Jak malí chtějí být velcí!

Mám rád trpaslíky; opovrhuji však slabými a malými tvory s napoleonským komplexem. Pracoval jsem v instituci, ponořené do zahraničního kapitálu, kde malí měli dokonce i svůj klub. Jednou v týdnu měli poradu a pro své  jednání a chování obdrželi vypracovaný manuál, morální kodex.

Dostali jej dokonce přeložený do češtiny ze zámoří. Podle šéfa jeho účinnost vyzkoušeli Spojené státy americké i v rovníkové Africe.

Občas jsem nechtěně zaslechl i tichou pochvalu o tom, jak jsou ti „amíci“ skvělí a prozíraví.

Sám jsem toto prostředí dobrovolně opustil.

trpasici_jsou_take_lide.jpg

Denně se mi nastavuje lživé liliputské zrcadlo ze stránek našich i světových dějin. Třeba o tom, že sovětští, ruští, ukrajinští, běloruští a gruzinští, ale i rumunští a polští, samozřejmě i českoslovenští padlí, kteří na bodácích k nám přinesli v roce 1945 komunismus, byli převážně alkoholiky.

Skolení vodkou a špiritusem.

Na pražském olšanském Čestném pohřebišti Rudé armády to prý byla dokonce naprostá většina.

Sdělil to české veřejnosti i Hřib. Údajně se opíral i o ruské prameny.

Šéfredaktorka Libuše Sekyrová ve Vlastě říkávala svým podřízeným redaktorkám a redaktorům, aby psali vždy tak, jak by to napsala i babička z Jevíčka. Aby tomu všichni, kdo Vlastu četli, na slovo a do písmene věřili.

Delší dobu jsem nyní plnil encyklopedické zadání. Psal jsem i ve dnech nouzového stavu COVID-19 stránky o životě jiných.

V XXI. století bych ale nebyl In, kdybych občas nekliknul na aktuální stránky elektronické Wikipedie. Neporovnal jsem a nestačil jsem kriticky srovnat zdaleka všechno, co vím, co je psáno v knihách a v dostupných archiváliích.

Panenko skákává – byl to ale děs a běs.

Malíř, který jednou za život navštívil Paříž a shlédl galerii velkého sochaře Rodina, se nyní prezentuje vyznáním, že studoval v jeho ateliéru. Dáma, které bylo odepřeno vyšší vzdělání (neunesla tíhu doby a osudu) – nyní přiznává, že má za sebou roky studia v Oxfordu. V němž nikdy nebyla ani prstem na mapě. Málokdo považuje za přednost svého vzdělání, že vystudoval skvělou diplomacii na Státní moskevské akademii zahraničních vztahů (GIMO), kam jsme už po roce 1989 nikoho nepustili. Poprvé až zase za působení diplomata, muzikanta, arabisty, vystudovaného v Jeruzalémě, Hynka Kmoníčka, nynějšího velvyslance České republiky v USA.

mleczko.jpg

Novinářka, která vystudovala nejvyšší a odborně kvalitní Institut žurnalistiky v Leningradě, nyní uvádí že jako včelička studovala v Petrohradě. Nikoliv v Leningradě. O svém setkání s Alexandrem S. Puškinem zatím nepromluvila. Pouze skvělý malíř a grafik Zdeněk Mézl se přiznal k tomu že malířství a grafiku vystudoval na vysoké akademické úrovni v Sofii. A jiní mu potom ze zlosti a ze msty nezůstali nic dlužni, přisoudili, že musel i tak podepsat vázací akt s StB. Místo, aby právě jeho obdarovali dekorací horoucího vlastenectví a slovanství.

Vědkyně na výsluní, jedna z mála, která měla odvahu, přiznává ve svém curicullum vitae, že byla po určitou dobu členkou KSČ. Byla prý v ní proto, jak opožděně přiznala, aby rodnou stranu obrodila – ne li dokonce rozložila.

Lékař, který dosáhl kariéry ve svém oboru, se stydí na jejím závěru a vyvrcholení, že pracoval v totalitních letech ve vysokém profesním postavení. Velmi často hostoval i na světových západních klinikách. Chirurg, který léčil obyčejné smrtelníky, vrcholové sportovce, byl členem světových sportovních organizací, včetně olympijských – však léčil i minulé papaláše. Byl hrubě v roce 1990 vyhnán z domoviny. Našel nakonec uplatnění o jakém nikdy ani nesnil, ve Spojených arabských emirátech. Ani jednomu šejkovi nevadilo, koho kdy ve své profesi dokázal vyléčit. Velký světový kardiolog, který toho tolik vykonal pro obecné blaho a pro vážně nemocné, se do konce svého života odmítal v posametovém období setkávat s jakýkoliv českým novinářem. Jako československý a hlavně ostrakizovaný „komouš“, „komanč“ a „bolševik“, neochotný nechat si okopávat kotníky od malých českých šmoků, přijal po 17. listopadu 1989 vysoké odborné a vojenské postavení v řadách americké armády.  

miroslav_jagr_trpaslici_jsou_mali_i_velki.jpg

Hudebník, který byl u toho, když republiku opouštěly početné garnizóny dočasně umístěných sovětských vojsk, bere nyní veškeré zásluhy na vyhnání  „okupantů“ na sebe. Uspořádal ke své slávě dokonce několik megalomanských koncertů.

Hlavní zásluhu na vyrovnání se se vším měli v té době úplně jiní.

Mám rád trpaslíky. V ruštině si je pojmenovali jako karlíky, v polštině jsou to krasnoludci, v bulhařštině je trpaslík džudže. V němčině Zwerg a v angličtině pygmy.

Žijeme s nimi všude, kam oko dohlédne.

Mám je všechny rád, když své poslání odhodlaně přijali a nechtějí být jenom proto, že jsou malí, velcí.

A když se z nich, ani z jednoho nestanou zběsilí a smradlaví skunkové, zákeřní kojoti, jaké většinou dobře z naší generace známe z westernů.

Ilustrace: Miloslav Jágr  a Andrzej Mleczko

(Celkovo 3 pozretí, 1 dnes)

Ďalšie články:

Facebook
Telegram
Twitter
Email

Pridaj komentár

Vaša e-mailová adresa nebude zverejnená. Vyžadované polia sú označené *

Účet Klubu Nového slova – IBAN: SK8211000000002624852008
variabilný symbol pre Slovo 52525

Týždenný newsletter