Největší oslavou Svátku práce byl seriál článků v britském deníku The Guardian o tom, jak lidé ohrožení nezaměstnaností dokázali převzít a udržet zavíraný podnik. List přinesl příklady z celé Evropy a ukázal, že se nakonec našla veřejná pomoc, která umožnila podnik odkoupit nebo aspoň zpřístupnit družstvu zaměstnanců. Co mělo lehnout, znovu běží.
Pracovní místa jsou velkým tématem volebního boje, který teď v Británii vrcholí. Levicový The Guardian chce inspirovat labouristy k závazkům, že zvrátí trend, kdy se ničení pracovních míst jen přihlíželo.
Labour Party má ve svém volebním manifestu zmínku o podpoře zaměstnaneckých odkupů podniků, ze kterých chce investor odejít (employee buy-outs).
Širšímu tématu partnerství mezi zaměstnavateli a zaměstnanci věnuje dva odstavce. Píše v nich, že vztahy zaměstnavatelů a zaměstnanců mají být propojeny na principu vzájemnosti, na povinnostech jednoho k druhému, na partnerství, které přináší vyšší výkonnost i lepší pracovní místa. Vedle vzletných slov však připomíná i konkrétní britskou praxi. Oceňuje charity, svépomoci (mutuals), družstva a sociální podniky, které jsou průkopníky nových výrobních modelů a sledují sociální hodnoty. Nebo podporují zpřístupnění finančních nástrojů pro marginalizované (financial inclusion). Posilují práva jednotlivců i komunit. Manifest slibuje podporu sociálního podnikání (social economy) prostřednictvím vznikající British Investment Bank, která by měla poskytovat na tyto projekty rozvojové fondy.
A pak najdeme to klíčové:
„Zvážíme, jak podpořit zaměstnanecké odkupy podniků, které jsou na prodej.“
Věta přitom navazuje na zmínku o nové British Investment Bank, takže ta by asi měla klíčovou roli. Uvedená banka by měla být založena na podporu malého a středního podnikání a měla by se opírat o síť regionálních bank.
http://www.labour.org.uk/manifesto/all (na stranách 21 a 22)
Než Labour, která se nejspíš ujme vlády, zváží, The Guardian nabízí příklady z celé Evropy. Napadlo mne, proč nemají příklady taky od nás?
Zkusím popsat, o co jde a kde to vázne.
Podniky se zavírají z nejrůznějších důvodů. Nemusí to být vždycky neúspěch a krach. Podnik může být zavřen i uprostřed konjunktury, pokud vlastník našel lukrativnější uplatnění pro svůj kapitál. Jeho peníze pružně zamíří za lepší budoucností, avšak na propuštěné zaměstnance čeká horší až žádná budoucnost. Ostatní občané se pak musí složit a vybrat daně a pojistné na pomoc v nezaměstnanosti a sociální dávky. Není divu, že zaměstnavatelé v civilizovaných zemích nemívají úplně volné ruce, aby státu nepřerostly tyto náklady přes hlavu.
Přesněji, nemívali. Dokud byl svět ještě srozumitelný, levici jsme poznali podle toho, že stála za ochranou zaměstnanců, zatímco pravice blouznila o zpružnění pracovního trhu a co chvíli navlékala montérky k demontáži sociálního státu. Jenže dnes už pravici od levice rozeznají jen specialisté, a ne vždycky se shodnou. Pravidla jsou pružná jak hedvábné šle za tisíc dolarů, a to pak svádí k parazitnímu jednání. Je to stejné jako při deregulaci bankovnictví, kdy miliardové zisky patří akcionářům, avšak když banka lehne, je to na daňových poplatnících, aby uhradili garantované vklady a doplnili chybějící kapitál.
Propouštění lidí prostě nemá být tím nejlákavějším řešením. Jsou taková pravidla zastaralá? Tak dobře, osvícená moc připouští alternativy. Ať si vlastník jde, ale nikoliv z vybydleného domu. Napřed ať spolupracuje, a ať se probudí i stát a sáhne pro investiční pobídky na zachování pracovních míst a nejrůznější formy podpory pro nový start. Úřady a samosprávy mohou pomáhat při hledání nových partnerů. A když se o podnik ucházejí samotní zaměstnanci, tedy lidé, kteří mu rozumí? To by mělo být preferované řešení.
