Klausovy banality

Chci složit Václavu Klausovi poklonu. Jako dokonalý produkt normalizačního prostředí sedmdesátých a osmdesátých let, které jako premiér po pádu komunistického režimu úspěšně rozvinul do postkomunismu, absolutně rozumí svému národu. Citlivě ví, co mu má říkat, aby byl populární a aby přitom nemusel skoro vůbec slevovat z toho, o co mu jde. Dokáže šířit svou propagandu, aniž by to jako propaganda působilo. Český národ dnes nedůvěřuje intelektuálům – buď už skoro žádné nemá, anebo – to spíš – ti lidé nejsou ve veřejném prostoru vůbec slyšeni. Veřejný prostor v České republice ovládlo demonstrativně deklarované plebejství. Kdo chce něco víc a nedá se to vyjádřit penězi, je podezřelý. Navzdory tomu, že Václav Havel kdysi míval před Václavem Klausem určitý komplex méněcennosti, především proto, že si cenil skutečnosti, že Klaus, na rozdíl od Havla, má ukončené univerzitní vzdělání v uznávaném (tedy nehumanitním) oboru a nemusel ho jako Havel dodělávat kdesi po večerech, je paradoxem, že právě Havel si během času vypěstoval pověst „intektuála“, navyklého dělat společnosti morální kázání. V souvislosti s otevřenou politickou agendou to byl po roce 1989 samozřejmě recept na sebelikvidaci. Lidi nemají rádi politika, který jim káže o morálce. A vůbec už ne „intelektuály“ s agendou. Václav Klaus jako intelektuál nevystupuje. A v prezidentské funkci dost potlačuje svou někdejší aroganci. Lidem se líbí, že se slušně obléká a „dokáže zemi reprezentovat“. Jak jsem se před časem dověděl z havlovské prezidentské kanceláře, na Hrad docházely pohoršené stížnosti, kdykoliv se Václav Havel jako prezident objevil na veřejnosti ve svetru. Klause národ opravdu miluje, protože se umí oblékat. Občas sice udělá drobné faux pas, jako v onom výroku před Vánocemi, že pít vodu z plastových lahví je „levicové“, ale národ je mu vcelku ochoten odpustit každou blbost. Národ má ke Klausovi blízko. Nakonec někdo jej „reprezentovat“ musí, ne? Nynější Klausův novoroční projev je nutno číst v antihavlovském i všeobecně českém kontextu. Vychází přesně z Klausovy ideologie: Havel vás, Češi, otravoval svými morálními přednáškami, mé novoroční projevy budou minimalistické. Vím, že ode mne nechcete žádné hluboké myšlenky. Chcete, abych vás nechal na pokoji, a proto ten projev budu koncipovat co nejjednodušším způsobem. Přitom si ovšem neodpustím, abych do něho podprahově nezabudoval svou politickou agendu: nacionalismus, stížnosti na to, že policie odposlouchávala mé známé, které vyšetřuje pro podezření z trestných činů, odpor vůči Evropské unii, kritiku sociálních demokratů a jásot nad tím, že politické preference ODS sílí. Udělám to ale velmi nenápadně. Jak? Projev bude banální. Nesmí posluchače na první pohled obtěžovat vůbec žádnými myšlenkami. 1. ledna, ve svátek kocoviny, nechtějí Češi slyšet o žádných problémech. Oni vědí, že dálnice do Ostravy stále nebyla, 15 let po pádu komunismu, postavena a že se například severní Čechy neefektivně potýkají s problémem dlouhodobé nezaměstnanosti. (Koho by napadlo řešit, že třeba do Karlových Varů vůbec nevede z Prahy železniční trať, jistě je to důsledek izolovanosti Sudet od českého vnitrozemí do třicátých let dvacátého století, ale proč tu železnici nikdo nepostavil od té doby?) Ale kdo by chtěl takové věci poslouchat na Nový rok. Raději přijmeme povrchnost o tom, že „v loňském roce se v naší zemi vybudovalo mnoho věcí, postavily se nové silnice, nadjezdy a podjezdy, obytné domy a supermarkety, školy i hotely, což je jistě dobře, ale my neméně dobře víme, že to – samo o sobě – lidské štěstí nezvyšuje“. Zní to pseudofilozoficky, už po vteřině zamyšlení nad touto větou si uvědomíme, že je to hrubé zjednodušení – věci jsou daleko složitější. A tak je to v tomto Klausově projevu se vším. Avšak já bych českého prezidenta za tento projev nekritizoval. Je chytře a přesně napsaný pro svou cílovou skupinu.. Ta řeč není upřímným projevem Klausovy mysli. Je to to, o čem si Klaus myslí, že to národ chce slyšet. Je to nepokrytá podpora ležérnímu, relaxovanému plebejství. Klaus tímto plebejským projevem národu dává rozhřešení: nemusíte se o nic (intelektuálsky) snažit (jak to po vás chtěl Havel). Jste v pohodě tak, jak jste. A vy, kdo byste chtěli „v našem kolektivu trochu vyšší úroveň“ měřenou něčím jiným než individuálním zbohatlictvím, tak vy si moc nevyskakujte. Článok bol uverejnený v internetovom denníku Britské listy, www.blisty.cz