Kdo chvíli stál, stojí opodál? Nikoliv. To není pravda. Jsou mezi námi tací, co nikdy nestáli. Co se vždy otáčeli. Rozpoznávali, odkud vítr vane.
Jednou tak a podruhé zase jinak.
Momentálně teď jakoby šlo jenom o Zdeňka Ondráčka. No přece o tu „mlátičku“ s pendrekem! Obušku z pytle ven! Ondráčka do koše. Babiše na hnojiště.
Komunistů bylo v této zemi ještě nedávno na dva milióny. Agentů StB až do tří set tisíc. Mlčících a přizpůsobivých bylo a jsou na milióny.
A Kalousků – jé – těch bylo a je určitě nejvíce.
Když jsem běžel v září 1989 do redakce Světa v obrazech do Pařížské, v podloubí před orlojem si o mne otírali rty samí mojí dobří známí. Z ministerstev, z justice, z redakcí novin a časopisů, měli na hlavách bílé helmy, štíty z plexiskla, v ruce pendreky.
A vyhrožovali, že to spočítají nejenom mně. Nám všem!
Dostáli slovu a smysl pro pomstu neztratili oni a jejich zasloužilí potomci dodneška.
U vchodu do naší redakce stál nepozorovaný „soudruh“ a velkohubě mne zdravil:
„Čest, soudruhu, pěrestrojčíku!“
„Vyliž si víš co a neotravuj!“, uslyšel odemne.
Choval se služebně, podle řádu. Nesměl se nechat vyprovokovat.
Tím jsem byl od jiných jemu blízkých, dávno instruován.
Kvůli mému křivému nosu mi jiný vyhrožoval: „Ty žídě zkurvený, stejně tě jednou rozšlápneme. Brzy!“
Žili jsme v přestavbě Michaila Gorbačova, říkalo se jí pěrestrojka. Do redakce chodil Vladimír Bystrov, s glosami o muzice Jan Rejžek, s překlady z ruštiny přicházel z Blavy Lubomír Feldek. Zalétali sovětští novináři a hořekovali nad snem setkat se s Václavem Havlem.
Odkud vítr vane hned napoprvé člověk nepoznal. Ani nerozeznal.
Chvíli to trvalo – než to všechno prasklo.
Mým dobrým informátorem o tom, co se šustne, byl nad půllitrem piva spisovatel Bohumil Hrabal, „Bogan“. A jeho spolustolovník malíř Karel Chaba. V hostinci – v Laborce. V nedaleké Široké ulici.
Pak do vrabců jako když střelí. Kolegové ztřeštěně pobíhali, z výboru KSČ se stalo Občanské fórum – pro kádrování a lustrování. Než na minutu zhasli. Aby na jejich pařáty při loupeni a touze po moci -– nebylo vidět. Na klopách měli trikolóry, na klopách měli kulaté placky s nápisem Havel na Hrad.
I redakční řidič si na redakční auto nalepil stejné heslo.
Do redakce přišel i Karel Kryl – dobře jsme se znali a pak záhy po vypití žejdlíku vína v Blatničce za týden poté, za kopečky, zemřel.
Viděl daleko dopředu, jako to umí jenom romantici a velcí snílkové.
Václavským náměstí zní mohutně.
„S Ondráčkem do koše!“ Stejně s Babišem! Křičí naivní, často i slušní lidé, frustrovaní, nemohou si stejně dovolit volat na svého šéfa! Obracejí hlasy na Hrad. Tam je všeho zla pytel.
Mladí už křičí s těmi staršími. Nenávidí komouše, které měli, když z hnízda vylétali, i doma blízko sebe. Ne příliš vždy vědí, co křičí, ale křičí.
Dobře vyvedené transparenty nastavují televizním kamerám a dodávají tak sílu slovům Jakuba Železného, jakoby s demonstracemi v jedenácti městech proti „mlátičce“ – teď už povstal celý český národ.
Do zbraně, junáci.
Pryč s „mlátičkou“.
Ondráčku, vzdej se!
Kdy budeme pracovat?
To se teprve uvidí.
Až pořádně zameteme – každý a všichni – před vlastním prahem!
Kresba: Radek Fetters
