Nedávno jsem četl na facebooku postesknutí slovenské spisovatelky a publicistky Gabriely Rothmayerové nad rozmáhajicím se lidským hyenismem v zemi pod Tatrami. Končilo slovy: „Bůh ochraňuj Slovensko!“
Obávám se však, že Bůh na nás na lidi už dávno kašle.
Že má jiné starosti než nás všechny pořád ochraňovat před námi samotnými. Nejspíš už pochopil, že se mu ten jeho majstrštyk – tedy člověk – nepovedl podle původních představ a že jeho vyhnání z ráje nebylo úplně správné manažerské rozhodnutí. Počítám, že už to zkouší znovu a někde jinde. Na nějaké jiné, lidmi dosud nezdevastované planetě.
Nebo snad má už od začátku svého tvůrčího vzepětí mnohem více želízek v ohni? Konec konců, vědci nás neustále zahrnují novými a dalšími poznatky o počtu planet, na kterých může být život, o zachycených signálech, které mohou pocházet od mimozemských civilizací, o tekoucí vodě na Marsu – ale také o možném zániku naší planety či dokonce celého vesmíru.
Pak se ovšem nikdo nemůže divit, že agresivita a deprese rostou geometrickou řadu a že „Lidé chovají se jako saně, člověk ku člověku jako kat, podívejte se na ně a musíte naříkat!“ (Za správnost své citace V + W neručím.)
Ale co s tím? Při vší skromnosti musím říct, že bych věděl co. A že to vlastně víme skoro všichni. Chovat se ke druhým tak, jak chceme, aby se chovali oni k nám. Slušně, nesobecky a pokud možno empaticky a solidárně. A že stejně, nebo dokonce ještě lépe bychom se měli chovat i k přírodě.
Jenže to by mnozí z nás museli slevit ze své chamtivosti, rozežranosti, pohodlnosti a sobectví. A nesměli by k nim vychovávat další a další generace. A to tak, že ani rodiče nebo učitelé, kteří to mají v popisu práce, ale ani politikové a média. Protože dokud bude platit, že o peníze jde až v první řadě, že se každý musí o sebe postarat sám a že principem tržního hospodářství je trhnout, co se dá, čeká nás všechny osud obyvatel antických Pompejí. Jen s tím rozdílem, že si výbuch desetitisíců umělých vesuvů přivodíme sami. A potom pámbu s námi!
To bychom však asi nikdo nechtěli. Takže si budeme muset zase pomoct sami. Bez Boha, bez církví a bez církevních restitucí. Bez těch především!
Jestli ovšem mé řádky urážejí pravověrné ateisty, dovoluji si poznamenat, že ani jejich přesvědčení není ničím jiným než vírou svého druhu. A že i já jsem se dlouho považoval za ateistu, než jsem konvertoval k agnosticismu. Protože schopnost spontánního vývoje živé hmoty od protoplasmy po mozek atomového vědce mi připadá – alespoň prozatím – stejně nepoznatelná (a nepochopitelná) jako existence Alláha, Budhy, Jehovy či Ježíše Krista.
Pokud ovšem není Bohem samotná hmota.
Ale to by byla pro mne ve světle raketových prskavek na Damaškem představa až příliš absurdní!
Pokud je Bůh ten, kdo místo objetí
žádá po nás stále lidské oběti,
nevyhraje pravda, nevyhraje láska,
na popel nás změní doktor Divnoláska.
