Rád si povídal o smrti.
Znal dopodrobna své útroby. Zejména prudce pohlížel do svých střev, do slinivky břišní, do žaludku a do ledvin. Bavil se o vyměšování a o příčinách vedoucích ke smrti.
Kromě Jiřího Wolkera s jeho epitafem /„Básník, jenž miloval svět, … zemřel mlád dvacet čtyři let“/, napsal svůj epitaf spisovatel Jiří Haussmann, který svou smrtí Jiřího Wolkera předběhl, zemřel 7. ledna 1923. /„Jiří Haussmann mlád jak kotě, zemřel tady na souchotě.“/
Oba jsem si literárně oblíbil.
Se třetí velkou hlavou, s démonem, s filozofem, spisovatelem, překladatelem, historikem, mluvícím desítkami jazyků, ovládajícím čínštinu a sánskrt – PhDr. Zbyňkem Fišerem jsem se sblížil profesionálně a lidsky.
Syna československého prvorepublikového generála jsem poznal už jako Egona Bondyho.
Měl, stejně – jakož dva před ním, také svůj epitaf:
„Na život a na smrt se vyser, tady leží Zbyněk Fišer.“
Setkávali jsme se u žejdlíku oroseného piva, nejraději tam, kde nás ani jednoho nikdo neznal, třeba na Petřinách, psali jsme si a vyměňovali dopisy a korespondenční lístky. Psal je modře, tužkou, zeleným a červeným inkoustem. Nadávali jsme hlasitě i potichu.
Když přišla padesátá léta XX. století, stal se oficiálně ze Zbyňka Fišera Egon Bondy.
Ostentativně se bouřil proti světa vichrům, – ale nikdy kořenům, ze kterých vzešel, věřit nepřestával. Málokdo znal tak skvěle Karla Marxe, jako jej ovládl Egon Bondy. Z originálu. Všichni ostatní jej poznali z ruských překladů. Měl v hlavě počítačovou paměť.
V letech jásavých písní, stavby Stalinova pomníku nad Prahou, výstav darů pro JVS přišel také Egon Bondy se svým zrnkem do mlýna.
K poémám o Josefu Vissarionoviči Stalinovi přiložil 20. listopadu 1950 kratičkou báseň: „J0 .V. Stalinovi“:
„Náš drahý otče a děde, / jakpak se ti vede /Záříš nám jako táborák / nebo sporák / Než se hodně oslavíš / tak se unavíš.“
V době XX. sjezdu KSSS a Chruščovova projevu o kultu osobnosti Josefa Vissarionoviče Stalina v roce 1956 složil báseň:
„Psáti básně“:
„Kdysi jsem psal básně/ a to velmi krásně/ Meine Freunde schreien mir Ohren: / An dir geht ein Richter verloren! / Dneska už vidím méně krásně / zato trochu více jasně/ Psát básně či nepsat básně/ je v tom rozdíl vlastně?“
Erich Fromm napsal o Egonu Bondym, že patří k největším evropským filozofům.
Něžný barbar zastával Engelsovo východisko, že dějinná teorie může být potvrzena dějinnou praxí a zkušeností. Vůbec ne vypoceným myšlením.
Proto filozof Egon Bondy viděl na desetiletí dopředu. V roce 1965 básnil: „Rok 2000“:
„Je to zcela jasný, / za třicet let budem šťastný.“
Když se Československo rozvádělo – odstěhoval se Egon Bondy do Bratislavy. Přijal slovenské státní občanství. Zůstal Čechoslovákem. Bydlel v Laurinské ulici, kde byla kavárna U 7 anjelov. Navštěvovali jsme se střídavě u Dunaje a u Vltavy.
Byl a na věky pro mne zůstal démonem zvrácené a vykloubené doby.
Měli jsme se moc a moc rádi!
Až do konce života mne oslovoval milým soudruhem Zdeňkem, váženým panem Zdeňkem nebo jenom milým přítelem.
Opětoval jsem stejně.
Teď by mu bylo devadesát!
Foto: Autor
