Česká televize a Český rozhlas mají na českém mediálním poli výsadní postavení nejen svými rozpočty, ale především svým statutem. Jako veřejnoprávní média mají nestranně informovat o dění a odrážet názorovou pluralitu české společnosti. Plní tuto roli? Nestala se z nich spíše názorová média obhospodařující úzkou leč vlivnou liberální klientelu? Většina účastníků našeho dialogu poukazuje na ideologickou zaujatost televizního zpravodajství. Někteří si všímají atmosféry strachu, kterou vládnoucí názorová skupina dokázala televizi obklopit a která ji chrání před otevřenou kritikou. Věřme však, že poměrně nízká účast v tomto kole Dialogu napříč byla spíše způsobena letními dovolenými než obavami z černých seznamů televizních redaktorů. I tak bych rád poděkoval za odvahu všem, kdo do debaty přispěli. Jen pro zajímavost dodávám, že téměř ze tří čtvrtin se na tomto kole podílely ženy.
Podnětnou četbu přeje Petr Drulák!
Andrea Cerqueirová, novinářka
Vím, že někteří lidé takto veřejnoprávní média vnímají, já bych si ale netroufla šmahem je tak ohodnotit. Nedělám si analýzu, kolik má kdo ve zpravodajství a publicistice prostoru, přijde mi ale, že kupříkladu v Událostech, komentářích či Otázkách Václava Moravce se objevují zástupci různých politických uskupení a názorů, a v pořadech typu 168 hodin či Reportéři jsou kritické reportáže taktéž vůči zástupcům různých uskupení. U zástupců rozmanitých politických směrů naopak vnímám citlivost, když je kritika namířena právě vůči nim, mají pak tendenci říkat, že je to nevyvážené, zkreslené atd. Také se mi ne vše líbí, mnohdy si zanadávám, a určitě se leckdy něco „nepovede“. Zároveň ale nechci, aby na veřejnoprávní média byl vyvíjen politický tlak, protože to se může kdykoli zvrtnout. Takže stručné shrnutí: určitě je dobré upozorňovat na případnou nevyváženost u té které relace, zároveň však hlídat, aby se veřejnoprávní média neocitla pod politickým tlakem.
Petr Hampl, sociolog
Česká televize provozuje celou škálu aktivit – od velmi kvalitních pořadů o vědě a technice až po nechutnou propagandu zaměřenou na malé děti. Odpověď na otázku o objektivitě, je obtížnější, než by se zdálo na první pohled. Ten, v jehož zájmu propagandistický kanál funguje, má zpravidla pocit nestrannosti a odpovědného přístupu. Ten, proti jehož zájmům je namířen, má naopak pocit vychýlené propagandy. Obě strany pak dokážou najít nějaká měřítka, které jejich pohled podporují. Česká televize (a předtím Československá televize) nikdy neměla období, kdy by byla vedena ethosem nestrannosti. To by obnášelo vyrovnané zpravodajství, úplné oddělení zpravodajství od názorové publicistiky, posuzování podle logické konzistence a odborné úrovně atd. Takovou televizi jsme nikdy neměli. Hájila předlistopadový režim, v 90. letech potom volný trh a zahraniční investice, od spacákového převratu pak ono spojení městských intelektuálů a státní i korporátní byrokracie, které dnes bývá označováno jako „pražská kavárna“.
Daniela Kovářová, advokátka, prezidentka Unie rodinných advokátů
Každé médium tvoří lidé, kteří v něm pracují. Ti svou každodenní činností a svým pohledem na věc ovlivňují obsah vysílání, jeho formu i způsob vidění světa. Je naivní tvrdit, že média jsou objektivní; skutečnou a měřitelnou objektivitu není schopno zajistit žádné médium, každé je stranické, protože člověk není stroj a má tendenci stranit. Snaha o objektivitu by měla být zejména cílem veřejnoprávních médií, najmě zpravodajství. Česká televize má díky své historii i právnímu základu unikátní postavení na českém mediálním trhu a má usilovat o vyváženost, nikoliv o výchovu svých diváků. Neexistuje jediné „správné“ vidění světa a ČT má tuto různorodost podporovat, nikoliv potlačovat. ČT často svou zákonnou roli plní. Je škoda, že její selhání a jednorozměrné vidění světa je znatelné právě v oblasti politické a společenské. Podobný trend vidíme i v zahraničí. Souvisí s prosazováním skupin přesvědčených o jediném dobru, které je třeba vnutit neznalým lidem. Otázka zní, jak dnešní stav změnit.
Veronika Sušová-Salminen, historička a šéfredaktorka !Argumentu
Zpravodajství České televize sleduji jenom málo, a to jen když jsem v Česku. Doma ve Finsku nějak nemám potřebu ČT sledovat a radši si přečtu zprávy finské YLE, což je zdejší verze veřejnoprávní televize. Mám na výběr mezi finštinou, angličtinou a dokonce ruštinou. Musím ale říct, že sledování ČT obvykle nevydržím déle než patnáct minut a vypínám. Objektivní zpravodajství na ČT není, protože podstatou objektivity je nestrannost, což nepochybně pro novináře znamená sebezapření vlastních názorových preferencí, sebedisciplinu a smysl pro proporce. To ČT bohužel chybí. Například jsem si všimla, že na ČT k určitým tématům většinou mluví stále stejní lidé s těmi stejnými názory. Problém by to až tak nebyl v rámci média s komerčním vlastníkem, tady se ale jedná o veřejnoprávní médium, které má poskytovat informace všem občanům. V době, kdy se média plně podřídila zájmům komerčním a zájmům vlastníků, je to až trestuhodné selhání veřejnoprávního média.
