Vojáci Karel Klapálek a Josef Křístek, oba již nežijící hrdinové západní fronty u Tobrúku a stejně tak fronty východní, mi vyprávěli, jaký to byl pro ně šok, když se vrátili ve 2.světové válce po boji a po strážní službě z Tobrúku do Anglie a předali prezidentu Edvardu Benešovi vojenskou zástavu 11. praporu Východního. Oblečení do pouštních stejnokrojů zazpívali svému vrchnímu veliteli československou státní hymnu a svému veliteli „Klapošovi“ zapěli jeho oblíbenou píseň Travička zelená.
A pak dlouho nevěděli, co s rukama ani co s nohama. Nasazení většiny do boje za vlast bylo v nedohlednu. Dostali se do područí štábních důstojníků, kteří si do té doby více potrpěli na šňůry u stejnokrojů, ve válce si v té době ani jednou nevystřelili. Místo boje, časté sedánky v důstojnických klubech, na něž si Britové obzvláště potrpěli, rozmotávali pletky a v kasárnách pletli šály, někteří navíc druhé pomlouvali a udávali o stupeň výš.
Jedno si však málokdo dovolil. Sebemenší pomluvu nebo špatná slova na prezidenta a vrchního velitele. To bylo tabu. Za takovou pomluvu následoval kázeňský trest a jeho zapsání do služebního listu. Po němž byly přijaty nesmiřitelné „zárazy“ ve vojenském postupu.
Zľava: Plukovník Oldřich Pelčák, stíhač, pilot, kandidát na letce kosmonauta, předseda Svazu letectví České republiky. Čech, Moravák. Generálporučík Štefan Gombík, bývalý přepadový vojenský stíhač, byl ve výběru na čs. kosmonauta, Slovák .
Foto: Autor
Před lety jsem byl přítomen odhalení sochy prezidenta Edvarda Beneše na Loretánském náměstí blízko Pražského hradu. Ta socha určitě mohla být z bronzu odlita v nadživotní velikosti, nikoliv v trpasličím formátu, aspoň jako ta Masarykova na Hradčanském náměstí. Benešova socha je od stejného autora, ak. sochaře Karla Dvořáka, který vytvořil jeho bustu na rodinné hrobce v Sezimově Ústí. Po nedávném odcizení je už zase nově odlita.
Při slavnostním aktu jsem seděl na Loretánském náměstí spolu s blízkými Benešovými potomky – s Miroslavem a Radimem Benešovými, s předsedkyní Společnosti Edvarda Beneše, s prof. Věrou Olivovou – vedle hrdiny odboje, generálporučíka Františka Fajtla. Pár minut před odhalením zneklidnil, nechal si od tiskového mluvčího MZV vysvětlit, proč mezi suitou chybí ministr zahraničí Cyril Svoboda. Dozvěděl se, že nepřijde. Pan generál však trval na tom, aby se ministr dostavil a podařilo se. Obrátil se pak na nás a pronesl slova, na která nikdo, kdo je slyšel, nezapomene:
„To by tak scházelo, kdyby k poctě našeho vrchního velitele, prezidenta Československé republiky, který nám velel, když jsme denně vzlétali nad Německo a nad oceán, aby tu chyběl ministr zahraničí. Vždyť ta odhalovaná socha je přece v samé blízkosti Černínského paláce. A náš prezident, dříve než se stal hlavou státu, byl ministrem zahraničí. Proto jsme tady, abychom mu vzdali hold.“
Ještě mi stačil generál Fajtl vysvětlit, co by se stalo, kdyby se při jejich odvážných činech boje za vlast jenom slovem vůbec někdy dotkl cti velitele, hlavy státu. Nedovolím si ani znovu rozhořené Fajtlovy výroky citovat.
Před několika dny jsem byl přítomen slavnostnímu shromáždění ke 100.výročí vzniku Československé republiky, vzpomínání na čs. legionáře v Rusku, Francii a Itálii, přihlášení se k odkazu – k 74. výročí bojů na Dukle a také k 100. výročí vzniku československého letectva. Byla přítomná ještě malá skupina žijících bývalých vojáků (i vojákyň) československé zahraniční armády na Východě i na Západě z druhé světové války.
Početně byli zastoupeni příslušníci České obce legionářské, Českého svazu bojovníků za svobodu, Společnosti Ludvíka Svobody, veteráni Československé lidové armády, ozbrojených a bezpečnostních sborů, vojenští pedagogové, učitelé někdejších vojenských středních a vysokých škol a vojenských akademií. Také tu byli jejich nejbližší potomci.
Svolatelem slavnostního shromáždění s koncertem českých a ruských umělců byl Klub Rusko.
Jeho prezident Ing. Zdeněk Zbytek ve svém závěrečném projevu vzpomněl přijetí představitelů všech vlasteneckých organizací novým náčelníkem generálního štábu Armády České republiky, generálporučíkem Alešem Opatem. Byl mezi nimi i představitel Klubu českého pohraničí.
Zdeněk Zbytek vzpomněl také nedávných výroků arm. gen. Petra Pavla, absolventa československých vojenských škol, bývalého „pevného“ komunisty z jadrné komunistické líhně, někdejšího náčelníka GŠ AČR a jednoho z velitelů NATO, o tom, že se stydí za svého prezidenta. Rozuměj i za svého vrchního velitele.
Řečníkovi se dostalo bouřlivého potlesku ze zcela zaplněného sálu, s téměř pěti sty přítomných, nemohli toto vzpomenuté generálovo gesto pochopit.
Jistě se toto odsouzení jmenovaný generál okamžitě po Zbytkově projevu dozvěděl. I to, že jako ještě nedávný vysoký představitel NATO se v daném rozhorlení vyhnul kritice prezidenta USA Donalda Trumpa.
Inu, jak se zdá, stále platí že „ať je to Petr nebo Pavel“, stát se může cokoliv.
Tento Petr Pavel není na naší české zahrádce jediným, kdo vyrukoval s podobnou urážkou prezidenta republiky.
Ale je jediným v řadě, do vojensky vyrukoval i proti svému vrchnímu veliteli.