Není však snadné. Všechny příběhy, které zachytil The Guardian, ukazují, jak bylo obtížné přejmout role podnikatelů a managementu lidmi, kteří dosud jen vykonávali příkazy. Museli se ujmout role, která nevystačí s pouhou odborností a vyžaduje také čich, talent, přirozenou autoritu, schopnost přesvědčit a vést. Jinak je to pochod slepých po provaze. Jenže tohle všechno nedáte dohromady ze dne na den.
Jak ale předejít bezradnosti nad možností záchrany důstojného života s pracovními příjmy? Napadne to každého – začít s přípravou včas. Zní to jako hraběcí rada, ale netýká se jen těch dole. Stát, jeho zákony, předpisy, instituce, to všechno se musí připravit na to, že taková situace nastane. Musí to být k dispozici. Musí to pomáhat, ne překážet. Vedle aktivní politiky zaměstnanosti, která operuje na pracovním trhu, potřebujeme i politiku zaměstnaneckého podnikání.
V Česku – jako obvykle – kráčíme opačným směrem. Ponechme teď stranou nájezdy insolvenční mafie, které mohou podnik vykrást a zničit pod dohledem soudu stejně dokonale jako nejlepší tuneláři. Držme se situací v mezích zákona, kdy vlastník ve vší slušnosti roli nezvládne. Vede podnik kamsi do bažin, ale protože se tvářil do poslední chvíle optimisticky, jak vyčetl z brožurek, zaměstnanci se o svém neštěstí dozvědí až z hromadných výpovědí. Nebo do práce chodí, ale bez výplaty.
Signály nebezpečí mohou zaměstnanci zaznamenat jen tam, kde mají zástupce v dozorčí radě. Těch však ubylo. Už to není ze zákona, aby třetinu dozorčí rady volili zaměstnanci. Tato povinnost je od loňského roku zrušena a jsou spory o to, jestli ji lze zavést prostřednictvím stanov dobrovolně.
Jenže ani zástupci zaměstnanců v dozorčích radách nemusí postřehnout riziko zcestného podnikatelského přístupu, pokud jim chybí potřebná dávka finanční gramotnosti. Někdy proto zvolili někoho z manažerů, třeba odjinud, a spoléhali na jeho dobrotu. Pokud si nenechali podstrčit kývala, kterého funkce korumpuje. Avšak to, že někdo neuměl právo využít, neznamená, že nemělo smysl. Pře několika lety v Praze zástupci Evropské odborové konfederace ETUC ukazovali učebnice finanční analýzy pro odboráře, kteří se chystali do dozorčích rad. S takovou výbavou už to smysl má.
Zástupci zaměstnanců, kteří svoji roli zvládnou a postřehnou horšící se stav hospodaření podniku, mohou zasáhnout dřív, než začnou předčasně mizet peníze na mzdy. Mohou organizovat protesty, varovat, vybízet. Ale co když to nezabere? Mohou nabídnout alternativu?
Těžko si představit, že by zaměstnanci dali dohromady peníze, za které podnik koupí. Potřebovali by veřejnou pomoc, zásah spřízněného kapitálu, místní záložny, které mají zájem na udržení prosperity regionu. Potřebovali by pomoc státu. Když stát umí nabízet miliardy zahraničním investorům, aby vytvářeli nová místa, měl by si poradit i se zachováním existujících míst ve spolupráci s potenciálními nezaměstnanými. Zatím se tím moc nezabýval. O funkčních lokálních záložnách škoda mluvit. Představovaly by konkurenci pro velké banky, a to se v naší zemi netrpí.
Alternativy, které popisuje britský The Guardian, mají nejčastěji podobu družstva. Jenže v ČR se družstvům moc nedaří. S oblibou bývají odkopnuta jako pohrobek něčeho strašného z minulosti. I to živoření nezaměstnaných, kolem kterých krouží exekutor a skončí někde pod mostem, je lepší než rudý ďábel lákající do družstevní propasti pod záminkou, že by mohli dělat sami na sebe.
Proto se do evropského přehledu o nových formách podnikání, které dostávají v Evropě rostoucí veřejnou podporu, příklady z ČR nedostaly. Tak snad až příště, třeba až se bude psát o něčem napínavějším, jak honili a nechytili, nedostali a platili.
Zdroj foto: engagemedia.org – Jamie McMechan /CC
