Hledá se Antiklaus

Horké a tak trochu lenivé léto ochlazuje v České republice okurkový větřík lehkých obav vanoucích z úst levice. Především ta (o letošních prázdninách nezvykle mediálně činná) se obává znovuzvolení politického nestora Václava Klause prezidentem. Jeho někdejší úspěch při boji o Hrad přineslo teprve deváté kolo zmatené volby zákonodárnými sbory. Snaha neopakovat chybu tehdejší koalice vedené sociální demokracií Vladimíra Špidly rezonuje nyní při urputné snaze expremiéra Jiřího Paroubka nalézt silného protikandidáta stávající hlavě státu. Výběr je o to složitější, že „otec zakladatel“ Občanské demokratické strany se přes některé rozepře s nástupcem v čele partaje, jíž je čestným předsedou, může na podporu nejsilnější vládní strany plně spolehnout. A to navzdory tomu, že se naposledy velmi vypočítavě ujal „kritiky“ vlády za její aroganci ohledně amerického protiraketového deštníku. Bez šancí zdaleka není ani mezi poslanci a senátory křesťanských demokratů, což znamená, že při jejich nerozborné podpoře v případném třetím kole může uspět. Při výběru prvního občana na počátku příštího roku bude nesmírně záležet právě na výběru Klausova soka. Tradičně velkoústý předseda ČSSD, který v těchto dnech prohání nedisciplinovaný personál Lidového domu, se v této souvislosti nechal slyšet, že „Prezident to musí být proevropský, s pochopením pro situaci širokých sociálních vrstev, duchem jako T. G. Masaryk či Edvard Beneš.“ Prý jsou také již nejméně „tři osoby na skladě“. Veřejně diskutováno je (vedle poněkud groteskního návrhu kandidatury Václava Havla) zkusmo zatím jenom jedno jméno: Jiří Dienstbier. Tento sedmdesátiletý exdisident, druhdy ministr zahraničí a diplomat, je známý neformálností i ochotou odpouštět svým viníkům. Takový charakterový rys, který je naopak dokonale cizí Václavu Klausovi, skýtá určitou naději pro budoucí měření sil, neboť bez hlasů KSČM se levicový liberál Jiří Dienstbier, jenž už s kandidaturou předběžně souhlasí, neobejde. Ochotu jít s garantovanou podporou tvrdě do střetu dal každopádně Dienstbier jasně najevo tvrdým oznámkováním kandidáta Občanské demokratické strany: všeználek šířící blbou náladu. Buď jak buď, z logiky věci tedy vyplývá, že samotné předjednávání jednotného postupu antiklausovců povede k dalšímu košatění role jinak upadajících českých komunistů. Rozličná rokování povedou s ideově příbuznou Českou stranou sociálně demokratickou, proklamativně antikomunistickou Stranou zelených, která páně prezidentově amatérské klimatologii nemůže přijít na jméno, s lidovci a samozřejmě též s ODS. Občanští demokraté si však mnoho nadějí dělat nemohou; čestný předseda Václav Klaus prý sice před minulou volbou (jejíž mnohokrát oslavená změna v přímou vězí v dalekém nedohlednu) komunistickým poslancům sliboval, až se prohýbal, ale vyvedení dotčené partaje z izolace – o stranickém aktivismu namísto prezidentské aktivity nemluvě – přes některá vstřícná gesta nenaplnil. Snad má nakonec pravdu jeho jmenovec a předchůdce Havel, když se vyjadřuje v tom smyslu, že jeho generace by již českou politiku zatěžovat neměla. Autor je publicista