Lidé na křižovatce

Pokaždé, když je v České republice nastolena otázka, zda právě komunistická strana odporuje svými činy a třeba i názvem zákonům, nechybí výroky lidí typu mnohaletého válečného reportéra a v současnosti předsedy senátní komise pro posouzení ústavnosti KSČM Jaromíra Štětiny. Mají jasno. Dokonce tolik jasno, že se skoro zdá, jako by jim případný zákaz třetí nejsilnější partaje mohl vzít smysl života. Nicméně, co když říkají pravdu? K úvaze mohly veřejnost naposledy podnítit skandálně znějící výroky šéfa KSČM o Leninovi a vlna nových „objevů“ neúnavné pravicové žurnalistiky. Neustálé propírání kontaktů známých osobností s StB údajně prospívá vyrovnávání s totalitní minulostí. Čert ví, ale nejde-li o politickou objednávku, kam investigativcům zmizeli vysocí aparátčíci bývalého systému, jejichž dobrovolnost (následně při budování kapitalismu) si stěží kladla meze? Současní čeští komunisté, jmenovitě jejich předseda, volají na světlo boží Uljanova a revoluci. Na první pohled jde o burcující věty, kvůli nimž třeba spisovatel Klíma varovně zvedl prst. Jistě, výroky předsedy Vojtěcha Filipa na jednu stranu budí pozornost: užívá slova od pohledu „magicky zasvěcující“ čili sektářská. Naštěstí jde pouze o pohled první, druhý již odkazuje k folklóru a politické taktice vedení. Proč tedy vůdcové formálně radikální levice, legitimizované osmnáctým rokem od Listopadu, nedotčené porevoluční korupcí – což svým způsobem rovněž ohrožuje soudobou demokracii – vzývají pochybné svaté, ikony průvodů Rudým náměstím? Nechtějí samozřejmě revoluci, jak je obvykle vnímána, nýbrž bubnováním pod jeden prapor svolávají menšinové reformní křídlo strany i pragmatismem poslední doby zneklidněné nostalgiky. Voličské jádro, v němž nastala nutnost provedení existenčně nezbytných změn. U konzervativní partaje, v níž dodnes živě kolují vyprávění a politická satira druhé poloviny 80. let, snad ani jiné volby není. Nynější sociální demokrat Ruské federace Gorbačov, odedávna daleko oblíbenější na Západě nežli ve své vlasti, vyhlásil po nástupu k moci učení obrody sovětského komunismu leninskou cestou. Tehdejší, na každý pád skloňované rusismy perestrojka, glasnosť a chozrasčot, jimž zkazka přisvojila, že jde o slovíčka, jež jediná v Československu za léta cizinec pochytí, obrážela krizi uzavřené ideologie jednoho centra. Na obdobné křižovatce se sevřená a disciplinovaná Komunistická strana Čech a Moravy vskutku ocitá. Loňské sněmovní volby byly neúspěchem. Existují majetkové potíže (společné české parlamentní levici), ale zejména reálně hrozí postupná marginalizace ve prospěch socialistů, jejichž problémy KSČM není zatím s to vytěžit. Odliv duší i nemovitosti trápí také takřka dědičného nepřítele sekularizovaného náboženství komunismu – českou odnož římskokatolické církve. Organizace, která má (ostatně i ve slovenském případě) jisté potíže akceptovat důsledky svého historického stýkání a potýkání s ambicemi státu. Její porevoluční tradice obnáší svádění častých neúspěchů na minulý režim a jeho domnělé pohrobky. Naposledy v případě judikátu Nejvyššího soudu ohledně vlastnictví katedrály svatého Víta. Kádrováním jednoho ze sudích primas Vlk v podstatě zpochybnil normotvorbu nezávislé justice. Opory státu dle ústavy. Nevyloučil také další kolo sporu o symbol české státnosti ve Štrasburku, čímž podepřel starší výrok ekonoma pražské arcidiecéze Štíchy, že se církev bude „asi soudit dalších čtrnáct let“. A nyní až trucovitě ztěžuje vydání památky Hradu. Minimálně proto stojí za námahu uchovat v paměti éru na odpočinek se chystajícího kardinála. Porovnáme-li obě přinejmenším trapná jednání čelních funkcionářů v mnohém si podobných, leč nesmiřitelných institucí, nezbývá než konstatovat, že si škodí víc, než by svedli jejich nepřátelé. Dokonale předvádějí nedořešené vazby k minulosti, z níž se málo nebo špatně poučují. Autor je publicista