Ivo Šebestík, novinář, historik a překladatel
Média veřejné služby, ke kterým patří především Česká televize a Český rozhlas, by ze zákona měla zajišťovat zpravodajství a publicistiku pokrývající kompletní spektrum pohledů, názorů a stanovisek, a to pouze s výjimkou extrémních. Za tím účelem by měli zaměstnanci těchto médií udržovat osobní odstup od ideologií, od zájmových skupin, politických stran, lobbingových uskupení a podobně. Naprosto vyloučený by měl být aktivismus jakéhokoliv druhu a selektivní přístup k výběru informací, na jehož základě se některé informace úmyslně opomenou, zatímco jiné upraví a zdůrazní. Přesně těchto chyb se, bohužel, konkrétně Česká televize dopouští. A soudím, že vědomě. Její problém spočívá v tom, že se v redakcích zpravodajství a publicistiky prosadily osoby, které disponují konkrétními cíli a politickým viděním, ze kterých se pak v prostředí tohoto média zformoval kánon, jemuž se všichni zaměstnanci přizpůsobují. S tímto viděním se průběžně propojil okruh spolupracovníků, kteří se účastní vysílání, a tedy prosazování oněch vizí a záměrů jako pravidelní hosté diskusních pořadů, takzvaní odborníci, kteří jsou médiem pravidelně zváni k „uspokojivému“ objasnění v podstatě kterékoliv záležitosti, zatímco jiní zváni nejsou.
Ilona Švihlíková, ekonomka
Situace kolem České televize je už delší dobu napjatá. Vyhrotila se do té míry, kdy jakákoliv kritika České televize je brána jako „útok“ na její údajnou nezávislost vedoucí k šikování těch, kteří jsou na ní často existenčně závislí. Nevede se tedy debata o obsahu zpravodajství, ale boj o uchování statu quo pro ty, kterým to vyhovuje. Ti, kteří mají vůči zpravodajství výhrady, jsou ihned označeni za nepřátele, agenty cizích velmocí, příp. nacisty. Na domácí scéně je patrná preference pravicových liberálních subjektů, přičemž afinita řady redaktorů vůči TOP09 a naopak nenávist vůči prezidentovi, je dobře patrná. Nejtristnější je ovšem zahraničněpolitické zpravodajství, pokud to tak lze vůbec nazvat. Zde si redaktoři často konstruují svět, který by podle nich měl být, ale s realitou nemá co do činění. Zpravodajství týkající se Ruska a Číny snad musí podléhat nějakým kvótám z Bruselu – je potřeba je poblít alespoň dvakrát denně. K dalším problémům patří útržkovitost, dominance západního liberálního pohledu, adorace EU, absence kontextu, včetně historického. Někteří odborníci mají do ČT už dávno zakázán vstup a dostali se do kategorie „voldemort“ (ten, jehož jméno nesmíme ani vyslovit). K tomu přijdeme redaktory, kteří si i s hosty vystačí sami – položí otázky a sami si na ně odpoví. Domnívám se, že veřejnoprávní média potřebujeme a nejsem pro jejich zrušení. Zcela jistě ale nepotřebujeme atmosféru, v níž je každá kritika ihned brána jako útok na existenci České televize a dotyčný kritik onálepkován a následně ostrakizován.
Alena Vitásková, manažerka, předsedkyně Institutu Aleny Vitáskové
Česká televize je kritizována za nevyvážené, zavádějící, nepravdivé informace, které uvádí ve zpravodajství. Jedná v rozporu se zákony, dlouhodobě neplní roli, která je jí dána statutem. Kritika padá rovněž na neochotu transparentně informovat veřejnost o svém hospodaření, platech zaměstnanců. Koncesionáři mají právo být o hospodaření informováni. Veřejnoprávní média plní úlohu pro „vybrané“, jejíž názory bezostyšně hájí a tím ovlivňují veřejné mínění. Neodráží názorovou pluralitu naší společnosti. Dostupnost k informacím se v posledních desetiletích výrazně změnila. Veřejnoprávní média tímto vývojem ztratila na svém významu. Je nežádoucí je nadále finančně podporovat z veřejných financí a koncesionářských poplatků. Je ve veřejném zájmu, aby byla novelizována či zrušena příslušná legislativa o veřejnoprávních médiích, zrušeny koncesionářské poplatky a ukončeno jakékoliv financování z veřejných financí. Občanům je třeba ponechat svobodnou volbu, zda budou chtít některé z informačních zdrojů podpořit.
(Text uverejňujeme v spolupráci s českým webovým časopisom !Argument)
