratrství, který objal kus Balkánu od slovinské hory Triglav po makedonskou řeku Vardar, od břehů Jadranu k Podunajské nížině. Když loni dosud neznámí vandalové vyhodili do povětří sochu J. B. Tita v jeho rodném Kumrovaci, netušili, že vlastně spustili vlnu „jugonostalgie“, která se od té doby šíří celou bývalou svazovou zemí. Tu vyhodit do povětří nelze. Autor je publicista
