Jeho podmínky už existovaly – akutně narůstající ekonomické nesnáze nejen těch, kdo trpí skutečnou chudobou, ale také stále většího segmentu pracujících chudých (známých také pod názvem „střední třída“); neuvěřitelné výstřelky (vykořisťování, chamtivost) nejbohatšího jednoho procenta obyvatel USA („Wall Street“); příklad vln hněvu v různých částech světa („arabské jaro“, španělští indignados, studenti v Chile, odbory ve Wisconsinu a dlouhý seznam dalších). Ve skutečnosti nezáleží na tom, která jiskra zažehla oheň. Rozhořel se.
Ve fázi číslo jedna, v prvních několika dnech, tvořila hnutí hrstka odvážných, většinou mladých lidí, kteří se pokoušeli demonstrovat. Média je naprosto ignorovala. Pak nějaké zabedněné policejní náčelníky napadlo, že by se s demonstracemi dalo skoncovat troškou brutality. Natočili je na film a ten se rozšířil na YouTube jako epidemie.
To nás dovedlo do fáze číslo dvě, publicity. Média už nemohla demonstranty úplně ignorovat. A tak zkusila povýšenecký přístup. Co vědí tihle hloupí a nevědomí mladí lidé (a pár starších žen) o ekonomice? Mají nějaký pozitivní program? Jsou „disciplinovaní“? Sdělovací prostředky nám říkaly, že se demonstrace brzy vytratí. S čím ale stejně jako mocní tohoto světa nepočítaly (a co jim asi nikdy nedochází), byla okolnost, že téma protestu mělo široký ohlas a rychle se ujalo. Podobné „okupace“ vznikaly v jednom městě za druhým. Začali se přidávat nezaměstnaní padesátníci a padesátnice. A také celebrity. A také odbory, včetně samotného prezidenta AFL-CIO. Událostí ve Spojených státech si začala všímat zahraniční média. Na otázku, co chtějí, odpovídali demonstranti slovem „spravedlnost“. Že tato odpověď dává smysl, si uvědomovalo stále víc a víc lidí.
To nás dovedlo do fáze číslo tři – legitimity. Akademikové s jistým renomé začali naznačovat, že útok na „Wall Street“ je určitém smyslu oprávněný. The New York Times, hlavní mluvčí úctyhodného centrismu, najednou 8. října otiskly redakční komentář, v němž řekly, že protestující skutečně mají „jasné poselství a konkrétní politické recepty“ a že hnutí je „víc než mládežnické povstání“. Timesy pak pokračovaly: „Krajní nerovnost je charakteristickým znakem nefunkční ekonomiky ovládané finančním sektorem, který je popoháněn spekulací, odíráním a využíváním vládní podpory ve stejné míře, jako produktivními investicemi.“ To jsou na Timesy silná slova. A pak dal kongresový výbor Demokratické strany pro volební kampaň do oběhu petici žádající stranické aktivisty, aby přijali prohlášení „Podporuji protesty ,Obsaďme Wall Street’“.
Hnutí začalo vyvolávat respekt. A s úctyhodností přišla fáze číslo čtyři – nebezpečí. Významný protest, který se uchytí, obvykle čelí dvěma hlavním hrozbám. Jednou z nich je zorganizování silné pravicové protidemonstrace v ulicích. Právě k tomu vlastně vyzývá Eric Cantor, vůdce republikánů v Kongresu a docela obratný zastánce tvrdé linie. Takové protidemonstrace mohou být hodně zuřivé. Hnutí Obsaďme Wall Street na ně musí být připraveno a dobře promyslet, jak je zvládnout nebo zadržet.
Druhá a závažnější hrozba ale pramení ze samotného úspěchu hnutí. S tím, jak získává stále širší podporu, zvětšuje se rozmanitost názorů aktivních protestujících. V takových případech je odjakživa problémem, jak se vyhnout Skylle proměny hnutí v sevřený kult, který prohraje, protože bude mít příliš úzkou základnu, a Charybdě ztráty politické soudržnosti kvůli nadměrné šíři hnutí. Na to, jak se vyhnout oběma těmto extrémům, neexistuje jednoduchý recept. Je to obtížné.
Pokud jde o budoucnost, je možné, že hnutí bude dál sílit. Mohlo by dokázat dvě věci: jednak si vynutit v krátké době restrukturalizaci záměrů vlády tak, aby se minimalizovaly akutní potíže, kterými dnes lidé zcela zřejmě trpí, a jednak vyvolat dlouhodobou proměnu způsobu, jakým rozsáhlé segmenty amerického obyvatelstva chápou reality strukturální krize kapitalismu a významné geopolitické přeměny, k nimž dochází, protože dnes žijeme v multipolárním světě.
I kdyby mělo hnutí Obsaďme Wall Street začít ztrácet dech z vyčerpání nebo v důsledku represí, už nyní uspělo a zanechá za sebou trvalý odkaz, tak jako povstání roku 1968. Spojené státy se nutně změní, a to pozitivním směrem. Jak se říká, „Řím nebyl postaven za jeden den“. Nový a lepší světosystém, nové a lepší Spojené státy, to je úkol vyžadující opakované úsilí více generací. Jiný svět je ale skutečně možný (byť ne nevyhnutelný). A my můžeme měnit věci v jeho prospěch. Hnutí Obsaďme Wall Street takovou změnu způsobuje, a to pořádnou.
© Immanuel Wallerstein, komentář č. 315, 15.10.2011. Z angličtiny přeložil Rudolf Převrátil.
Na fotografii: Autor Immanuel Wallerstein – montáž redakcia
