Izrael a Palestína na mŕtvom bode

Pokud si někdo myslí, že se status quo v Izraeli/Palestině podstatně změní, trpí halucinacemi. Izraelská vláda je neoblomně proti vytvoření palestinského státu, byť slabého, a toto stanovisko má podporu drtivé většiny izraelských Židů. Palestinští vůdci jsou více rozdělení. Ale i ti nejvstřícnější nejsou ochotni ani jen zauvažovat o něčem menším než o státu založeném na hranicích z roku 1967 s Východním Jeruzalémem jako hlavním městem. Zbytek světa nedokáže pohnout ani s jednou stranou. Tomu se říká mrtvý bod. Otázkou je, kdo tímto mrtvým bodem získává a kdo ztrácí. Izraelská politická elita je podle všeho přesvědčena, že vyhraje ona. Její velká část je tak rozhodně iredentistická, že by považovala mírovou dohodu za opravdovou katastrofu. Izraelci si odjakživa myslí, že pokud se postaví na zadní, zbytek světa (včetně Palestinců) se poddá tomu, čemu říkají „územní reality“. Tato politika funguje už dlouhou dobu. Proč ji tedy měnit? Ovšem mezi přáteli a příznivci sílí hlasy, že se mění světové politické klima, a to nikoli ve prospěch Izraelců. Poukazují na to, že alternativou ke dvoustátnímu řešení je jediný stát, a že v něm budou Židé velmi rychle představovat jen menšinu obyvatelstva. V takovém případě, pokud bude platit všeobecné volební právo, Izrael už nebude moci být „židovským státem“. A pokud bude nežidovským obyvatelům volební právo upřeno, nebude možné považovat stát ani zdaleka za demokratický. Minulý měsíc, zveřejnil jeden z velmi dobře známých přátel a příznivců Thomas L. Friedman v The New York Times komentář, který vyvolal značný rozruch. Pod titulkem Opilecká jízda v Jeruzalému pokáral viceprezidenta USA Josepha Bidena za to, že okamžitě neopustil Izrael, když byl při příletu uvítán oznámením, že se ve Východním Jeruzalému plánuje výstavba nových židovských bytů. Podle Friedmana měl Biden říci Izraelcům: „Přátelé nenechávají své přátele, aby řídili v opilosti. A vy právě teď řídíte opilí.“ Další dlouhodobý přítel a příznivec Leslie H. Gelb zveřejnil blog s názvem Izrael si hraje s ohněm. Předpověděl v něm: „Izraelští vůdcové nebudou potěšeni tím, co se z jejich malého mocenského plácnutí (Bidena) vyklube.“ Proč tedy neudělal Biden to, co navrhuje Friedman? Na to jsou dvě odpovědi. Jednu z nich dal Uri Avnery, jeden z mála Izraelců důsledně kritických k postojům své vlády v těchto otázkách. Napsal, že izraelská vláda zase jednou plivla Spojeným státům do tváře. Svůj článek uzavřel starým rčením: „Když plivneš do tváře slabochovi, předstírá, že prší. Platí to pro prezidenta nejsilnější země světa?“ Druhou odpovědí je úvaha o realitách politiky Washingtonu. Barack Obama tak jako prezidenti USA před ním zatím neučinil nic vážného vyjma zopakování věčné podpory Izraeli, i když si mnoho Izraelců myslí, že těch několik málo vstřícných kroků, které dělá vůči Arabům, je už přespříliš. Docela nedávno obvinil švagr izraelského premiéra v armádním rozhlase Obamu kvůli tomuto projevu z antisemitismu. Vláda USA toho moc nedělá jako odjakživa, protože tvrdá linie Izraele má ve Spojených státech širokou podporu. Nejde jen o sílu, kterou má důležitá a agresivní proizraelská lobby AIPAC (American Israel Public Affairs Committee, Americko izraelský výbor pro veřejné záležitosti). Nejde jen o to, že křesťanská pravice zaujala krajně prosionistický postoj. Jde o to, že v této podpoře se hluboce angažují přední politikové Demokratické strany a že Obama má dost problémů s řadou demokratických politiků na to, aby se hrnul do boje s nimi ještě na další frontě. V západní Evropě podpora Izraeli za poslední desetiletí značně poklesla, a to kvůli zatvrzelému, bezohlednému a represivnímu chování Izraele k palestinským Arabům – nejvýrazněji v Gaze, ale nejen tam. Podpora tvrdým postojům Izraele slábne také v důležitých segmentech židovského obyvatelstva ve Spojených státech. Zdá se ale, že se teď objevuje nový zdroj kritiky. Marc Perry odhalil v článku v časopise Foreign Policy, že skupina vyšších důstojníků velitelství US. Central Command (CENTCOM, který odpovídá také za Střední východ) informovala 16. ledna předsedu Sboru náčelníků štábů admirála Michaela Mullena o obavách velitele CENTCOM generála Davida Petraeuse, které vyvolává izraelsko-palestinský mrtvý bod. Zdá se, že Petraeus a jeho důstojníci slyší od všech arabských vůdců, s nimiž se setkávají, systematicky kritická sdělení. Zřejmý generálův závěr: „Amerika je nejen považována za slabou, ale její vojenská pozice v regionu eroduje.“ Řečeno stručně, mrtvý bod poškozuje úsilí USA v Iráku a Afghánistánu. Perryho závěr: Ve Washingtonu je několik velmi mocných lobby – Národní střelecké sdružení, Sdružení amerických lékařů, právníci a samozřejmě AIPAC. Ale žádná z nich není tak důležitá, nebo tak mocná, jako vojsko USA. Takže Petraeus varoval Mullena: „Vztahy Ameriky s Izraelem jsou důležité, ale ne tak důležité jako životy amerických vojáků.“ Jelikož generála dosadil do jeho funkce George W. Bush a americká pravice ho považuje za pevného zastánce tvrdé linie, pokud jde o vojenskou roli Spojených států na Středním východě, může ho teď těžko obviňovat ze zrady. Z krátkodobého hlediska se Izraeli jeho neústupnost vyplácí. Dlouhodobě je ale sebevražedná – jak implicitně upozorňují Friedman, Gelb aj Petraeus. Izraelští jestřábi pohotově odsuzují každého, kdo je nepodporuje na 101 procent. Jestli si ale myslí, že mohou nyní vyhrát tím, že označí Friedmana a Gelba za „Židy, kteří nenávidí sama sebe“ a Petraeuse za „antisemitu“, trpí halucinacemi ještě víc, než jsem si myslel. Gelb zakončil svůj blog varováním: „Pro izraelské vedení není vhodná doba na to, aby testovalo hloubku a stabilitu podpory Ameriky jejich zemi.“ Premiér Benjamin Netanyahu šel do Washingtonu, aby si zkusil usmířit rozzlobeného prezidenta Obamu. Zdá se, že se mu to nepovedlo. Svět se nezadržitelně pohybuje směrem k jednostátnímu řešení (tak jako v Jižní Africe). Ať je to moudré nebo ne, ať je vláda USA ochotna zaujmout skutečně tvrdý postoj k Izraelcům nebo ne a ať to izraelské vedení považuje za vzdáleně přijatelné nebo zásadně vyloučené. © Immanuel Wallerstein, komentár č. 278, 1. 4. 2010. Z angličtiny preložil so súhlasom autora Rudolf Převrátil.