Nejprve se musím přiznat ke střetu zájmů: výzvu Impuls 99, o níž je recenzovaná knížka, jsem podepsal. A podrobit sebekritice: od počátku jsem věděl, že iniciativě kromě podpisu mnoho svých sil z různých důvodů nevěnuji. Souhlasím se slovy jednoho z autorů, Tomáše Halíka, že „Impuls neučinil nic, zač by se museli jeho signatáři stydět“. Lze však souhlasit i s větou následující? Tomáš Halík, nejen spoluautor sborníku, ale také jeden ze tří mluvčích iniciativy, totiž píše: „Impuls 99 odvedl kus dobré práce, a pokud zklamal, tak především ty, kteří od něho očekávali něco, co nesliboval a nechtěl a ani nemohl uskutečnit.“ Myslím, že tu se vynikající katolický myslitel mýlí. Impuls 99 sliboval už formou, kterou přijal a která byla – přinejmenším v názvu a trojici mluvčích – bezpochyby inspirována Chartou 77, více. Charta 77 se vyznačovala kromě jiného prací mnohaletou, sledovala jak jednotlivé případy politické perzekuce, tak hlubší neduhy společnosti tehdejší. Impuls 99 tedy sliboval už svým názvem, že přinejmenším nějaké jeho jádro, které se přirozeně vyvine, bude působit dlouhodobě a s odborným zázemím. Přinejmenším v této věci tedy jeho iniciátoři podcenili možnosti či síly své i svých sympatizantů. České rozčarování druhé poloviny devadesátých let nastat muselo, i kdyby byly reformy, jež symbolizoval Václav Klaus, úspěšnější. Měl se svými spolupracovníky ze všech reformátorů v bývalém sovětském impériu, kteří hlásali co nejsvobodnější trh, nejlepší podmínky, mezi něž patřil i nebývale trvanlivý kult, živený snad všemi vlivnými sdělovacími prostředky. Optimismus, podle nějž byly nutné reformy otázkou krátké doby, nemohl déle vydržet z důvodů objektivních i psychologických. A opoziční smlouva mezi ODS a ČSSD, umožňující menšinovou vládu ČSSD, se pak stěží mohla setkat s obecným pochopením, byl-li volič léta přesvědčován, že právě toto jsou nesmiřitelní protivníci; nejen povahové vlastnosti Václava Klause a Miloše Zemana mohly vyvolávat strach z neprůhledného politickohospodářského kartelu. Jinému než pravicovému slovníku česká devadesátá léta nepřála, a tak –především asi mezi intelektuály – vznikla poptávka po neklausovské pravici s novou tváří, na kterou se snažila odpovídat svou nabídkou Unie svobody, později Čtyřkoalice, seskupení US s lidovci a dvěma docela malými pravicovými stranami. Do tohoto rozpoložení přišel také Impuls 99. Sborník Impuls pro občanskou společnost. Eseje o třetím rozměru demokracie sestavil mladý politolog Václav V. Nekvapil (1981). Orientaci v užitečné knize ztěžuje umístění jmen autorů drobným tiskem až na konci textů. Některé příspěvky jsou čerstvé, jiné starší; také to je třeba mít při čtení na mysli. Obsahuje především příspěvky stoupenců či aktivistů Impulsu 99 a dva texty kritiků, Vladimíry Dvořákové a Václava Žáka. Odpůrci iniciativu často démonizovali, což ovšem tito autoři nečiní. Politoložka V. Dvořáková vytýká Impulsu, ale také temperamentnější výzvě „Děkujeme, odejděte“ z téhož devětadevadesátého roku, přílišnou všeobecnost kritiky poměrů a nevyjasněný vztah k politice institucionalizované v politických stranách. Publicista Václav Žák vytýká velké části českých intelektuálů tradičně nevlídný vztah k procedurám parlamentní demokracie a nevyjasněný odpor ke stranictví, směšující nechuť k intrikám s nechutí k nutným kompromisům. Ani mnozí tvůrci a hlavní hybatelé Impulsu 99 neskrývají rozpaky. Novinářka Jana Šmídová, další z trojice mluvčích, příspěvek a celou knížku uzavírá: „Zapadla tedy mediální hvězda Impulsu 99 do černé díry zapomnění? Ano i ne. Stálicí se sice nestala, planetárním odpadem však také ne. (…) Pak přišly jiné vánky, přeháňky, ale i politické vichřice a bouřky – a v Impulsu zavládlo bezvětří. Z jeho klidu se však může někdy v budoucnu zrodit cosi zajímavého…“ Připusťme, že ono blíže nepopsané bezvětří i nejisté tři tečky na konci mohou dodat argumenty spíše kritikům než stoupencům Impulsu 99. Ale je to všechno? Připomenutý Václav Žák má pravdu, že signatáři výzvy byli vedeni kromě jiného vesměs i nechutí k takzvané opoziční smlouvě, kterou on považuje naopak za pokus o cestu k rozumné ústavní nápravě politických institucí. Na obranu opoziční smlouvy kromě jiného píše: „Namítat, že si ODS a ČSSD zabetonovávají pozice, může skutečně jen slepý. Preference ČSSD během roku vlády poklesly na polovinu: to je politické zemětřesení, žádný beton.“ Zde už myslím žádá, abychom si vážili – životně důležitých – politických procedur za každou cenu. Představa, že Václav Klaus a Miloš Zeman jsou hluboce politicky a lidsky znepřáteleni a představují dva zcela různé světy, patří sice mezi naivní mediální obrazy devadesátých let, ale můžeme se divit, že jí čeští voliči dlouho věřili? A tedy – že se opoziční smlouvou měli právo cítit zrazeni? Jsou ČSSD a ODS tak zralé, uvnitř pestré a přitom stabilní, aby volič bez obav toužil po volebním systému, který by parlamentní politiku zbavil menších stran? Opoziční smlouva skutečně nakonec český politický systém nezabetonovala, ale nemají na tom zásluhu – při všech myslitelných výhradách – také iniciativy jako Impuls 99 a Děkujeme, odejděte? Podle mého názoru mají, třebaže vím, že to nemohu nijak exaktně dokázat. Zda je onen titulní třetí rozměr (české) demokracie dnes významnější než v devadesátých letech, nevím.
Autor je novinář, polonista, redaktor dvouměsíčníku Listy
(Václav V. Nekvapil (ed.): Impuls pro občanskou společnost. Eseje o třetím rozměru demokracie. Evropský literární klub 2003, cena neuvedena)
