Vyléčili jsme písní a smíchem Plačtivou princeznu, vyléčíme a zdoláme i koronavirus COVID-19. Jsme přece národ geniálních tvůrců – Jaroslava Haška a Franze Kafky. Jakuba Arbese, Ignáce Hermanna. Bratří Čapků! Josefa Lady a Františka Bidla, Ondřeje Sekory a Otakara Mrkvičky. A před nimi Karla Havlíčka Borovského a Egona Ervína Kische.
První na světě jsme začali vydávat Humoristické listy.
Vydávali jsme Dikobraz a vycházel i Roháč.
Než přišel Velký Listopad 1989!
Historik a později ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů Jiří Pernes dokonce sepsal Dikobrazí dějiny 1945 – 1990. Aby svými řádky varoval před jejich dalším nežádoucím režimním vlivem.
Spadla klec – do boje s humorem a satirou vyrazila HaHa Bimbi z Foglarových Rychlých šípů. A bylo rázem po „ ftákách“; máme přece jiná předsevzetí, než se smát, posmívat se, pošklebovat se a plácat se do kolen. Být kazišuky činům nadějných politických vichrů a jásavému zvonění klíčů. Povstali jsme s prezidentem, jakého český národ nikdy dříve neměl. Museli jsme na minutu zhasnout! Aby vzplála neviditelná ruka trhu. Otevřeli jsme dveře loupežím a orlickým vraždám. A to i přestože jsme měli za sebou tragická padesátá léta, justiční politické vraždy, prověrky a vyhazovy z práce a ze škol, novou okupaci bratrské pomoci a sebepřiznání o vině a odpuštění a k tomu i mocné úřady pro tisk a informace.
V roce 1990 se rozvinula nová a opravdová pandemie ducha a těla. Poznamenala celé desetiletí, říká se tomu desetiletí devadesátých let, kdy bylo možné úplně skoro všechno. I rozdělit jeden stát ve dva. Vyjevili se nímandi, usedli do vysokých křesel doby, zachutnala jim slast moci.
V těchto dnech, kdy jsme si oblékli na tváře roušky a ocitli jsme se tváři v tvář ve válce s hrozbou nepředstavitelného onemocnění, kdy ze zoufalství zatím obviňujeme na základě informací zpravodajských skužeb NATO z nakázy jenom Čínu (únik viru z laboratoří) a USA z prohlášení čínských představitelů (z účasti amerických vojáků na Vojenských hrách v ČLR v roce 2019), jsem se vrhl do čtení a listování satirického a humoristického týdeníku Dikobraz (1973 – 1975) äv několika po sobě jdoucích letech „normalizace“. Jak inspirující a poučné, jak srovnatelné s dneškem.
Když se do Vltavy u Mánesa házely po 17.listopadu 1989 diplomy národních a zasloužilých umělců a já tam jako novinářský svědek nechyběl, dostával jsem od aktérů té smutné doby odpovědi o tom, jak skoro dojednoho za komoušů všichni trpěli a jak skoro (ale ne všichni úplně) byli občany druhého řádu, žasnul jsem. Nevěřil jsem jim; mnohé jsem přece dobře znal, přátelil jsem se s nimi a držel s nimi basu.
Dikobraz mi je nyní svědkem! Na stránkách dobového týdeníku defilují ve své době skvělí umělci – Adolf Born, Honza Vyčítal, Jaroslav Kernes, Stanislav Holý, Oldřich Jelínek, Vladimír Renčín, Neprakta – Švandrlík, Miloš Nesvadba, Dušan Motyčka, Bohumil Ceplecha, Josef Molín, Jiří a Ondřej Suchý, Martin Bezouška. Dlouhá řada dalších. Jeden za druhým a v řadě za sebou. Skoro všechny jsem měl rád, pivo a víno jsem s nimi pil.
Jenom to, že byli občany druhého řádu jsem tenkrát nevěděl.
Chápal jsem to všechno jako epidemii, ba co dím pandemii neznámého viru, který jsme neuměli a dodneška neumíme pojmenovat. Čas lecos vyléčil a s některými jsme se k sobě po čase navrátili. Epidemie – sice s následky – odešla.
S mnoha karikaturisty, malíři, kreslíři, autory humoru a satiry jsme k sobě našli znovu cestu.
Jak to bude nyní, to ještě zatím nevím!
A neodvažuji se předpovídat, i když v politice si někteří zase, jak se zdá, kalouskovsky brousí nože! Jenom, aby jim neotrnulo.
Kresby: Dikobrazí ilustrace z let 1974 – 1976 Honzy Vyčítala, Adolfa Borna a Jaroslava Popa.