Listuji balíkem almanachů současného velkého polského karikaturisty, vystudovaného architekta Andrzeje Mleczka.
Obracím jednotlivé měsíce jeho závěsných kalendářů a jsem udiven jejich prozíravostí. Nejvíce mne teď zaujal obraz věřící ženy, spíše dámy, která se přišla zpovědníkovi vyzpovídat ze svých hříchů – a za jedno z nejtěžších provinění ji přišlo na mysl provinění, že oklamala jako respondentka výzkum veřejného mínění.
Ilustrace: Andrzej Mleczko
Rozhlížím se kolem sebe a probírám se ve své paměti, kolikrát jsem byl v životě nucen k vyhnutí se přímé odpovědi na danou cizí zvědavost. Od kolika mých blízkých knuta moci nepřestajně vyžadovala například souhlasné halekání o bratrské pomoci armád Varšavské smlouvy, které 21. srpna 1968 zachraňovaly socialismus v naší domovině.
Nebo když se žádala odpověď na otázku pobytu blízkých v zahraničí.
Vynucené přiznání o vlastní nevině deformovalo každého bez rozdílu.
Mohlo však jít i o jiné přístupy při vynucení zpovědního tajemství.
Po roce 1989 jsem byl znovu dlouhodobě atakován, někdy až dotěrně, skoro policejně – ve stylu známých marketingových společností, abych spolupracoval s Pamětí národa. Abych dokořán otevřel brány svého soukromí.
Byl jsem a jsem hodně na pozoru před podobným znovuzrozeným šílenstvím.
Co jak a kdo s kým a jak?
Příliš jsem se nezabýval při čtení dobových odborných publikací ministerstva vnitra a ministerstva spravedlnosti, když jsem mezi autory četl řádky JUDr. Heleny Válkové a hned nablízku od ní jsem četl řádky svého někdejšího kolegy, novináře Karla Hvížďaly.
Přijímal jsem a přijímám jejich řádky tak, že je napsali v historicky dané době a nevzrušovalo mně to ani v nejmenším, abych jim ty řádky připomínal, natož vyčítal.
Při své práci na rukopisu mé knihy „Pět válek Ludvíka Svobody“, osudově i pro mne, jako pro autora, to bylo velmi šťastné. Měl jsem v ruce originál dopisu, který armádní generál po svém zatčení v padesátých letech adresoval z ruzyňské cely v zájmu vlastní záchrany svému vrchnímu veliteli Klementu Gottwaldovi. Oslovoval jej jako pan prezident a zakončil dopis pozdravem Práci čest. Do rukou se mi dostávaly autentické fotografie Ludvíka Svobody v přítomnosti kardinála Rudolfa Berana a Milady Horákové v panteonu Národního muzea. Díky dceři Ludvíka Svobody, prof. Zoe Klusákové, jsem zvěděl, jak několikrát Milada Horáková u jejího otce usilovala o přímluvu k přijetí do KSČ.
Foto z archivu rodiny Ludvíka Svobody, na snímku Milada Horáková s Ludvíkem Svobodou a dalšími politiky .
Dozvěděl jsem se i o jeho statečnosti, když prosil hlavu státu o milost pro tuto ženu, jejíž život byl tragicky ukončen.
Hodiny jsem trávil v pražském dejvickém bytě u komunistické političky Marie Švermové a mezi jejími blízkými – rodinou zahraničního vojáka, plk. Bedřicha Kopolda. S Marii Švermovou jsem se hodně nablízko seznámil už jako pionýr – ještě před jejím zatčením v souvislosti s procesem proti Rudolfu Slánskému.
Jako student bydlel u Kopoldů kamarád vnuka Marie Švermové Bill Clinton.
Nemohl jsem si zacpávat uši před jejím svědectvím o Miladě Horákové, jaká byla a jaký byl běh jejího života. Marie Švermová vše konečně doslova a do písmene napsala ve svých Vzpomínkách, které vyšly po roce 1990 v Ekonu Jihlava. Dosvědčuje, jak své kolegyni Miladě Horákové rozmlouvala její poválečný zájem o vstup do řad Komunistické strany Československa.
Marie Švermová se nevyhnula ani hluboké lítosti nad tím, že se sama nechala strhnout štvanicemi k její popravě.
Přesto mne hodně obohatila svými výpověďmi o době, kterou prožila.
A tak nyní, když se zase otevírají jiná svědectví o tom, jak kdo a kdy a s kým , mám značný pocit i já sám – svěřovat svá svědectví spíše zpovědníkovi, než umanutým novinářům, nebo podivným sběračům nejrůznějších informací.
Kdo s kým a kdo a jak a také proč – k tomu přece náleží.
